Fantasy životopisy

Následky

31. května 2014 v 16:59 | Nerisa
Opět z WOW...


Když jsem měla možnost získat moc, kterou teď mám, vůbec jsem neváhala. Nepřemýšlela jsem nad tím, co by se mohlo stát, když ji začnu doopravdy využívat. Bratr to cítil stejně, ale na něm se změny ještě nestihly tolik projevit, než zemřel.
Změny na duši byly obrovské, ale netrápily mě tolik, jako to, co se stalo s mým zevnějškem. Jako dítě jsem byla velmi krásná. Výrazné vlasy barvy slunce, pleť jen o málo bledší než těch snědších elfů, andělská tvář. Bratr vypadal stejně, vždyť jsme byli dvojčata, ale on zůstal stejný i v den své smrti. Já ne.
Tenkrát, když navždy odešel, jsem začala svou moc využívat o to víc. Scházela mi pomoc a já se naučila spoléhat se sama na sebe a na své démony, které u mě držel jen strach z odplaty. Bratříček si s těmi vychytralými ubožáky rozuměl mnohem lépe, já dávám přednost pomalému ničení nepřátel, zatímco démon odlákává jejich pozornost. Vysávám z nich život a má kouzla vysávají život ze mě. Spolu se vším dobrým, co ve mně bylo. Změny byly docela rychlé.

Asi rok nebo dva po bratrově smrti jsem narazila po dlouhé cestě na jezero a přirozeně mě napadlo, že se alespoň trochu osvěžím. Démona jsem nechala na stráži, svékla si šaty a vklouzla do vody. Chladná voda mi pomohla, trochu mě probudila před dalším úsekem cesty a když jsem z ní vyšla, bezděčně jsem se usmála. Vydrželo mi to jen do doby, než jsem zachytila svůj odraz na hladině. Ať už to bylo světlem, vodou nebo něčím jiným, bylo jasné, že má někdejší krása vybledla. A to doslova. Pleť jsem měla bledší než obvykle, z vlasů zlatý nádech zmizel a jejich odstín se posunul k velmi světlé žluté. I v obličeji jsem trochu pohubla, ikdyž změna to byla nepatrná, oproti zbytku.

Od té doby se to ještě zhoršilo. Vlasy už mám bílé, kůži bledou a všem odrazům se vyhýbám. Ano, moc mám strašlivou a stále se zvyšuje, z čehož mám skutečnou radost. Ale je vykoupena čím dál horšími a častějšími záchvaty bolesti, cynismem, depresemi a bezbarvostí, ze které mě skoro bolí hlava, kdykoli vidím své ruce bez rukavic.

O to víc mě baví se mstít na všech, co mi stojí v cestě nebo se k ní nachomýtnou příliš blízko. Vím, že čím více jejich utrpení si užívám, tím je horší i to mé. Ovšem je to začarovaný kruh, ze kterého bych už nemohla vystoupit ani kdybych chtěla.

Lidové odrhovačky

10. března 2014 v 11:11 | Nerisa
Mlejn
Byl jeden mlejn a byl starý a sešlý
a život tam stál za zlámanou grešli.
A v tom mlejně žilo mlynářů pár a ti se tam sešli,
jó všichni se sešli,
a křičeli, že už nechtěj mlít,
že budou radši záhony plít,
protože ten mlejn je prokletý,
od tý vody stoletý.
A každou noc slyšeli bububu,
že prej mrtví vylézaj ze hrobů
a přitom jen myši, tam ve svý skrýši,
jim sežraly půlku otrubů.
A přitom jen myši, tam ve svý skrýši,
jim sežraly půlku otrubů.
Jen mladá mlynářka šla zavřít stavidel,
přece se nebudem být ňákých strašidel,
ať si klidně v dáli skučí,
dobře jim tak, když se nepoučí.
Od těch dob už se nikdo nebál,
dokonce v noci bez obav dělal,
se strašidly si zpívali
a s radostí se na ně dívali.
Krčma
Stojí jedna krčma stará,
pirátů zlatej důl,
každý večer píseň stejná
roztančí ten dům.
Mladí, staří, velcí, malí,
všichni zpívají,
a v tom rytmu chytlavém
se hezky kývají.
Hej, hola, johohó, ať teče rum!
Hej, hola, johohó, rozboříme dům!
Hej, hola, johohó, my se nedáme,
hej, hola, johohó, my si vás podáme.
Jednoho dne utichlo však
všechno veselí,
stará krčma je už prázdná,
už nezpívají.
Zarostla a zchátrala,
konec už je s ní,
jenom píseň chytlavá zůstala
a dál zní.
Hej, hola, johohó, ať teče rum!
Hej, hola, johohó, rozboříme dům!
Hej, hola, johohó, my se nedáme,
hej, hola, johohó, my si vás podáme.
Hej, hola, johohó, ať teče rum!
Hej, hola, johohó, rozboříme dům!
Hej, hola, johohó, my se nedáme,
hej, hola, johohó, my si vás podáme.

Kněžka

3. března 2014 v 16:59 | Nerisa
"Mami!" křičela když utíkala přes zelenou louku. Byla tenkrát ještě malá lidská holčička, široká sukně jí vlála kolem nohou a nožky měla bosé.
"Copak dítě?" Otočila se světlovlasá žena s milým obličejem, dřepla si a objala dcerku, která zatím přiběhla.
"Donesla jsem ti kytičku!" Zvolala nadšeně holčička a podala mamince kytici fialek.
"Děkuji zlatíčko." Usmála se na ni matka a kytici si vzala.
"A teď mi pověz, copak jsi celý den dělala?" Zeptala se matka.
"Nejdřív jsme s tatínkem byli na rybách! A když jsme lovili, tak přišel strejda Torin s bratránkem a pak jsme hráli na honěnou a schovávanou a oni pak už museli jít. A tatínek říkal, že tě můžeme jít navštívit, tak mě napadlo, že ti donesu kytičku." Žvatlalo dítě nadšeně a maminka ji pohladila po vlasech.
"Tak to byl opravdu pěkný den." Vstala a vzala malou za ručku.
"A kdepak je tatínek teď?" Zeptala se malé.
"Šel do dílny. Říkal, že už jsem velká a trefím domů sama!" Pyšne prohlásila ta malá.
"O tom nepochybuji! Ale snad tě radši doprovodím, co říkáš?" Zeptala se maminka a malá nadšeně zatleskala.
"Budu první!" Pustila ruku matky a rozběhla se napřed. Maminka ji zatím s lehkým úsměvem následovala až do vesnice.
O několik let později v Gludiu.
Dívka, tentokrát o něco starší, se rozloučila s knězem, vzala si od něj knihu a vyšla z kostela. Nadechla se čerstvého vzduchu a usmála se. "Díky Einhasad za tak pěkný den." Pronesla tiše a uctivě a vydala se přímo k městské bráně.
Vyšla ven, rozhlédla se a všimla si několika balvanů nedaleko. Sedla si k nim do trávy a začala si pročítat svou novou knihu. Očima hltala modlitby ke své paní, jednoduchá kouzla a další texty napsané v knize. Sem tam si nějaký trik vyzkoušela a když se jí povedl, zatleskala a zasmála se.
Když tu narazila na jeden, na jehož vyzkoušení potřebovala jinou bytost.
Všimla si skupinky ještěrů a pomalu se vydala k ní. Vyhlédla si jednoho osamoceného a začala tiše snášet kouzlo. Jenomže se něco pokazilo. Nevěděla, že kouzlo účinkuje jen na nemrtvé. A nezraněný ještěr se rozběhl přímo k ní. Dívka se dala na útěk, jenomže ještěr ji rychle doháněl. A aby toho nebylo málo, zakopla o nějaký vystouplý kořen a upadla na zem. Kniha ji vyletěla z ruky o kus dál a ještěr už byl u ní.
Stihla se jen postavit a ještěr už napřahoval meč. Dívka zavřela oči a její poslední myšlenky patřily modtlitbě k bohyni. Čekala bolest, ale nic se nedělo. A když otevřela oči, uviděla před sebou mrtvého ještěra.
Padla na kolena a spustila děkovnou řeč k Einhasad. Utichla však, když si všimla, že k ní pomalu míří drowka s mečem v ruce.
"Dlužíš mi život malá." Řekla tiše drowka a pobaveně se usmála.
"Život?" Zbledla dívka a pohled jí zabloudil na meč.
"Správně. Zachránila jsem ti život a ty mi to teď splatíš, pokud o něj tedy nechceš přijít podruhé...a tentokrát doopravdy." Krutě se ušklíbla.
"Jak splatit?" zašeptala dívka.
"Co umíš kromě klečení na kolenou a mumlání modlitbiček?" Zeptala se drowka chladně.
"Sesílat podpůrná kouzla, léčit..." Podařilo se dívce říct docela pevným hlasem.
"Tak vstávej." Kopla drowka dívce do holeně. Ta se okamžitě zvedla, ikdyž se jí do očí nahrnuly slzy.
"Jak se jmenuješ dítě?" Zeptala se drowka, zatímco šla k městu.
"Sethrea." špitla.
"Aunril." Lehce se usmála drowka.
"A ty mi budeš říkat paní."
"Moje paní je Einhasad." Řekla dívka odhodlaně.
Drowka se prudce otočila a věnovala jí zlý pohled.
"Už ne ty hlupačko, už ne."

Půldémoní odyssea

17. února 2014 v 9:48 | Nerisa
Sineád se narodila v lovištích, v jeskyni, kde se její rodiče zastavili během svého dalšího úprku před dobrodruhy toužícími po trofeji v podobě tieflinga, ale události, které ovlivnily jejího otce a později (skrz něj) i ji se daly do pohybu ještě dřív. Její otec pochopitelně nebyl žádný svatoušek. Podobně jako dceruška si rád užíval, ale největší zábavou pro něj byl vždycky lov. Jako malý lovil ryby a drobná zvířata, jako starší větší kusy a jako dospělý slavil úspěchy jako lovec hlav. Nechával se najímat za peníze zoufalými lidmi, kteří se chtěli zbavit svého nepřítele, pomstít smrt některého příbuzného a výjimečně byl požádán i o něco takového, jako zbavit vesnici tvora, který ji sužoval. Žil z toho, co si vydělal na podobných zakázkách, ale když to nestačilo, klidně někoho zabil a okradl. Netrápil se výčitkami svědomí. A navíc - lov prostě miloval. Vzrušení ze stopování kořisti, skrývání se ve stínech a pak ten pocit vítězství, když svou oběť konečně polapil a byla mu vydána na milost a nemilost. Jedinou milost, kterou udílel, byla smrt. Jindy si s obětí k její smůle ještě chvíli pohrál. Málokdy se dočkal od svých zaměstnavatelů vděku. Častěji na něj vesničani vyběhli s vidlemi nebo rovnou prchal před domobranou. Postupně procestoval téměř celý známý svět a pak, když už neměl nová místa, se prostě začal vracet na ta stará známá a doufal, že na něj obyvatelé zapomněli.
Jednou v lese narazil na osamocenou lidskou ženu. Přepadl ji, okradl a byl by ji i znásilnil a zabil, kdyby je nepřerušil zvuk kopyt v dálce. Nechtěl riskovat střet s ozbrojenou družinou, ženu nemohl nechat jen tak jít, protože by všem v okolí řekla, že se tam toulá tiefling (utíkání už měl tak akorát plné zuby) a prostě ji zabít mu zase příliš připomínalo plýtvání. Líbila se mu, chtěl si ji ještě chvíli nechat, a tak ji prostě unesl. Svázanou ji většinou vodil všude s sebou, až na výjimky, kdy potřeboval klid na lov. To ji pak někde nechal, ale nikdy ne na dlouho, aby neutekla nebo ji někdo nenašel. Nic o ní nevěděl a na nic se neptal. Ze začátku mu dávala nepokrytě najevo svou nenávist a on se to nesnažil nijak změnit. I nenávistná společnost mu byla milejší než žádná, bral si její tělo, kdykoli se mu zachtělo a ona se časem přestala bránit úplně, zvykla si, rezignovala. Dokonce se zdálo, že odložila i svou nenávist. Tvrdila mu, že se ho naučila mít ráda a on tomu časem uvěřil. Pak otěhotněla a tiefling se o ni dál staral, dopřával jí více svobody a ona přesto zůstávala s ním. Kam by také šla s malým démonem v břiše? Těsně před porodem byli opět nuceni utéct a právě na útěku se narodila Sineád. Sotva se čerstvá matka vzpamatovala z porodu, podařilo se jí utéct.
Tiefling zuřil. Nenáviděl ji zato, že ho oklamala, tvrdila mu, že o něj stojí a pak při první příležitosti utekla. Nenáviděl sebe za to, že jí uvěřil a nenáviděl své dítě, které mu to všechno připomínalo. Nejprve chtěl Sineád zabít a ulovit její matku, aby s ní udělal to samé, ale pak si to rozmyslel. Přecejen byla ta malá jeho krev a mohl si ji vychovat po svém. Rozhodl se o ni postarat, vychovat pokračovatelku svého rodu, a vštípit jí nenávist k lidem, kteří mu celý život způsobovali jen problémy. Nikdy Sineád neřekl, že její matka byla člověk. Vždy tvrdil, že byla také tiefling.


Učil svou dceru, jak se bránit a zabíjet, učil ji stopovat a přežít v lese, občas mu pomáhala pokládat pasti, a když byla starší, nezřídka se vydávala v přestrojení do větších měst, aby odkoukala způsoby dam a dozvěděla se více o lidech a jejich chování, naučila se přetvařovat a být taková, jakou ji chtějí. To všechno, aby se nemusela skrývat jako otec. A aby ho potěšila. Ostatně, byla to tatínkova holčička. Jakmile dostala trochu rozumu, nechal ji také, aby si vybrala některého z temných bohů. Sám souhlasil s tím, že Xi´an bude jeho dceři nejbližší a vedl ji k tomu, aby si ji naklonila, protože by se jí to mohlo hodit, až bude starší. Krom toho se mu povedlo najít dceři vhodného manžela.
Na toho mladého tieflinga narazil opět při jedné ze svých loveckých výprav a považoval to za nesmírné štěstí, rovnou dar od bohů. Jak často se samotářskému tieflingovi poštěstí narazit na někoho svého rodu? Hned se s mladým tieflingem spřátelil a neváhal ho "dohodit" své dceři. Sineád se to vůbec nelíbilo. "Ani kdyby to byl poslední tiefling na světě, tak s ním nebudu! Co si o sobě vůbec myslí? Mohla bych mít každého, na koho bych si ukázala, a ty to víš, otče!" vztekala se. Ani svému nápadníkovi neváhala vmést do tváře, co si o tom celém myslí, ale toho to vůbec nevyvedlo z míry. Řekl, že když ho nechce, tak si ji vezme sám… což vedlo k vyrovnanému souboji… po kterém se Sineád rozhodla, že se vzdá… a tak nakonec skončili spolu a vzali se.
O rok později bylo Sineád dvacet a už měla plné zuby života na útěku, když byla celou dobu vychovávaná k něčemu jinému. Oba tiefingové už měli zase dost jejích stížností a tak jí otec téměř s úlevou vyprovodil. Sineád zamířila do Karathy plnit si své cíle pod smyšlenou identitou Julie z malé tvrze Vranov a její manžel se rozhodl držet na blízku, aby se mohli nadále, alespoň tajně, scházet.

Praktiky žíznivých

10. února 2014 v 15:53 | Nerisa
Ze světa WoW...
Dívala jsem se na tvora, který se mi krčil u nohou. Wretched - ubohá troska, pozůstatek krvavého elfa, který podlehl své žízni po magii.
"Prosím, nechte mě jít, udělám cokoli! Nechtěl jsem to udělat! Ale ta bolest...ta strašná bolest!"
Nevysloužil si víc než můj opovržlivý pohled. Jeho bledá kůže příliš připomínala tu mou. Byla stejně bledá. Bezděky jsem se podívala na svou ruku. Nenávidím ty tvory už proto, že jsou ztělesněním mých nočních můr.
"Zab ho." Přikázala jsem a démon mě jednoduše poslechl. Bez váhání zprovodil tu stvůru ze světa. Snad kdysi, když jsem byla mladší, by mi ho bylo líto. Teď jsem cítila pestrou škálu emocí - škodolibost, úlevu, zadostiučinění, zvrácenou radost - ale lítost mezi nimi nebyla.
Ano, dříve to bylo jiné. Tehdy, kdy jsem ještě nebyla úplně sama...
Já a můj bratr, dvojče, jsme byli nerozlučná dvojice. Oba jsme získali schopnost používat démonickou magii a oba jsme ji hojně využívali. Já mu kryla záda, když vyvolával svého prvního démona. Já s ním zkoumala lesy, já na něj dávala pozor na každém kroku. A on dával pozor na mě. Brali jsme si co jsme jen chtěli. Mladí, pyšní, sebejistí, mysleli jsme si, že nám patří svět a nic nás nedokáže ohrozit. Vysmívali jsme se strachu a nebezpečí.
I přes naše plýtvání nám nikdy nescházela moc. Oba dva, dohromady, jsme ji nikdy všechnu nevyužili. Démonům příliš nevadilo nám sloužit. K radovánkám jsme je nepotřebovali a když už, šlo o úkoly minimální složitosti. Něco přinést, odnést, zneškodnit tygříka, vyděsit nebo zabít nějaké děcko, které se opovážilo nás sledovat... Plnil se nám každý rozmar.
Skrývat svou moc? To nás nikdy ani nenapadlo. Naopak, ještě jsme se jí chlubili, vyhrožovali, vysmívali se. Kdo by nás také mohl zastavit?? To jsme si mysleli až do dne, kdy jsme přecenili své síly.
Vrhli jsme se sami na základnu wretchedů. Mohli jsme to zvládnout, kdybychom byli opatrnější. Zabíjeli je nenápadně a opatrně jednoho po druhém...ale na to jsme byli příliš bezstarostní. Nejdříve jsme si vybrali jednoho z nich, který stál stranou a zkoušeli na něm nová kouzla. Velice pomalu jsme z nej vysávali jeho sílu, jeho život - čistě pro zábavu. Přišla první kletba, pak další a za chvíli už se nám svíjel u nohou v hrozných bolestech. Křičel, kroutil se, trpěl... a pak konečně zemřel. Byli jsme spokojení a hrdí, jak jsme ho pokořili. A pak se na nás sesypala hromada dalších wretchedů, kteří samozřejmě slyšeli jeho řev.
Pořád ještě byl čas utéct, ale bláhově jsme si mysleli, že to zvládneme. Dělali jsme oba co jsme mohli, démoni zabíjeli ty, na které jsme nestačili. Měla jsem příliš práce, abych si všimla, že bratrův démon zmizel. Pak jsem uslyšela jeho bolestný křik. Dostala jsem strach - snad poprvé v životě - a rychle sežehla wretcheda, který mě ohrožoval. Hledala jsem v té záplavě těl bratra, ale když jsem ho uviděla, bylo pozdě. Ležel v křečích na zemi, kolem něj byla skupinka těch nestvůr a vysávali z něj sílu. Právě jsem se chystala mu jít na pomoc, vyvolat temný blesk nebo cokoli, co by alespoň jednoho z nich zabilo.
Projela mnou tak strašná bolest, až jsem upadla. Nečekala jsem, že to bude tak silné. Snažila jsem se zaútočit, ale už nebylo z čeho. Veškerá síla mě opustila. Ležela jsem, kroutila se v křečích a bála se, že zešílím. Bratrův nářek utichl. Skupinka kolem něj ho nechala ležet a vydala se ke mně.
"Bratře!" Křičela jsem, ale on se neozval. Zamlžil se mi zrak, vyhrkly mi slzy - strachem, ztrátou a bolestí. Čekala jsem, že ty potvory moje utrpení konečně ukončí, ale nestalo se tak.
Ucítila jsem léčivé kouzlo, ale vzhledem k tomu, že to nebylo zranění, co mě zabíjelo, mi to bylo kničemu. Došlo mi ale, že někdo to kouzlo musel seslat. Představila jsem si, jak do mě proudí síla. Po chvíli jsem se začala cítit lépe. Konečně jsem začala vidět, ale s vysáváním jsem nepřestávala. Uslyšela jsem překvapené zalapání po dechu. Pak žuchnutí, jak se tělo sesunulo k zemi. Vstala jsem, zamrkala a rozhlédla se. Většina nestvůr už byla mrtvá. Několik elfů s meči, luky a jinými zbraněmi je rychle likvidovalo.
Kousek ode mě leželo tělo elfské léčitelky. Možná byla jen v bezvědomí, nechtěla jsem nic riskovat a jednoduše seslala kouzlo s novou silou, kterou jsem od ní získala. Teď už musela být mrtvá. Rychle jsem jí obrala o pár meďáků, nějakou tu lahvičku a docela pěknou hůl. Pak jsem se co nejrychleji ztratila, než si mě někdo všimne.
Teprve tehdy doopravdy začal život, jaký vedu teď.

"Dětství" a vše co k tomu patří

3. února 2014 v 9:51 | Nerisa
Mé jméno je Mary Anne Seymoure a toto všechno píši proto, aby mě lidé pochopili. Ne teď, snad až jednou za mnoho let, ale chci, abych tady po sobě nezanechala jen tisíce nezodpovězených otázek. Tohle je má odpověď, a tu prosím dejte přečíst lidem po mé smrti. Všichni, jež jste mě znali a milovali, tohle je můj poslední vzkaz pro vás. Pokud jsem se s vámi nestihla rozloučit, tak vězte, že jsem vás měla ráda jakkoli jsem to dávala či nedávalo najevo. Vy už budete vědět. Sbohem a snad budete šťastnější než já.

Sepsáno 1.5.1512 Thalijského letopočtu
 
 

Reklama