Vzpomínky zaváté časem

Vzpomínky zaváté časem: Malý náhled do minulosti

20. března 2014 v 10:07 | Nerisa
Ještě než jsem opustila domov, často jsem vzpomínala na to, co všechno se za ten čas strávený doma odehrálo. Nikdy jsem se těmi myšlenkami nezaobírala ráda, ale přesto jsou věci, které se vracely pořád znovu a znovu a myšlenky, které stále okupovaly mou mysl. Seznámení s Aragalem, společně prožitá léta a okolnosti, které způsobily, že všechno bylo najednou jinak. Tenkrát jsem ještě žila se svou rodinou v jednom z větších domů v Kaliemu, ale zaobírala jsem se tím, čím vždycky - vycházky do přírody, jízda na koni nebo klábosení s ostatními elfkami a elfy. Rozdíl byl pouze v tom, že tenkrát jsem byla velmi naivní a věřila jsem, že všechno je krásné a nic se nemůže stát.
Aragala jsem potkala jednou v lese, na svém oblíbeném místě.
"Tohle místo bylo vždy mé nejoblíbenější..." řekl a posadil se vedle mě.
"...ale tentokrát jsem zde nalezl krásu, která dokázala toto místo zcela zastínit."
"Přeháníte," usmála jsem se a zavrtěla hlavou.
"Já? Nikoli, ale cítím se velice poctěn, že jste mi věnovala svůj krásný úsměv." Tenkrát jsem mu věřila každé slovo a neviděla na něm jedinou chybu. Skočila jsem mu na jeho sladké řečičky a zamilovala se jako malá holka. Šeptal mi, jak mě miluje a jak je se mnou šťastný, ale přitom za mými zády dělal všechno proto, aby se dostal k moci, po které toužil.
Podařilo se mu to a navíc mě dokonale oklamal.
Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jestli mě tenkrát skutečně miloval, jen se nedokázal vzdát toho, čím byl. A nebo možná nechtěl a myslel si, že s ním zůstanu i přes to všechno. Třeba doufal, že se stanu tím, čím byl on! Jak jen mohl věřit něčemu takovému?!
Jednoho dne někam odešel, aniž by mi řekl kam, ale já se nevyptávala. Neviděla jsem důvod. Seděla jsem před naším domem, když přišel jeho bratr, můj skutečný manžel.

Vzpomínky zaváté časem 13

13. března 2014 v 13:15 | Nerisa
Poslední díl


Probudila jsem se a zjistila, že ležím na mokré trávě. Byla jsem v pořádku, vstala jsem skoro bez obtíží, jenom se mi trochu zatočila hlava. Šaty jsem měla od trávy a bláta, můj kůň se pásl nedaleko. To byl divný sen, napadlo mě.
Konečně jsem pochopila, co se stalo. Při té rychlé jízdě jsem musela spadnout a uhodit se do hlavy. Proto ten divný sen. Alespoň si to myslím.
Bez dalšího zdržování jsem se vyhoupla zpátky na koně a pokusila se nespadnout, když se mi nečekaně zhoupl žaludek. Jako by vycítil, co se děje, pomalu se rozjel směrem k domovu a brzy jsme stáli před branou.
Zajímalo mě, kolik uběhlo času od doby, co jsem spadla, ale vzhledem k tomu, že byla rodina spíš zvědavá než znepokojená, to asi nebylo dlouho.
Teprve teď jsem si vzpoměla, co mě čeká. A udělalo se mi ještě hůř než předtím.
Když jsem všem pověděla o rozhodnutí rady, v domě se rozhostilo ticho, jako bych právě sdělila, že umírám. Ikdyž to vlastně bylo podobné.
"Tati, kam jde maminka?" ptaly se děti a on se jim snažil opatrně vysvětlit, že musí na nějakou dobu pryč.
"Ale proč?" pofňukávaly a já to nedokázala poslouchat. Zvedla jsem se a zamířila do svého pokoje. Stála jsem tam dokud se nesetmělo a nebe nezaplnila spousta hvězd. Teprve pak jsem si šla odpočinout, naposledy.
Ráno to bylo horší. Už jsem si nemohla říkat, že mám celou noc na to, se rozloučit. Můj drahý i s dětmi šli semnou za radou,ti už měli všechno přichystáno. Stáli v kruhu kolem mramorového podstavce s krystalem. Objala jsem všechny své drahé a postavila se do středu toho kruhu.
"Vrátím se." slíbila jsem a snažila se, aby se mi nechvěl hlas.
"Já vím." řekl můj drahý a snažil se tvářit tak statečně jako já. Děti to nedokázaly a on je celou dobu utěšoval. Rada zatím začala říkat nějaká slova, kruh se rozsvítil a krystal začal zářit tak silně, že mě skoro bolely oči. Znala jsem to, pokaždé to bylo stejné. Teď domluví, dotknu se kamene a zmizím ze svého světa. Ale vrátím se, říkala jsem v mysli, když jsem se rozplývala a ucítila, že mi něco začíná skrývat vzpomínky.
Slíbila jsem, že se vrátím a svůj slib splním.
To byla má poslední myšlenka, než jsem na desítky let znovu opustila svůj domov...

Vzpomínky zaváté časem 12

6. března 2014 v 15:10 | Nerisa
Nakonec mě pustili. Nechápala jsem jejich důvody, nevěděla proč, ale byla jsem volná. Možná ta malá zašla za otcem a přemluvila ho, aby mi dal svobodu. A možná jsem jim prostě byla k ničemu. Nechtěla jsem nad tím dlouho přemýšlet, aby si to nerozmysleli a tak jsem se radši jen rozloučila s tou maličkou a odešla. Myslím, že mi bude chybět. To, že mě pustili, mi ale stále nepomohlo dostat se z toho divného místa. Motala jsem se tím lesem skoro několik dní, než jsem zase uviděla okraj. Tentokrát jsem byla opatrnější a neběžela hned k němu. Plížila jsem se mezi stromy do té doby, dokud předemnou nebyla jen otevřená krajina. Nezbývalo než ji přeběhnut. Nebylo se tam kam schovat. Nadechla jsem se a chtěla se rozběhnout, ale někdo mě chytil za loket. To snad ne.

Vzpomínky zaváté časem 11

20. února 2014 v 11:06 | Nerisa
Zvláštní na těch lidech bylo, že měli všichni stejnou barvu kůže - světlou - a zacuchané hnědé vlasy. Také byli docela svalnatí, vlastně celkově připomínali nějaké podivné domorodce. Chvíli na sebe pokřikovali řečí, které jsem nerozuměla a pak se dali do sbírání kořisti. Podle mě to byly jenom nepotřebné krámy, ale oni se očividně radovali z věcí mrtvých oblud. Nakonec si mě všimli. Jeden z nich začal ukazovat na moji klec, poskakovat jako opice a pokřikovat. Brzy na mě hleděla smečka tupých lidí, ukazovala jako on a bavila se svou řečí. Vypadali docela udiveně a někteří si potom začali ukazovat na uši a máchat rukama. Výborně. Pomyslela jsem si s notnou dávkou ironie. Zdřejmě žádného elfa nikdy neviděli.
Když už jsem měla pocit, že z jejich pokřikování ohluchnu, procpal se dopředu jeden z nich. Na první pohled bylo jasné, že je to vůdce. Ne proto, že měl nejbarevnější oblečení (vypadalo to jako nějaký hadr kolem pasu) a sebevědomý postoj, ale také proto, že všichni konečně zmlkli. Chvíli si mě s přimhouřenýma očima prohlížel, než na mě začal mluvit svou řečí. Po chvíli mu asi došlo, že mu nerozumím. Řekl tedy cosi dvěma mužům a ti se chopili mé klece. Než jsem se nadála, už mě nesli pryč, vstříc dalšímu táboru, domovu další z podivných civilizací tohoto místa.
Vypadalo to tam lépe, než jsem čekala. Uprostřed tábora bylo velké ohniště, jinak byl tábor tvořen všemožnými hliněnými domečky. Některé byly větší, jiné menší a některé měly i více pater, do kterých se asi lezlo po žebřících, které byly o domy opřené. Bylo tady docela dost lidí, stejných jako ti, kteří mě sem donesli. Jen mezi nimi byly i ženy, které byly oblečeny do hadrů podobně jako muži, jen vlasy měly čistší a sem tam v nich byly zapletené hliněné korálky nebo čelenka z trávy. Když muži přišli s mou klecí, všichni nechali své práce a běželi mě okukovat. To už jsem se na ně nehezky mračila, protože mi to vůbec nebylo příjemné. Nakonec jim jejich vůdce něco řekl a všichni se konečně rozešli za svou prací. Ale pořád se na mě sem tam dívali a pak cosi šeptali svou řečí.
Seděla jsem tam až do večera a pozorovala čilý ruch v táboře. Ale když vyšly hvězdy, jako na povel všichni všeho nechali a šli k ohništi. Tam jim jedna stará žena rozdala dřevěné misky, ve kterých byla nějaká tekutina a malé bochníčky, asi nějakého pečiva. Popíjeli, jedli a povídali si.
Já zatím usínala v kleci a přemýšlela, co budu dělat teď. A pak ke mě přišla jedna z nich, malá holčička. Podala mi svoji misku a usmála se. Usmála jsem se tedy na oplátku a misku si vzala. Kupodivu ta tekutina nechutnala nijak zle, jenom byla trochu nahořklá. Když jsem ji odložila, ukázala na misku a řekla: "Garza." Trochu jsem se zamračila, ale ukázala jsem na misku a pokusila se zopakovat to slovo. Pak jsem řekla svoje "miska".
"Myzoka?" zeptalo se děvče a zmateně koukalo na misku. Zopakovala jsem to slovo a podruhé už to šlo lépe i jí. Pak se znovu usmála a ukázala na sebe.
"Roska." poklepala si na hrud´pěstí a pak ukázala na mě.
"Nerivarne." řekla jsem své jméno.
"Nerovirne?" zkusila mě napodobit.
"Neri." řekla jsem tedy kratší verzi. To už zopakovala celkem bez problému, pak se znovu usmála a řekla jen: "Neri e Roska garani." Nechápala jsem, co tím chtěla říct. Přesto jsem to zopakovala. Dívka se přímo rozzářila, vzala si misku, mávla na mě a odešla.
A já zůstala sama a zmatená možná víc než předtím.

Vzpomínky zaváté časem 10

13. února 2014 v 15:23 | Nerisa
Už ani nevím, co byla moje první myšlenka po probuzení, ale když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem opět v nějakém vězení. Přesněji to byla klec z proutí a já hned zkusila zalomcovat s mřížemi, jestli nepovolí. Byly překvapivě pevné. To snad ani není pravda! Byla jsem jen malý kousek od svobody a teď jsem zase zpátky v tom mrtvém lese. Teď jsem záviděla lidem jejich slzy. Jsou věci, které pohnou i se srdcem elfa. Alespoň mě utěšovalo vědomí, že nejsem zpátky u svého "drahého přítele". Tady to vypadalo spíše jako malá vesnička prapodivných domorodců. Měli tady proutěné chýše, klece, uprostřed ohniště - nad kterým se opékaly ryby nabodnuté na klacku (vážně mě překvapovalo, že tady něco žije, zvláště ryby v té špinavé vodě)- a pak nějaké kůže poházené kolem ohně. Nejzvláštnější však byli domorodci. Nebyli jako sluha mého nepřítele, ale také byli vychrtlí na kost. Byli asi o polovinu menší než já, kůži měli nažloutlou a dlouhé, černé vlasy, které nevypadaly nijak čistě. Ale radši jsem ani nechtěla vědět, jak po těch dnech v této bažině vypadám já. Kdybych tady žila jako oni, také bych se tak změnila?
Teď jsem se hlavně musela dostat ven. Zase. Problémeme bylo, že jsem prozatím netušila jak ven z té klece. Proutěné mříže byly pevné, dno bylo ze dřeva a strop také. To bych těžko prorazila. Někde tu musela být dvířka. Našla jsem je docela rychle a bez sebemenší námahy, ale byla také velmi pevně zavřená. Až mě napadlo, jestli nedrží nějakým kouzlem. Že by tento primitivní kmen měl nějakého šamana? Těžko uvěřit, do jak absurdní situace jsem se dostala.
Tak jsem se rozhodla prostě čekat, jestli mi přinesou nějaké jídlo nebo jinak pohnou s mou situací. Až do večera se nic nedělo. Jakmile se setmělo, vycítila jsem zvláštní napětí mezi domorodci. Zdálo se, že se chystá nějaká slavnost. Třeba se mě chystali obětovat nějakému bohu. Velmi radostná myšlenka. Každopádně, všichni se ozdobili náhrdelníky ze zubů, úlomků kamene a podobných drobností, vzali si svá kopí a seřadili se před nějakým větším balvanem. A když vyšel měsíc, tak se na ten balvan postavil jeden z nich. Měl stejně jako všichni kopí a náhrdelník (dokonce tři nebo čtyři náhrdelníky) a na hlavě měl něco jako čelenku z peří. Začal jim cosi povídat jejich řečí, která připomínala směsici štěkání, kňučení a dalších nesrozumitelných zvuků. Ti se mu po chvíli mluvení začali klanět. A pak jejich slavnost přerušily výkřiky a oheň. Ať je napadl kdokoli, očividně je překvapil. Než se stačili vzpamatovat, byla polovina mrtvá a zbytek nedokázal v tak malém počtu ubránit svou vesnici. Brzy padli všichni včetně šamana a já stála tváří v tvář dalším obyvatelům tohoto místa. A kupodivu vypadali jako lidé.

Vzpomínky zaváté časem 9

6. února 2014 v 12:58 | Nerisa
Pomalu jsem otevřela oči, ale jediné co jsem viděla byla nepropustná tma. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala a na maličký okamžik jsem se lekla, že jsem zpátky v kobce. Pokusila jsem se posadit, ale zabránila mi v tom ostrá bolest hlavy. Ohmatala jsem si to bolavé místo a ucítila na prstech něco vlhkého... krev. Asi jsem se při pádu praštila do hlavy. Předpokládala jsem, že o nějaký kámen nebo něco podobného. Pořád jsem nic neviděla a netušila, kde to jsem. Podruhé už jsem se zkusila posadit a tentokrát se mi to povedlo. Pokusila jsem se ohmatat stěny. Mezi prsty jsem ucítila mokrou hlínu. Jsem tedy v nějaké jámě. Možná byla pod těmi keři a když jsem spadla... Typické. Konečně uteču ze spárů pomateného psychopata a na útěku spadnu do nějaké vlhké díry. To jsem celá já. Hlava mě pořád bolela, ale nemohla jsem tam zůstat jen tak sedět. Ikdyž, možná to mělo nějakou výhodu. Teď už mě určitě hledá a třeba mě tady nenajde. To byla ovšem jen malá útěcha. Jestli je tahle díra hodně hluboká, nedostanu se ven a můj útěk bude stejně zbytečný. Dovedu si představit, že mají o mě doma strach. A jestli jim řekl, že mě pořád vězní...
Radši jsem se opatrně postavila abych zahnala ty myšlenky. Zvedla jsem ruce a zkoušela jak je ta jáma hluboká. Okraje jsem nenahmatala. Postavila jsem se na špičky a zkusila to znovu. Pak jsem kousek vyskočila a konečně se zachytila okraje. Pustila jsem se a znovu si sedla.
Mám čas. Jestli mě teď hledá, není dobrý nápad někam jít v tomhle stavu. Bolest hlavy mi připomínala mou nemilou situaci.
Alespoň malé kouzlo... našeptával mi jakýsi vnitřní hlásek.
Něco musíš umět, něco co ti pomůže.
Létat ani vyčarovat lucerničku neumím. Snažila jsem se hlásek umlčet.
Sedím tady a dohaduji se sama se sebou. To jsem to dopracovala.
Opatrně jsem se zase postavila a potlačila chuť se zasmát. Sedím tady v jámě v zemi. Já tady sedím a lituji se, místo abych s tím něco udělala. A zrovna v tu chvíli jsem si všimla malého pavoučka. Kéžbych tak uměla spřádat sítě jako ty, pomyslela jsem si.
A pak...to zjištění bylo jako rána do hlavy. Ikdyž, už předtím jsem se musel praštit pořádně, protože jinak by mi netrvalo tak dlouho si uvědomit, jak málo bezbranná jsem.
Klekla jsem si an zem a položila ruce na chladnou hlínu. Zavřela jsem oči a soustředila se na zemi pod sebou. Chvíli jsem necítila nic. a pak jsem začala cítit to spojení. O ruku se mi otřelo něco slizského, ale bylo mi to jedno. Jediné co jsem vnímala byla hlína a život v ní...
..............................................................................................................................................
Nahoře jsem si otřela špinavé ruce do šatů (stejně už byly neuvěřitelně špinavé) a schovala se do nejbližšího porostu. Nejméně několik minut jsem tam čekala a poslouchala. Neslyšela jsem ale vůbec nic. Ani kroky, ani zpěv ptáků, ani jiné stopy života. Bylo tam snad více pusto než v pouštích na Zemi. Konečně jsem se rozhodla a opatrně šla. Nevěděla jsem kam, jen, že musím pryč. Někde musel ten les končit. Někudy jsem tam vešla. Po nějaké době chůze jsem vždy vyšplhala na strom a rozhlédla se. Po možná hodině jsem získala pocit, že tam v dáli stromy končí. Zrychlila jsem tempo a vynechala šplhání. I tak už jsem byla příliš unavená. Ani jsem nevěděla, jestli je den nebo noc. V lese bylo šero celou dobu. No, spíše než les to byla bažina. Otrávená, temná pustina. Bloudila jsem tam dalších pár hodin a už se chystala znovu vylézt na strom, když jsem uviděla paprsek světla. Bez rozmyšlení jsem se rozběhla k němu a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Jako by tam les končil z ničeho nic, zdálo se, že je kolem stromů natažená temná pavučina a za ní už je louka. Domov. Proběhlo mi hlavou, než jsem ucítila ostrou bolest na noze. Uslyšela jsem vítězný křik. Svezla jsem se do keřů a poslední co jsem cítila bylo, jak mě táhnou dvě kostnaté ruce. A také mě napadlo, že do těch keřů padám nějak podezdřele často.

Vzpomínky zaváté časem 8

30. ledna 2014 v 11:36 | Nerisa
6. února 2010 v 18:58 | tajemne.blog.cz

Ještě štěstí, že jsou věci, které o mě neví. A nejen on, některé věci neví vůbec nikdo. Nicméně, jestli si myslí, že mě může věznit a já nenajdu způsob jak utéct, mýlí se.
"Hmm, tak co teď budeme dělat když jsme tu takhle sami?" prohodila jsem škádlivě a vyzývavě se usmála. Po těch letech mi došlo, že je stejný jako ostatní muži. A tupec k tomu.
"No to netuším. Máš nějaký nápad?" zeptal se a přitrouble se usmál. Tedy, asi jen na okamžik a pak nasadil podezíravou tvář.
"Možná." řekla jsem a šla o kousek blíž k němu. Kéž by šlo popsat jak se tvářil.
"Mohli bychom si zahrát nějakou hru." řekla jsem k jeho očividnému zklamání a protí své vůli se zasmála.
"Zavři oči."

Vzpomínky zaváté časem 7

23. ledna 2014 v 13:15 | Nerisa
9. ledna 2010 v 14:05 | tajemne.blog.cz
Když se mi v té nepropustné tmě povedlo najít postel, kterou jsem předtím viděla, sedla jsem si na ní. Ikdyž elfové vidí skoro tak dobře jako kočky, neviděla jsem nic. Tma byla všude. Silná, nepropustná. Bylo to jako bych oslepla - příšerně nepříjemný pocit. V tomhle by neviděl nikdo. Dokonce ani ona kočka. Bylo jasné, že místnost je kompletně zazděná ze všech stran bez nejmenšího otvoru. Ani ve dveřích nebyla mříž. Ani škvíra pod nimi nepropouštěla žádné světlo. Všechno bylo udělané jako dokonale pevné, nepropustné vězení. Tma kolem měla probudit zoufalství. Bylo to skoro jako způsob mučení. Ale já tu temnotu snášela, postavila jsem se jí i přes znepokojivé zvuky. Kéžby to bylo pískání krys! Alespoň bych se něco dozvěděla. Jenomže tady se nedostala ani... krysa. Byla jsem v naprosto bezútěšné situaci. Jen odsouzená čekat k tomu, co udělá ten druhý. Jak já ho nenáviděla!
A měla jsem spoustu času. Příliš času k přemýšlení. A hned jsem vzpomínala na nepříjemné i příjemné chvíle. Na všechno co udělal.

Vzpomínky zaváté časem 6

16. ledna 2014 v 12:45 | Nerisa
Když se mi v té nepropustné tmě povedlo najít postel, kterou jsem předtím viděla, sedla jsem si na ní. Ikdyž elfové vidí skoro tak dobře jako kočky, neviděla jsem nic. Tma byla všude. Silná, nepropustná. Bylo to jako bych oslepla - příšerně nepříjemný pocit. V tomhle by neviděl nikdo. Dokonce ani ona kočka. Bylo jasné, že místnost je kompletně zazděná ze všech stran bez nejmenšího otvoru. Ani ve dveřích nebyla mříž. Ani škvíra pod nimi nepropouštěla žádné světlo. Všechno bylo udělané jako dokonale pevné, nepropustné vězení. Tma kolem měla probudit zoufalství. Bylo to skoro jako způsob mučení. Ale já tu temnotu snášela, postavila jsem se jí i přes znepokojivé zvuky. Kéžby to bylo pískání krys! Alespoň bych se něco dozvěděla. Jenomže tady se nedostala ani... krysa. Byla jsem v naprosto bezútěšné situaci. Jen odsouzená čekat k tomu, co udělá ten druhý. Jak já ho nenáviděla! A měla jsem spoustu času. Příliš času k přemýšlení. A hned jsem vzpomínala na nepříjemné i příjemné chvíle. Na všechno co udělal.

Vzpomínky zaváté časem 5

9. ledna 2014 v 11:17 | Nerisa
"Co ty tady děláš, odporná špíno?" vyprskla jsem znechuceně a kdybych nebyla dáma, snad bych na něj i plivla.
"Já? Já se tady jen procházím, spíše bych se měl ptát já tebe co tady děláš."
"Neodpověděl jsi na moji otázku."
"Ale odpověděl, jen té odpovědi nechceš věřit."
"To je pravda."
"Víš, tohle je můj domov, to TY tady nemáš co pohledávat," řekl a místo pobaveného tónu teď jeho hlas zněl výhružně a nenávistně.
"Myslela jsem, že jsi mrtvý," vyšlo ze mě podobně nenávistným tónem.
"A nejsem, jak vidíš, to tvoje malé zaříkadlo mě nemohlo porazit."
"Možná jsem tě měla probodnout hned když jsem měla příležitost."
"A neudělala jsi to ty "světice".
"Ďáble."
"Lichotíš mi. Nechtěla bys navštívit starého známého?"
"To radši skočím z útesu."
"K tomu se také dostaneme. Abdule!"
Ze stínu se vynořil nechutný skřet se špinavými nehty a urousanými pramínky vlasů. Chtělo se mi z něj zvracet. A ten nechutný skřet mě chytil překvapivě silnýma rukama a táhl mě dál do útrob lesa. Mého koně pustili a ten utíkal pryč. Měla jsem tedy alespoň malou útěchu, že bude v pořádku...
 
 

Reklama