Toulky snílků

TS - 8. Žena ve sklepení - konec

27. ledna 2014 v 12:28 | Nerisa
Neznámá blondýnka se na Alici usmála. "Já jsem Laura, Erikova sestra. Už mi o tobě vyprávěl." Alice jen mlčky zírala. Chvíli trvalo, než k ní dolehl plný význam slov, která právě slyšela. Pak se také usmála. "Takže vy spolu nechodíte?"
"Zbláznila ses?" Laura se zakřenila a Alici se ulevilo.
"Takže proto se na Erika zlobíš? Myslela sis, že my dva… Páni. Je z toho celý špatný, že už se nevídáte. Normálně na mě tady dává pozor, ale poslední dny skoro nespí. Nekecám."
"To je mi líto. Mělo mě napadnout, že…" Co vlastně? Bylo pochopitelné, že si prostě myslela, že ji podvádí. Nikdy si moc nevěřila. Ani vlastně nechápala, co na ní Erik vidí.
"Co kdybys přišla k nám domů? Rodiče tě určitě rádi poznají. Jsou trochu zmatení, ale moc milí. Skoro nikdy nám nic nezakazují," zašvitořila Laura a široce se usmála. "Myslím, že jsi moc fajn holka a určitě můžeme být kamarádky, když teď chodíš s mým bratrem."

TS - 7. Neznámá

20. ledna 2014 v 19:17 | Nerisa

Alice se procházela ovocným sadem. Všechno kvetlo jako v pohádce, vůně ve vzduchu byla omamná a slunce ji konejšivě hladilo na ramenou svými paprsky. Nevšímala si toho. Krajina jí připadala příliš nádherná vzhledem k tomu, jak se cítila. Jako na povel se nebe zatáhlo. Stačilo, aby na to jen pomyslela a květy ze stromů opadaly spolu s listy. Vše potemnělo. Vyšel měsíc a jeho přízračná záře vyčarovala kostrbaté stíny. Holé větve vypadaly jako ruce natahující pařáty. Jedna
z větví se Alici omotala kolem pasu a přitáhla ji ke stromu. Najednou se začala bát svého výtvoru. Omotávaly se kolem ní další větve a dusily ji. Nemohla mluvit, nemohla křičet, skoro nemohla ani přemýšlet. Myslet, to zrovna nutně potřebovala.

TS - 6. Číhá za rohem

13. ledna 2014 v 13:31 | Nerisa
Uběhl týden od chvíle, kdy se ve snu poprvé políbili a rychle se dali dohromady. Alice prožívala své romantické sny a vůbec ji netrápilo, že o Erikovi vlastně nic neví. Byli ve světě, kde mohli dělat cokoli se jim zrovna zachtělo. Pro Alici to byl nový pocit a Erik zase dlouho neměl své sny s kým sdílet. Zvykl si na samotu, ale i tak rád zkoumal nové možnosti, které se objevily spolu s Alicí. Spaní nyní zabíralo většinu dívčina života, takže se její už tak špatné výsledky ve škole ještě zhoršily. Matka ji chtěla dokonce vzít k psychologovi v domnění, že její dcera trpí depresí, ale to Alice samozřejmě popírala. Už nehrála ani počítačové hry. K čemu, když hrála tu nejúžasnější ze všech her pokaždé, když usnula?

TS - 5. Polibek z nebes

6. ledna 2014 v 12:17 | Nerisa
Alice stála před cukrárnou, která se pyšnila jménem "U Borůvky", nebo to alespoň tvrdil modrofialový vývěsní štít. Kolem procházeli lidé, ale žádný z nich jí nebyl povědomý a jen málokdo drobné dívce vůbec věnoval pozornost, zatímco ona si prohlédla každého, kdo prošel kolem. Hledala mezi cizinci povědomou postavu se světlými vlasy a samolibým úšklebkem.
Třásla se a vůbec za to nemohlo chladné počasí ani fakt, že na sebe natáhla jen tenké punčochy, fialové šaty po kolena a černý svetřík. Někoho by dokonce mohlo napadnout, že krásně ladí s vývěsním štítem i celým interiérem cukrárny, do které bylo vidět díky prosklené výloze. Ne však Alici. Ta myslela jen na nadcházející setkání. A díky tomu se třásla - ne zimou, ale nervozitou.

Celou dobu přemýšlela nad tím, jak by se setkání vyhnula, aniž by byla za zbabělce, a nemohla na nic přijít. Obvykle jí fantazie nikdy nedocházela, ale teď byla v koncích. Uhladila si neviditelný záhyb na sukni, popotáhla kabelku, která jí padala z ramene a znovu se rozhlédla. Podívala se na hodinky a zamračila se. Měl zpoždění. Napadlo ji, že možná vůbec nepřijde. Vystřelil si z ní, určitě. Proč by si kluk jako on vyrazil zrovna s ní? Samozřejmě to ani nemohlo být skutečné rande. Alice nikdy opravdové rande neměla, jedině snad kdyby započítala tu trapnou scénku se sousedovic klukem, kterého se jí pokusila dohodit matka. Takže neměla důvod být tak nervózní.

TS - 4. Neporušitelný slib

30. prosince 2013 v 14:27 | Nerisa
Chvíli na něj hleděla, jako by se zbláznil. K jejímu mozku pořád ještě nějak nedolehl skutečný význam jeho slov.
"To jde, umřít ve snu?" ptala se s dávkou nedůvěry. Zamračil se.
"Ty jsi dost mizerný snílek, když se staráš o to, co je možné a co ne. Je to prostě fakt."
"Pro mě jsi pořád ještě jen součást snu..." řekla a plaše se na něj usmála.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Ta cizí holka ho začínala pomalu dohánět k šílenství. Dřív si představoval, že potkat ve snech dalšího snílka bude úžasné. Teď přehodnotil názor.
"Jmenuju se Erik a jsem stejně skutečný jako ty." Musel se donutit k trpělivosti, bylo by nebezpečné, kdyby...
"Já jsem Alice!" vyhrkla. "A ty teda nejsi se-" Hned zmlkla, když si všimla vražedného pohledu, který na ni vrhl. Odvrátila pohled a cítila, že se začíná červenat. Věci byly jednodušší, když jsem myslela, že není skutečný, pomyslela si s povzdechem. Trapná chvilka se začala prodlužovat.
"Radši odsud vypadneme, než se vrátí. Pokusím se... ti vysvětlit pár věcí," řekl Erik, ale ani on se na ni nedíval, což zjistila, když vzhlédla. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí tlačily do očí. Nechtěla před ním brečet jako hloupá holka, ale dotklo se jí, jak moc ukradená mu byla.
Neříkal něco o tom, že je nebezpečná? Takže mu šlo jen o jeho kůži. Natáhl k ní ruku a Alice se na ni udiveně dívala.
"No tak už se chyť," zabručel mrzutě a konečně se na ni podíval. Jeho oči ji propalovaly tak, že jí skoro začínalo být horko. Zamračila se, sklopila pohled do země a nesměle sáhla po jeho ruce. Byla suchá a teplá a pak ucítila, jak jí mráz přeběhl po zádech... Krajina zmizela a ocitla se ve tmě. Jeho ruka se jí vysmekla a dívka vykřikla. Bála se, že je sama. Bála se, že padá...
V tu ránu se rozsvítilo a než si stihla prohlédnout to, co vypadalo jako jeskyně, zase ji jeho ruka chytila a vytáhla z... jámy? Alice vykulila oči a chytila se ho kolem krku tak křečovitě, že ho málem udusila. Pustila ho teprve, když vydal pár dávivých zvuků.
"Ty jsi fakt šílená! Zakazuju ti myslet."
"Ale-"
"Tiše!"
Odstrčil ji dál od jámy, která teď byla v podlaze jeskyně. Vypadala nekonečně hluboce a Alici se z toho sevřel žaludek. Vším svým soustředěním se snažila opravdu na nic nemyslet. Moc se jí to nedařilo a tak ji napadlo, že bude zkrátka myslet na hezké věci. Například květiny.
Jáma zmizela a podlaha jeskyně se proměnila v květinovou louku. Erik si povzdechl.
"Otec mě vždycky varoval, že ženská v domě je pohroma," zamumlal a Alice se na něj zaškaredila. Pohroma? Musí ji mít všichni za zcela neschopnou? Myslela, že jako "snílek" bude úžasná, že bude umět něco, co nikdo jiný a konečně uznají, jakou má cenu a... bylo to naivní, to musela uznat. No a co, proč by nemohla snít?
Při těch úvahách vzdorovitě zvedla bradu. Erik ji jen s jistými obavami sledoval.
"Víš, začátky jsou vždycky těžký..." prohodil smířlivě a posadil se na zem naproti ní.
Nevěděl, co už dál říct, aby si ji alespoň trochu udobřil. Holky jsou praštěné, řekl si v duchu.
"Ale musíš si dávat pozor. Když na něco dost silně myslíš, prostě se to stane. Můžeš ovlivňovat všechno kolem, včetně stínů... totiž těch lidí, co nejsou snílci. Snílků je málo, znám jen tebe a sebe a... o těch co nás chtějí zabít jsem ti už říkal, tak si... dávej pozor. Jediná zbraň co máš je schopnost to tady ovládat."
"Jenomže mně to nejde tak, jak chci," pípla.
"Jo, to vidím," odsekl. To už bylo na Alici moc a rozplakala se. Erik na ni zíral, mlčel jako zařezaný a připadal si jako idiot. Rozplakal holku. Ale čím sakra? Vždyť jsem řekl zjevnou pravdu.

"To se naučíš," prohodil rozpačitě.
"Slib mi, že mě to naučíš," řekla, popotáhla a utírala si hřbetem ruky slzy z očí a tváře. Erik si opět povzdechl, představil si kapesníky ve své ruce a jen co se objevily, podal jí je a když se na něj podívala skrz slzy, musel se ovládnout, aby nemyslel na nějakou pitomost. Navíc ho rozčilovala touha ji chránit, která se v něm najednou objevila. Pitomé ženské slzy!
"Naučím tě to," slíbil rezignovaně. Alespoň tak nehrozilo, že je příště nějaká její myšlenka oba zabije. Z nějakého důvodu se v tom nekonečně obrovském světě snů potkali, tak už mu nic jiného ani nezbývalo. Možná za to mohlo to, jak si přál dalšího snílka poznat. Možná tu žádný další než ona momentálně nebyl a nebo... To všechno byly stejně jen dohady. Nikdo nevěděl jak doopravdy svět snů funguje. Byli tu jen on a ona a jejich divná schopnost.
"Přísahej," fňukla zase a důkladně se vysmrkala.
"Já svoje sliby vždycky plním," odvětil podrážděně.
"Jestli to porušíš, tak něco pokazím a zabiju nás. Takže nemáš moc na výběr. Co se týče toho ostatního, pořád ti nevěřím skoro nic z toho, co povídáš."
"Nevěříš?" zeptal se dílem nevěřícně a dílem naštvaně. "To, co ti říkám, je pravda a i já jsem naprosto skutečný. Jestli tomu nevěříš, fajn, dám ti důvod. Kde bydlíš?"
"To jako, že se sejdeme?" vytřeštila na něj oči. "Ale-"
Chtěla toho namítnout spoustu, třeba, že nechce, aby se sny míchaly s realitou, která ji doteď vždycky zklamala. Také se bála, že je to celé doopravdy jen bezvýznamný sen a udělá ze sebe hlupáka. Možná, že ve skutečnosti to bude někdo úplně jiný a... proč jen mu nelhala, že mu věří?
"Jo, ukážu ti, jak moc reálný jsem," prohlásil rozhodně a ušklíbl se. Nezmohla se na protest.

TS - 3. Mrazivé pohlazení

23. prosince 2013 v 10:27 | Nerisa

Alicina matka vypadala vyděšeně, ale dívka vůbec netušila proč. V místnosti se už zase svítilo a tak se pro jistotu podívala dolů - na své ruce, košili a peřinu - ale nic podezřelého neviděla. Dospělí se chovají zvláštně, napadlo ji.
"Musela jsi spát hrozně tvrdě," řekla matka po chvíli nejistě.
"Proč jsi mě vůbec vzbudila?" mračila se Alice. Začínala být zvědavá na to, co jí "vysněný" kluk poví a teď už se to asi nedozví, pokud se jí nepovede ho vymyslet znovu. Možná by ho mohla i trochu převychovat... pro jistotu.
"Říká ti něco slovo škola?"

Alice zasténala. Proč byla noc tak krátká?

Ve škole se vůbec nemohla soustředit. Hleděla z okna a vzpomínala na poslední sen. Dlouho jí to ale nevydrželo, brzy jí myšlenky utekly zcela jiným směrem, až skončily u filmu Narnie. Představovala si, jak se toulá zamrzlou krajinou a utíká před krutou sněhovou královnou, aby ji nakonec porazila a stala se princeznou Narnie. Měla by krásné šaty s teplým kabátem, ve kterém by jí nebyla zima ani na největší sněhové pustině. Představovala si, jak by si vylezla na široká, chlupatá záda lva Aslana a on by ji vezl za dobrodružstvím. Střílela by z jeho hřbetu na blížící se houfy nepřátel a její šíp by ani jednou neminul. A pak by se před ní zjevila samotná královna a ona by napnula luk, aby vyslala poslední šíp...
"Alice, mohla byste nám říct výsledek?" Do její mysli pronikl protivný hlas učitelky.
Alice se bezradně zadívala do prázdného sešitu, kde krom čísla hodiny a data neměla napsáno vůbec nic. Skousla si ret a zamračila se. Učitelka na ni stále hleděla s očekáváním a mírně povytaženým obočím.
"Já to nemám..." pípla dívka. Učitelka přistoupila blíž, postrčila si na nose brýle a nahlédla do jejího prázdného sešitu.
"Na třídních schůzkách budu chtít mluvit s vaší matkou! Dnes máte práci v hodině za pět."
Alice si povzdechla, podepřela hlavu rukou a zase se zadívala z okna.
To bude doma průšvih, v duchu zasténala.

Obvykle Alice oddalovala další školní den jak jen to šlo, chodila spát záměrně pozdě, aby si užila poslední chvíle předtím, než se zase vzbudí - protože spánek se nedal za zábavu vůbec počítat. Tentokrát se však na spánek těšila. Zalezla do postele už o půl deváté a marně se snažila usnout. Její tělo nebylo vůbec zvyklé na tak brzké chození do postele. Byla z toho rozmrzelá a zklamaná.
Nakonec to vzdala. Začala vymýšlet, co bude ve snu dělat, až se tam dostane. Nakonec ji nadchl jeden nápad. Mohla se ve snu klidně přenést do své hry. Mohla si tam vysnít i svého kamaráda, proč ne? Zažila by na vlastní kůži, jaké je žít ve fantastickém světě. Kam se hrabou projížďky po louce!
Jen co jí na mysl přišla louka, vzpomněla si i na kluka z minula. Kde asi teď je? Pomyslela si než se propadla do spánku.

Okamžitě měla pocit, jako by byla zase vzhůru. Připadalo jí, že je naprosto při vědomí, ale během okamžiku jí došlo, že sní. Nacházela se totiž v krajině, která vůbec nepřipomínala její pokoj. Nejdřív se snažila trochu zorientovat. První co ji praštilo do očí byl sníh. Byl úplně všude! Závěje tvořily nízké kopečky, porušené nebyly ani jedinou stopou, nenašla by tam ani psí loužičku ani špínu z aut, jako ve městě. Byl dokonalý, jako bílá cukrová vata a nádherně se třpytil. Uchváceně na to zírala, otáčela se dokola, ale neviděla začátek ani konec té zasněžené krajiny. Jako by ji bílá všude kolem zcela zaslepila...
Jen co na to pomyslela, zrak se jí začal zamlžovat. Potřásla hlavou, jako by se snažila přicházející slepotu odehnat.

Vidím perfektně. Támhle vzadu bude určitě nějaká vesnička... pomyslela si, otevřela oči a opravdu - v dáli viděla malou zasněženou vesnici.
To snění začíná být hrozně zábavné. Usmála se a vykročila sněhem k ní. Nohy se jí bořily do závějí a ani teplé oblečení ji nezachránilo od mokra v botách. Hned ji napadlo, jak to napravit.
Jsem tak lehká, že se pode mnou sníh ani nehne.
Teď už se jí šlo dobře. Šťastně se usmívala, byla spokojená s výsledky a hrdá na sebe, jak hezky sny ovládala, i když byla vlastně jen začátečník. Kráčela jako na promenádě a bez dalších obtíží se ocitla u prvního domku vesnice. Rozhlédla se kolem.
Viděla tam pouhých pár lidí v šatech podobných těm, které měla ona. A zády k ní stál nějaký docela povědomý kluk. Zazubila se a přistoupila k němu.
"To jsi ty?" spustila možná nadšeněji, než chtěla.
Trhl sebou, bleskově se otočil a jen tak tak zastavil ruku, kterou ji málem uhodil. Alice ztuhla a dílem překvapeně, dílem zděšeně na něj zírala. Když viděl její výraz, ruku zase spustil a obličej se mu změnil v kamennou masku.
"Zase ty," řekl.
"Snažíš se mě zabít nebo co to sakra bylo?!" zaječela. Kluk sykl a zakryl si uši.
"Tiše, bláznivko! Přivoláš je."
"Všichni ti vesničani na nás už stejně zírají," pronesla odměřeně a kluk musel uznat, že má pravdu.
"Ty stíny mi starosti nedělají."
"Stíny? Kruciš, nemůžu si vysnít někoho, kdo alespoň nemluví v hádankách?" mračila se.
Zasmál se, ale Alice vůbec nevěděla, co je mu k smíchu.
"Ty si myslíš, že sis mě vysnila?" Zněl pobaveně.
"Jistě, jsme ve snu!" namítla uraženě.
Povzdechl si. "Ty vážně nic nevíš, viď."
"Já jen vím, že jsem si vysnila sněhovou krajinu s vesničkou a jedním protivou."
"Tak já jsem protiva?" ušklíbl se. "To já tady mám nevědomou, nebezpečnou holku na krku. Teda navíc ještě k těm ostatním..."
"Ostatním?" Založila si ruce. "Vysvětluj. Hned." Ani nevěděla, kde se v ní bere tolik kuráže. Možná to bylo tím, že to byl její sen a mohla si v něm dělat, co chtěla. Reakce nějakého vymyšleného kluka jí starost nedělala. Navíc měla pocit, jako by ho znala odjakživa, ale za to mohlo určitě také to, že byl jen součást jejího snu.
"Podívej... tohle je něco jako jiná dimenze. Snová dimenze. Většina lidí do ní nahlíží jen okrajově, připlete se k nějaké situaci, ráno se vzbudí a pamatuje si ji jako prožitý sen. Někdy je to pěkný sen, jindy noční můra, žejo. A pak jsou tady lidi jako já. Říkáme si snílci. No a my tenhle svět defacto ovládáme. Jsme jeho součástí, měníme to tady... A pak jsou tady bytosti, které nás nesnášejí. Chtějí svět ovládat samy, ale dokážou to jen z části. Vždycky nad nimi máme tak trochu navrch... Ale pořád po nás jdou."
Alice zaujatě poslouchala. "To byla pěkná pohádka," pronesla uznale, když skončil.
Zamračil se na ni. "To nebyla žádná pohádka!"
"Vy...snívám si vážně divné lidi."
"Ty jsi neuvěřitelná!" zavrčel, odvrátil se od ní a vykročil naštvaně pryč. Nechápavě za ním hleděla. Pak se krátce zamyslela nad tím jeho příběhem a řekla si, že by to nebylo tak špatné mít i nějaké nepřátele, jako v té Narnii. A jen co na to pomyslela, uslyšela ránu.
Podívala se před sebe a rázem zjistila, že se před tím klukem (na jehož jméno se pořád nezeptala!) zjevil další člověk. Stačila si ho jen zběžně prohlédnout. Měl na sobě kalhoty a lehkou košili, zvláštně světlou pleť a krátké bílé vlasy. Nedokázala by určit jeho věk ani kdyby chtěla. Navíc teď ten podivín vytáhl zbraň podobnou dýce z rampouchu a ohnal se s ní po klukovi. Kluk mrštně uskočil a v ruce se mu objevila podobná třpytivá zbraň, jen s temně modrým a delším ostřím. Sekl po podivínovi, ale tvor vykryl úder svou dýkou.
Alice horečně přemýšlela nad tím, jak obrátit sen k lepšímu. Zkoušela si představit, jak kluk tvora zabíjí, ale jako by její myšlenky tentokrát neměly na sen žádný vliv. Zkoušela se i probudit, ale také se jí nedařilo svou mysl ze snu vyhnat. Možná kdyby ji vzbudila matka, ale doma byla beztak ještě pořád noc, tak proč by to dělala?
Očima visela na bojující dvojici. Kluk udělal něco, co bylo příliš rychlé na to, aby to zaznamenala. Jako by z jeho druhé ruky něco vyletělo, zatímco sekl a... pak uviděla, že se tvor zhroutil. Z břicha mu trčela dýka. Během vteřiny se podivín vypařil.
Pořád trochu v šoku nad tím zvratem na to hleděla. Obyvatelé městečka klukovi nijak nepomohli, jen stáli kolem a přihlíželi jako figuríny. Kluk se otočil k Alici a pohled, který na ni upíral, rozhodně nebyl přátelský.
Rty se mu nejdřív jen pohnuly naprázdno, až podruhé rozeznala slovo.
"Ty..." V tom si všimla, že v dálce za klukovými zády je další tvor s delšími vlasy. Dokonce vypadal jako žena a měl šaty jako z mrazu a... mířil či spíš mířila na něj čímsi co mohl být klidně oštěp. Očividně se chystala ho hodit a i když to byl jen sen, Alici se vůbec nelíbilo, že by měl kluk umřít. Chtěla na něj zavolat, ale pak ji napadlo, že si zahraje na hrdinku.
Ani moc nevnímala, jak se to stalo, ale zároveň s jejími myšlenkami se jí v ruce objevil luk, založila šíp, ač to nikdy nedělala, a bez zaváhání vystřelila na ženu s oštěpem. Šíp jí trčel přímo z hrudi. Pak zmizela. Celé to trvalo jen vteřinku.
Kluk vytřeštil oči, ohlédl se a naprázdno polkl. Pak se obrátil zpátky na Alici, chvíli neschopen slova.
"Ty jsi úplně pomatená!" zakřičel na ni nakonec. Alice sebou trhla a zatvářila se jako spráskaný pes.
"Tys je sem normálně přivolala!" Vyčetl jí.
"Vždyť je to jenom sen," pípla.
"To teda není jen sen..." přišel k ní, chytil ji za ramena a zatřásl s ní. Vykuleně na něj koukala.
"My jsme snílci, ty hlupačko! Jestli umřeme ve snu, umřeme doopravdy."

TS - 2. Naděje dnes neumírá

16. prosince 2013 v 10:00 | Nerisa
Alice se protáhla dveřmi do pokoje, hodila školní tašku na zem vedle skříně a rovnou sebou mrskla na postel. Další otravný den ve škole - nuda, nuda a šeď. Lidský život je tak prázdný. Povzdechla si. Dneska se jí ani nechtělo zapínat počítač. Sáhla na noční stolek pro knížku o snech
a s podmračeným výrazem přelétla očima několik stránek. Ne, že by to co tam psali nějak zvlášť fungovalo. Jen hrstku snů si pamatovala a ani jediný se jí ještě nepovedlo ovládnout. Ani na okamžik. A ona zrovna neoplývala trpělivostí. Měla chuť ji zahodit, ale protože s knihami vždy zacházela dobře, jen ji zase odložila a znovu si povzdechla.
Měla všeho dost. Ani virtuální svět už jí nebyl dost dobrý. Už nechtěla být jen obyčejná holka uvězněná v obyčejném světě. Chtěla víc. A chtěla to tak moc, až to bolelo. Zase na ni jednou přišla chmurná nálada, zírání do stropu a přemýšlení nad nicotností světa ji zaměstnalo dokonale. Neplakala, ještě ne, ale smutek, který cítila ji dokonale objal, uvítal a pohltil jako černá tma když
se setmělo. V tuto chvíli jí nic nedávalo smysl. Na ničem nezáleželo.
Vytáhla poslepu v šuplíku mp3 přehrávač a sluchátka. Strčila si je do uší a brzy ji známé tóny trochu uklidnily. Písnička, která hrála, byla zrovna z jejího oblíbeného filmu. Děj se odehrával v asi devatenáctém století a trvalo jen chvilku, než se Alice ve své fantazii přenesla přímo do něj. Viděla se v střídmých šatech té doby s jednoduchým drdolem. Ocitla se v pokoji s těžkým dřevěným nábytkem, zdmi pokrytými tapetami a naleštěnou podlahou. Nadýchané závěsy kryly oprýskaný rám okna a naproti němu stála lenoška potažená zelenou brokátovou látkou.
Navíc tam nebyla sama. Dvě ženy, zjevně majitelky domu s pokojem, spolu rozmlouvaly. Byly oblečené podobně jako Alice, obě tmavovlasé a jedna z nich byla asi o dvacet let starší.
Po chvíli poslouchání jejich hovoru usoudila, že jsou matka s dcerou. Začaly se hádat, ale Alice pořádně nerozuměla slovům, jako by snad mluvily jiným jazykem. Dcera vytáhla nůž a bodla svou matku do břicha. Alice zalapala po dechu. Nemohla uvěřit, že něco takového je výplodem její obvykle optimistické fantazie. Chtěla se té představy zbavit, ale ona nemizela. Jako uhranutá zírala na rostoucí krvavou skvrnu na hrudi matky.
Chtěla udělat krok k ní, nějak jí pomoct, ale nemohla se hnout z místa. Myslela na tu ženu
a na to, jak hrozné musí být zemřít rukou vlastní dcery. Cítila strašnou lítost. A pak se to stalo - Alice už nestála na místě kde předtím. Místo toho zírala do obličeje dcery.
"Je mi to líto, ale musíš zemřít," řekla jí ta mladá žena.

Alice nechápala, dokud se nepodívala dolů. Na svůj hrudník... který krvácel. Tohle byla noční můra. Musel to být jen sen, jak jinak by to bylo možné? Chtěla se nadechnout,
ale nedostávalo se jí dechu. A navíc šok vystřídala bolest. Ostrá a nemilosrdná se jí propalovala srdcem, ovládala ji, trápila a Alice si přála už konečně umřít. Kdy se neškodné snění tak zvrhlo?
Moment, snění. Ano, musel to být sen. Obyčejný sen. Ale proč bylo všechno tak živé? Docházely jí síly. Přitiskla si ruku na ránu, ale krev jí stále prosakovala prsty. A slunce svítilo. Nebyl to krásný den na smrt? Ale vždyť je to jen sen, nemůže umřít ve snu. Lidé ve snech nikdy neumírají, nikdy. Nikdy předtím neumřela. Určitě se každou chvíli probudí. Určitě-
Místnost zmizela a Alice konečně mohla otevřít oči. Zhluboka se nadechla, nasála co nejvíc vzduchu. Konečně mohla volně dýchat. Věnovala rychlý pohled svým šatům, ale nic na nich nebylo. Ani rána, ani krev. Všechno bylo v pořádku. Až na to, že se stmívalo a ona by přísahala, že usnula ještě kolem druhé hodiny odpoledne. Divné.
Rychle si vzala svůj sešitek na sny a vepsala ho tam. Byl to jediný zajímavý sen po velmi dlouhé době. Alespoň k něčemu to bylo dobré. Přesto jí stále při té vzpomínce běhal mráz
po zádech. Napadlo ji, že to začíná k něčemu být. Tak živý sen, to muselo být jedině znamení. Trochu se usmála. Sice nic neumí, ale jestli se naučí ovládat sny... no nebylo by to úžasné? Ano, určitě, byla si tím jistá.
Vydala se do kuchyně, aby ulovila něco k snědku, ale jen zjistila, že nikdo není doma.
To také nebylo zrovna obvyklé. Ale co, nejspíš její matka jen šla na nákup a nechtěla ji budit. Alice
si ze skříně vzala svou oblíbenou čokoládovou tyčinku, a zatímco pomalu ukusovala, přemýšlela nad tím, jak stráví zbytek večera. Rozhodně neplánovala jít zpátky do postele nějak brzy.
Vrátila se do pokoje, prohledala krabici s dvd svých oblíbených filmů a pustila si v počítači jednu pohádku. Vždycky milovala příběhy plné kouzel a naděje, ve kterých je všechno možné. Stačila zhlédnout celý a ještě si u toho kreslila. Padla tma, a přesto byla doma ještě pořád sama. Začínalo to být podezřelé. Vypla film jen co naskočily závěrečné titulky a chvíli přemýšlela nad tím, že by matce alespoň zavolala. Nakonec zvítězila pohodlnost a nechuť cokoli řešit. Je dospělá, postarat se o sebe umí. Proč by ji měla Alice shánět? Alespoň ji nikdo nerušil.
Ostatně, jí také její herní kamarád nevolal pokaždé, když se jeden den nepřipojila do hry. Především ani neměl číslo na její stejně skoro pořád vypnutý mobil. Brnění v kapse akorát vyrušuje od snění. Zbytečnost.
Převlékla se do krátké noční košile na ramínka, zhasla světlo a zachumlala se do peřin. Dříve se tmy pro svou přehnanou představivost bála. I obrysy nábytku mohly být příšery toužící jen po tom, aby ji dostaly. Jednou byla tak nemocná, že jí i světlo bylo nepříjemné a únava značně překonávala strach. Od té doby už se tmy nebála. Ve tmě se místo příšer skrývala kouzla a tajemství. Dokonalé prostředí pro snění.
Zavřela oči a snažila se usnout. Podařilo se jí to, teprve když tu snahu vzdala a začala zase přemýšlet nad pohádkami. I tentokrát se přesunula z představy rovnou do snu.

Všechno šlo dobře. Stála na louce se svým koněm, hladila jeho hedvábnou hřívu a svítily
na ně paprsky líného odpoledního slunce. Vyhoupla se na koňský hřbet a byla naprosto šťastná. Neměl sedlo, takže to nemělo být tak pohodlné… ale byl to její sen, co záleželo na tom, jaká je realita? Jen pomyslela na to, už vykročil, jako by rozuměl jejím myšlenkám. Vezl ji do prosvětleného lesa a Alici na okamžik přepadl smutek nad tím, že je to jen sen.
"Mohla bych tady zůstat na věky," řekla tiše. Stejně tam nebyl nikdo, kdo by ji mohl slyšet. Kochala se okolím a nedívala se moc před sebe, když náhle kůň prudce zastavil. Otočila hlavu, aby viděla překážku, která jim bránila v cestě. Nejdřív neviděla vůbec nic. Naklonila se trochu napravo a ani nepřemýšlela nad tím, že by už správně měla padat. Přímo u předních nohou koně někdo ležel čelem k zemi. A vypadal docela zničeně.
Alice seskočila na zem a zaváhala. Teprve teď ji napadlo se podívat, jak vůbec vypadá. Pořád na sobě měla noční košilku, což nebylo zrovna dobré.
Proč na sobě nemůžu mít třeba šaty, fialové. Pomyslela si a jen na okamžik si je představila. Stačilo to na to, aby se na ní jako zázrakem objevily.
Zázrak? Ale houby, jsem přece ve snu. To se stává.
Klekla si vedle osoby na zemi a zběžně ji přelétla pohledem. Krátké světlé vlasy, černé kalhoty, mikina... S překvapením si uvědomila, že to je nějaký kluk asi jejího věku.
Vymyslela jsem si kluka? Páni! Doufám, že bude jako ti hrdinové z románu.
Usmála se a položila mu opatrně ruku na záda, jako by pořád nemohla uvěřit tomu, že je skutečný. Což vlastně ani nebyl.
"Nesahej na mě," zavrčel, což ji tak trochu zklamalo. Copak si nemůže vytvořit prostě dokonalý sen? Opravdu bezchybný?
"Skočil jsi mi pod koně!" Plácla to první, co ji napadlo.
"Ne každej si může jezdit na koníčcích, jako by se nic nedělo," zamumlal, vzepřel se na rukou a s určitými obtížemi a syknutím se posadil.
"Mluvíš z cesty," odsekla. "Jsi v mém snu tak se chovej alespoň slušně."
Podíval se do země, chvíli přemýšlel a pak řekl: "Od kdy ovládáš sny?"
"Já? Neovládám. Nevím. Chtěla jsem, ale bylo to naprosto beznadějný."
"No, naděje umírá poslední," pronesl s úšklebkem a pak se louka začala ztrácet.

Alice prudce otevřela oči a zadívala se do obličeje své matky.

TS - 1. Pád

8. prosince 2013 v 10:03 | Nerisa
Tohle je povídka na pokračování, se kterou jsem soutěžila v této soutěži. Soutěž už je uzavřená a tak jsem se rozhodla, že tady postupně celý příběh uveřejním.
 
 

Reklama