Povídky

Kovář Pepa aneb jsme tím, co děláme?

7. ledna 2016 v 22:00 | Nerisa
Kovář Pepa žil ve vesnici. Celý život byl kovářem, po svém otci. To mu šlo, uměl to a měl to rád. Všichni ve vesnici ho za to chválili, oceňovali jeho um a rádi kupovali jeho výrobky. A když se ho někdo ptal "Kdo jsi?", řekl "Jsem kovář." A tak to bylo a bylo to správně.

Jenomže pak vesnici napadli lapkové, mnoho lidí zemřelo a Pepu odtáhli do zajetí. Později ho prodali do otroctví a skončil v aréně. To se mu samozřejmě nelíbilo, byl zničený, žehral na svůj osud. Byl jsem skvělý kovář a teď tady mám bojovat a zabíjet? Teď jsem nikdo, jsem jen otrok, vzali mi všechno, čím jsem byl. Jenomže co Pepa cítí a necítí, bylo jeho majiteli jedno. Dal mu do ruky kladivo, kterým se Pepa uměl docela ohánět, a poslal ho do ringu.

A jelikož mu nic jiného nezbylo, naučil se Pepa mlátit kladivem a byl v tom docela dobrý. Začali mu říkat "Kladivo" a tak se z Pepy stal Kladivo, gladiátor, a když se ho ptali, kdo je, říkal "Jsem Kladivo a umím zabít muže jednou ranou." Nebylo to už tak dobré a poctivé řemeslo jako kovařina, ale šlo mu to a přežíval, tak se s tím nějak smířil.

Později získal svobodu a najednou zase nevěděl, kam se vrtnout. Už nebyl gladiátor. Stalo se tomu tak, díky řadě podivných náhod, že skončil v učení u mastičkáře. To je tedy vtipné, myslel si. Tak jsem byl kovář a potom bojovník. A teď mám léčit lidi. Vůbec to neumím, je to opak toho, co jsem vždy dělal. Mám svaly, k čemu mi budou tady? Ani číst neumím a v bylinách se nevyznám, ten chlap je blázen, že si mě vzal do učení.

A tak ho mastičkář učil. Po letech se z kováře a gladiátora stal mastičkář. Svaly už neměl jako dřív, když tolik nepracoval, zato ale zachránil mnoho lidí a ti mu byli vděční. Jeho mistr zestárl a než zemřel, ptal se ho Pepa, proč si vzal nezkušeného gladiátora do učení.

Mastičkář mu řekl: "Bylo užitečné, že jsi něco věděl o boji, protože když víš jak zabíjet, víš také, jak vypadá rána a můžeš se naučit ji léčit. Bylo i užitečné, že jsi znal kovařinu, protože tam potřebuješ odhodlání, vytrvalost, trpělivost a vědět, kam uhodit, aby se vše povedlo. I jako mastičkář to potřebuješ.

Ale hlavně jsem v tobě viděl sílu a odvahu a schopnost se učit, protože když jsi zažil tolik a zkoušel různé věci, mnohé ses musel naučit a doufal jsem tedy, že i tady se budeš učit rychle. Viděl jsem tebe a tvé vlastnosti, ne tvá povolání. Viděl jsem tebe a ty jsi viděl jen to, co umíš."

Pepa nad tím přemýšlel, a když mastičkář zemřel, převzal jeho živnost. Ale nějak mu to nestačilo, už si v životě zvykl na změny a jeho život byl náhle nějaký nudný. A tak přišel, tentokrát sám od sebe, s dalším plánem na změnu. Založil si školu a tam učil kovařinu a boj a mastičkářství a najal si další učitele, kteří zase uměli něco jiného, a tak jeho akademie sdružovala mnoho učňů a učitelů, zavítalo tam i dost bohatších hostů, jeho akademie se stávala čím dál tím proslulejší a Pepa měl pořád co dělat a co se učit, aby zvládal řídit chod své instituce.

Zemřel jako boháč, unavený, ale šťastný, a už nemyslel na to, kým je. Už toho zažil a dělal tolik, že by nevěděl, co si vybrat, aby ho to dostatečně definovalo. A tak umřel jako Pepa, obklopen svou ženou a dvěma syny. Než odešel z tohoto světa, ještě si zavolal svého nejstaršího a předal mu, co se v životě naučil. Řekl mu: "Nikdy nevíš, kam tě život zavede, co budeš potřebovat a co se budeš muset naučit. A když se moc zaměříš na to, co jsi, omezuje tě to v tom, čím můžeš být. Osud to ví lépe, kým se máme stát a co si máme prožít. Důvěřuj své cestě a s pokorou přijímej, co tě potká, protože nikdy nevíš, k čemu se ti to bude hodit."

Figuríny

10. července 2015 v 18:14 | Nerisa
Hledím přes sklo do výkladní skříně. Figuríny sněhobílé zdají se být šťastné, natřené make-upem, navlečené do šatů, které nejsou ony a nejsou ani já. Kam jsem se ztratila? Nevím, kdo jsem a kam patřím, nikdy jsem to nevěděla. Hledím přes sklo a závidím jim jejich životy, umělé a jednoduché, plné slepoty, hluchoty a marnosti, o které nemají ani ponětí. Od shora dolů se po skle táhne prasklina. Ony ji nevidí, nevidí, že jejich životy nejsou až tak dokonalé. Já ji vidím. Jako by byla viditelná jen zvenku. Nepatřím do jejich světa. Možná proto mám nadhled.

Kdysi jsem tam patřila, byla za tím sklem. Bylo už tenkrát prasklé? Nevěděla jsem to. Ony to neví. Já to nevím. Nevím nic. Byl to můj svět, já ho postavila, jeho kulisy, jeho masky. Byla jsem jednou z figurín, černou a výraznou, už tenkrát jsem tam nepatřila. Támhle. Tamta. To je ona, figurína, která zabrala mé místo. Kdysi jsme stály vedle sebe, ale teď už tam nestojím. Moje místo je pryč, ostatní figuríny se seskupily a nenechaly mezi sebou žádné místo pro mě. Tamta je obklopená ostatními, milují ji, potřebují, bez ní už by mezi figurínami nebyla taková zábava. To místo mělo být mé, ale dostala ho ona. Objevila se tam později než já a přesto si je všechny získala. Figuríny. Figuríny jsou hloupé a chladné, nemají ponětí o světě za sklem. Tak proč jsem já byla jednou z nich? Proč bych chtěla…?

Ale už tam nepatřím. Figuríny mlčí, stojí, nastrojené, sněhobílé za prasklým sklem. A já odcházím.

Hrdinu sháním

25. října 2014 v 20:12 | Nerisa
Povídková recese na téma hrdina x padouch. První prozaické dílo, co jsem napsala od dokončení knihy. Pro zábavu.


Fergus Udatný, král střední školy a všech dívčích srdcí, si vykračoval chodbou svou obvyklou sebejistou chůzí. Hodil úsměvem po prvačce, která stěží odolala své chuti padnout Fergusovi kolem krku. Fergus věděl, že je všemi zbožňován, nepotřeboval to připomínat. I Sondra to věděla a proto musela vymyslet důmyslný ďábelský plán, aby hrdinu svého srdce získala.

Strach zpívat mi ničí život

29. dubna 2014 v 8:15 | Nerisa
Někdy se celá časová osa našeho života smrskne do naprosto titěrného bodu, do bodu, který je nesmyslně podceňován, ale přitom má tu největší sílu. Tím bodem je okamžik tady a teď. Není žádné bylo, ani žádné bude, existuje pouze dokonalé soustředění na neobyčejnou chvíli, která právě probíhá. Většině z nás se to stává jen vzácně, ale snad každý má ve svém životě něco, co miluje natolik, že pro něj přestává existovat čas kdykoli se tomu může věnovat. Mně se čas občas zastaví, když jsem v přírodě - a když zrovna zpívám. Zpěv je pro mě stejně životně důležitý, jako voda pro rybu. Má to jen jediný háček… neumím zpívat. Nezáleží na tom, kolik více či méně kritických narážek už jsem za život slyšela. Stačila by jediná, abych se už nikdy více neopovážila otevřít pusu k čemukoli jinému, než je mluvení. Vždycky jsem byla silná. Neberu si spoustu věcí k srdci, stojím si za svým a neustupuji, pokud si jsem jistá tím, že jednám správně. Ale zpěv, za tím si stát neumím. Je to moje Achillova pata, moje slabost, je to jediné, do čeho když někdo kopne, zasáhne mě až v hloubi duše. A tak jsem svázala svou touhu po zpívání před lidmi, zavřela ji do klece a odvrátila tvář, abych se vyhnula jedné z nejstrašnějších bolestí, jakou znám. Naneštěstí je ta potvora neodbytná útěkářka.

Povídky z lesa - O skřítcích a minci

25. dubna 2014 v 11:20 | Nerisa
"To bylo hezké vyprávění," štěbetaly víly jedna přes druhou a dokonce i dryády přikyvovaly. "Ano, ano... má to myšlenku," řekla jedna se vší vážností.
"Stejně bych chtěla radši nějaký veselejší příběh." řekla jedna malá víla.
"Ach vy víly, pořád jen radovánky a žádnou moudrost nedoceníte," kroutila jiná dryáda hlavou.
"Ale to vůbec není špatný nápad," promluvil ent shovívavě k jedné víle. Dryády mlčely.
"Přišli jsme sem slavit, ne smutnit," vysvětlil ent. "Povím vám tedy příběh o skřítkovi, kteří našel poklad.

Povídky z lesa - O věrné víle

22. dubna 2014 v 12:10 | Nerisa

Pláč je vodopád smutku proudící z vaší duše. Ochlazuje vám tváře a uvolňuje napětí ukryté uvnitř. A přesto se lidé za své slzy stydí, považují je za slabost a učí se je skrývat… nebo využívat k ovládání druhých. Jako by slzy měly magickou moc, jako byste nedokázali vidět, jak moc je ten druhý zoufalý, jak moc je zlomený, dokud neuroní pár stříbrných perel svých slz. Teprve pak jej dokážete vzít do náručí a pokusit se napravit temné hlubiny jeho duše, netušíc, že kde není citu, ticha a pochopení, není ani pomoci. Jste slepí a hluší, moji milí, a já se jen ptám, jestli má vůbec smysl k vám promlouvat, když nechcete naslouchat. Přesto to udělám, prostřednictvím příběhu, jež možná ani nedokážete pochopit, stejně jako své druhy kolem sebe.

Bylo ticho… nebo se tomu tak alespoň zdálo. Vlahý větřík poletoval mezi stromy a odnášel zápach civilizace hluboko do lesů a donesl ho až k nosíkům bytostí, které v lese žily. Tichý noční les, ve kterém byste většinou očekávali jen pár sov a jiné noční zvěře, byl v noci neobvykle živý. Je pravdou, že všechny bytosti zde žijící z něj nikdy neodcházely (nemůžete čekat, že dryády od svých stromů jen tak odkráčí), ale přes den byly skryté a příliš se neukazovaly. Strach z lidí a nedůvěra v ně jim byla vlastní. Příliš často vídaly rozjařené děti, které lámaly větve stromů a pak s nimi šlehaly do jejich rozpráskaných kmenů nebo sebe navzájem. Nezřídka nějaký mladý člověk hodil kamenem po lesním zvířátku, jen tak, pro zábavu.

Bytosti viděly mnoho bezohlednosti, a proto byly obezřetné. V noci však byly lesy prázdné a ony si mohly dělat, co jen chtěly. Dryády vystoupily z úkrytů svých stromů pod dohledem vrásčitých tváří entů, víly opustily spící květiny, nymfy se vynořily z řek a tůní, elfové i skřítci se seběhli ze všech koutů na velký sněm, aby se radovali spolu s ostatními bytostmi za této krásné noci. Lesní stíny ozařoval měsíc v úplňku a zaléval tak krajinu téměř nadpozemským světlem. Pro nikoho, kdo by tam vešel, by nebylo těžké uvěřit, že je les skutečně začarovaný. A opravdu se naráz choval, jako by byl. A bylo to krásné.

Dryády, plaché a tiché strážkyně stromů si sedly do hloučku pod Prastarý dub, který jako by byl otcem celého lesa. I zvěř, jako by vycítila posvátnost okamžiku, se nahrnula kolem nich. Sovy, jedna vedle druhé, seděly na větvích Prastarého dubu a houkaly, jako by si povídaly. Ani veverky, obvykle denní tvorové, nemohly té noci spát a proto co chvíli vystrkovaly své zrzavé hlavičky z otvorů doupat a sledovaly bytosti.

Chvíli se bytosti jen tak veselily. Víly tancovaly v měsíčním svitu a užívaly si obdivu těch, kteří tak krásně tančit neuměli. Pak najednou všechno utichlo. Víly přestaly tančit a odlétly, aby uvolnily místo. Všichni napjatě čekali. Vrásčitá kůra Prastarého stromu se pohnula. Pak se z něj pomalu vynořila tvář starého muže, ale nebyl to starý muž. Byl to duch stromu, ent, který v něm přebýval už stovky let. Když promluvil, hlas měl hluboký a rozléhal se po celé mýtince.

"Drazí přátelé, jsem rád, že vás zase vidím. Znovu přišel den oslav. Znovu je tady den příběhů, kouzelná noc, kterou všichni máme tak rádi. A já jsem ještě stále tady. Zažil jsem už mnoho takových slavností…" prastarý ent se odmlčel, ale nikdo se ani neopovážil vydat hlásku.

"Povím vám příběh, který se opravdu stal. Další z příběhů, kterého jsem byl svědkem v tomto dlouhém bytí. Pozorně naslouchejte, bratři a sestry, protože je o lidech i o vás a o lásce." Ent se podíval po přítomných a po chvíli začal vyprávět…

Dokud nás smrt nerozdělí

16. dubna 2014 v 9:59 | Nerisa
Déšť přišel znenadání. Bylo to, jako by se celé nebe rozplakalo a já z toho měla špatný pocit. Jako bych se nemohla nadechnout. Vzhlédla jsem a kapky mě nepříjemně bodaly do tváří. Nebe bylo tak temné… bylo to jako se dívat do prázdnoty. Jako bych oslepla. Něco bylo špatně. Cítila jsem to. Heather ke mně přistoupila s tím svým starostlivým výrazem. "Měly bychom se vrátit, má paní."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jestli chceš, tak běž. Já tady ještě zůstanu." Věděla jsem, že promoknu na kost, ale nepohodlí mi tříbilo smysly. Chlad mi pronikal až do srdce a já se kupodivu poprvé po dlouhé době cítila zase naživu, podobně, jako když jsem hleděla dolů z nejvyšší věže našeho sídla, jela cvalem na koni bez sedla nebo šermovala se svým manželem. Leckdo by řekl, že mám neženské koníčky, ale o řeči jsem se nikdy příliš nestarala.

Ten divný pocit pořád nemizel. Roztřásla jsem se a Heather nesouhlasně sevřela rty. Nepochybně už se viděla v teple u krbu, peskovaná mým manželem za to, že mě neodtáhla zpátky dřív, než jsem se stihla nachladit. Povzdechla jsem si. Po chvíli svobody zpátky do klece.
"Pojďme tedy," řekla jsem a zamířila dlouhými kroky zpátky domů.

Noční setkání

11. dubna 2014 v 8:28 | Nerisa
Měl to být večer jako každý jiný. Vracela jsem se domů z brigády nočním Brnem, procházela kolem zavřených obchodů a snažila se nevnímat chladný vítr, která si svými vtíravými doteky vynucoval mou pozornost. V myšlenkách už jsem byla hezky doma v teple. Minula jsem odbočku do jedné ze zarostlých uliček mezi rodinnými domy a ani mě nenapadlo se tím směrem podívat. To byla první chyba. Zastavila jsem se na semaforu a začala v kabelce hledat klíče. Nic nejelo a tak jsem mohla jít dál, ale to já ne. Stála jsem tam stejně osamělá, jako jsem se cítila každý den. Druhá chyba. Třetí chybou bylo, že jsem vykročila, aniž bych zvedla hlavu a rozhlédla se.

Obvykle jsem pozorná, ale tentokrát jsem se nechala ukolébat vidinou vyhřátého pokoje a vědomím, že to mám domů už jen kousek. Vzhlédla jsem teprve, když jsem uslyšela zvuk jedoucího auta. Příliš pozdě, příliš rychle. Stačila mi vteřinka, abych pochopila, že jsem v průšvihu a musím co nejrychleji uhnout z cesty. Během další vteřinky jsem zauvažovala nad tím, kterým směrem uskočit. V příští vteřině už bylo příliš pozdě na to, cokoli udělat. Ale něčí reflexy byly rychlejší.

Přisluhovači

8. dubna 2014 v 16:30 | Nerisa
Stáli jsme v mlze a prohlíželi si úzké domky vesnice, která vypadala přesně jako z nějakého hororu. Přízračná mlha, temnota, uprostřed kostelík se hřbitovem a nikde nikdo. Bylo to laciné, ale i přesto mi přeběhl mráz po zádech. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsme tam správně.

"Tohle místo se mi nelíbí," řekl můj společník Brodský. V duchu jsem mu musela dát za pravdu. Bylo to celé nějaké podivné. Najednou se poblíž ozvalo klapnutí dveří. Jeden z domů opustil bledý skrčený muž a zamířil přímo k nám. Nepochybně náš člověk. A vypadal vyděšeně.

"Už jsme na vás čekali," pronesl tiše, jako na potvrzení mých slov. Zavedl nás k mrtvole. Klekla jsem si vedle vychladlého těla a snažila se ignorovat jeho vytřeštěné oči. Tohle byla ta horší část naší práce. Jeho konec jsem mu nijak nezáviděla. Příčina smrti byla jasná. Krev z prořízlého hrdla zabarvila zem pod tělem a roztékala se kolem jako rozlitá vodová barva. Někomu to mohlo připadat až fascinující, morbidní pohled ve světle baterky. Mně ne. Brodský sebral vroubkovaný nůž, který vrah neprozřetelně nechal na místě. Jeden by čekal, že v době detektivních seriálů se s něčím podobným už nesetká. Pokud tedy do téhle zpropadené díry vůbec kdy dorazila kabelová televize nebo alespoň internet. I tak bych se vsadila, že na noži otisky nebudou.

Zastávka

28. března 2014 v 13:45 | Nerisa
Stál na zastávce a čekal na autobus. Netrpělivě přešlápl a naklonil se, aby zahlédl známé číslo v zatáčce. Chtěl vidět, jak se autobus číslo 28 řítí k němu a chtěl do něj co nejdříve nastoupit. Zkontroloval čas na hodinkách.
7:25. Začínal se bát, že tu poradu vážně nestihne. Podle všeho měl autobus zpoždění. Povzdechl si. Obvykle jezdil autobusem, který přijížděl o 10 minut dříve. Ale dneska měl menší obtíže s hledáním kravaty a šanonu dokumentů do práce. Znovu zkontroloval hodinky. Kde jenom vězí? pomyslel si, narovnal se a rozhlédl. Najednou uslyšel povědomý zvuk přijíždějícího autobusu a oddechl si. Bylo to však předčasné. Autobus, který přijel, nebyl ten jeho. Číslo 32 jezdilo asi dvě minuty po čísle 28. Autobus zastavil s dveřmi otevřenými přímo před ním, jako by ho zval dovnitř. Jenomže jestli hned nepřijede 28, příjde pozdě. Znovu se rozhlédl a všiml si ženy, která utíkala k autobusu, před nímž stál. Měla hnědé vlasy po ramena, lehce zvlněné a rozcuchané, ale tak nějak roztomile. Rozevlátá sukně po kolena se divoce vlnila, když zdolávala poslední metry v bílých botách na podpatku. Zastrčila si pramen vlasů za ucho, potáhla kabelku, ale nezastavila ani na sekundu. Stejně to nestihne, pomyslel si muž. Nějak si nemohl pomoct, bylo mu jí líto. Řekl si, že by mohl udělat dobrý skutek. Prostě řeknu řidiči, ať chvíli počká, rozhodl.
"Promiňte," zvolal, když už stál u těch dveří. "Mohl byste počkat pár vteřin na tu paní, co zrovna dobíhá?"
Řidič cosi zamručel, ale dveře nezavřel. Žena doběhla k autobusu a muž jí uhl z cesty. Dvěma kroky překonala schody, chytila se tyče a divoce oddechovala. Asi ani neví, že jsem jí pomohl. Ale je krásná, pomyslel si, než se dveře zavřely.
Řidič nastartoval a muž stále hleděl skrz prosklené dveře do autobusu. Žena se podívala na něj a usmála se.
Věděl, že tenhle úsměv si bude pamatovat navždy. Autobus odjel a za minutu přijelo konečně číslo 28. Stejně poradu nestihl, jak předpokládal, ale nějak měl po zbytek dne dobrou náladu.
Druhý den ráno všechno stíhal a tak vyšel včas na dřívější autobus, kterým jezdil obyčejně. Posunul si brýle na nose a rozhlédl se, jako obvykle. Tentokrát nesledoval hodinky ani nevyhlížel autobus. Uvědomil si, že hledá jeden jediný úsměv. Když přijelo číslo 28, řekl si, že má ještě čas a nechal autobus ujet. Pojedu dalším.
Nevěděl, jestli se dočká, ale chtěl to zkusit. A nakonec měl štěstí. Žena z předchozího dne přišla o tři minuty později. Tentokrát měla šedivý kalhotový kostýmek a vlasy upravené do drdolu. V uších se jí houpaly červené naušnice. Podívala se po lidech kolem a když si všimla muže, pousmála se a zase sklopila zrak. On se po ní těch několik minut neustále díval. Možná častěji, než měl. Začínal si připadat jako blázen. Proč ji neoslovíš? vrtal hlásek v jeho hlavě. Ale neposlechl ho. Když přijelo číslo 28, nastoupil a odjel. A tak to šlo každý den asi tři měsíce. Vždy se na sebe usmáli a mlčeli.
Vídali se každý den a muž ji velmi chtěl oslovit, ale bál se, že by tak krásná žena neměla zájem o obyčejného účetního. Nebyl vyjímečný snad v ničem a ona mu připadala jako dokonalý sen, ze kterého se nechtěl probudit. Celé tři měsíce.
Jeden týden se neobjevovala a tak byl zklamaný, ale pak začala zase jezdit a on usoudil, že byla jen nemocná. Za další dva týdny opět zmizela. V duchu ji litoval, že ji asi pořád trápí nějaké neduhy, jenomže když pak zase seděl v kanceláři, došlo mu, jak moc se mýlil. Jeho kolegyně se mu ten den zdála nějak uplakaná a tak se jí zeptal, jestli je v pořádku.
"Ach, to je od vás milé, že se staráte. No, víte... zemřela mi kamarádka, znaly jsme se od základky. Jmenovala se... Edita. Ale tu jste určitě neznal. Podívejte, tady mám její fotku..." popotáhla a ukázala mu malou fotografii. "Docela bych si zašla na kafe, ale když nemám s kým..." smutně se usmála. Muž ji ale neposlouchal, zíral na fotku ženy, kterou vídal po tři měsíce na zastávce.´"Jak že se jmenovala?"
"Edita."
"Já... jsem ji asi znal od vidění," řekl tiše a fotku kolegyni vrátil. Ta se na něj překvapeně podívala.
"Vážně?"
"No ano, vídal jsem jí každé ráno na zastávce."
"Oh, tak to jste vy!" řekla ohromeně. "Říkala mi, že potkává každý den takového pána s brýlemi a že se na něj vždy usměje, ale nemá odvahu ho oslovit... víte, ona... teď už myslím nevadí, když to řeknu... ona se do vás asi zamilovala. Já vím, je to divné, takhle jen od vidění. Zrovna předevčírem jsem jí říkala, ať ho, tedy vás, osloví. Ale to už jaksi..." odmlčela se. "Neměla jsem vám to říkat."
"Miloval jsem ji," řekl prostě. "Ikdyž jsem ji neznal a choval se jako srab. Nemáte... nemáte nějakou její fotku, kterou bych si mohl nechat?" zeptal se přiškrceným hlasem. Kolegyně na něj znovu upřela udivený pohled. "Jistě, nechte si ji... tedy, když pomyslím, co by mohlo být kdyby se jeden z vás odhodlal..." prohodila a podala mu fotku.
Odkašlal si. "Jak vůbec zemřela?"
"Běžela na autobus přes přechod a srazilo ji auto."
Muž na chvíli ztratil řeč. Odkašlal si. Pak ještě jednou "Myslel jsem, že na to mám celý život. Víte, před sebou. Já i... ona," vydoloval ze sebe nakonec chraplavě.
"Jo, někdy to tak vypadá... chudák holka, bože, tolik mi schází... nedal- nedal byste si kafe? Když už tam půjdu," zablekotala nejistě.
"Tohle by chtělo spíš panáka, ale jistě, doneste mi jedno."
Kolegyně odešla a muž se zahleděl na fotografii ženy s krásným úsměvem, pro který ztratil hlavu. Posadil se za stůl a smutně se usmál. Jak je všechno pomíjivé, pomyslel si s hořkostí. Pořád jen čekáme na autobus, který nás odveze dál, ale to největší štěstí čeká v přítomném okamžiku na zastávce.
Za dva roky se oženil se svou kolegyní, ale jednou za čas sáhl do nenápadné kapsičky v peněžence a zahleděl se na fotku, aby mu nikdy nevybledla tvář té, která ho naučila, že život žijeme právě teď.
 
 

Reklama