Básně

Dost už bylo osamělosti

4. června 2017 v 22:09 | Nerisa
Tolik bys toho chtěla...
lásku, hezká slova,
hodně brát, nic nedávat
postěžuj si znova

I když tě mám ráda,
stejně mi to nevěříš,
já tu mám být pro tebe
kdy se mi ty odvděčíš?

Je mi líto, princezno,
už tak nemůžu dál
prý tě jenom zklamávám
když chceš kouzelný bál

Pusť už moji ruku
nemůžu tě vést
tohle je tvá cesta
dost už bylo gest

Nebudu tvým princem
nemám na to sílu
nemám čím zalepit
ve tvém srdci díru

Můj hrudník také krvácí
a mám jenom dvě ruce
když zacpu díru ve tvém
vykrvácí mé srdce

Nemůžu dýchat za tebe
prasknou mi z toho plíce
neudržím tě nad vodou
když se mi potápí svíce

Jsme zrcadly své bolesti
nevíme, co je štěstí
snažím se ti pomoct
a prý ti dávám pěstí

Tak se nenech vysmát
já tě jistě nespasím
nauč se stát sama
tváří v tvář svým nesnázím

Prý nechceš být opuštěná,
ale taky nechceš riskovat
a já už nemám sílu
za nás obě bojovat

Nechci už bít na dveře
co jsou hezky na zámek
tvrdíš, že chceš ven
ale dost už bylo pohádek

Chceš jen zůstat v bezpečí,
v tom všem, co je známé
miluješ svou nedůvěru
pořád dokola to samé...

Já riskovat chci,
chci žít o něco víc,
chci se přestat litovat
a jít lásce vstříc

Chci skutečné přátele
a chci se teď snažit
dávat lidem, kteří
zvládnou to vyvážit

Nebudu tvým princem
nemám na to sílu
nemám čím zalepit
ve tvém srdci díru

Můj hrudník také krvácí
a mám jenom dvě ruce
když zacpu díru ve tvém
vykrvácí mé srdce

Nemůžu dýchat za tebe
prasknou mi z toho plíce
neudržím tě nad vodou
když se mi potápí svíce

I když tě mám ráda,
stejně mi to nevěříš,
já tu mám být pro tebe,
kdy se mi ty odvděčíš?

Všichni jsme rozbití

16. února 2017 v 18:45 | Nerisa
Nedivte se mému úšklebku.
Dostala jsem další nálepku.
Asi to nic vážného neznamená...
jen, že jsem psychicky narušená.
Nedokážu věřit lidem
utíkám před nimi s klidem
opouštím je a pak chci zpátky
stále provokuji hádky.

Šílím, když mi hodinu nepíše,
nenapíšu měsíc, ve víře
že mě pak bude mít radši.
Srdce si drtím na kaši.
Zmizím dřív, než někdo pozná
jak jsem vlastně celá hrozná.
S nikým se necítím v bezpečí
a zřejmě to nikde neléčí.

Já vím, že jsem rozbitá,
magor, blázen, necita.
Myslím moc a potom málo,
cítím víc, než by se dalo.
Zahodím, co můžu mít,
co nemůžu, začnu chtít.
Nikdy nejsem spokojená
a potom jsem ublížená.

Napravte mě. Víte jak?
Prášky jsou jen hezký lak.
Nechci jenom utlumit.
Zbavte mě těch absurdit.
Vyžeňte mi bolest z hlavy,
rozpory, hádky a vřavy,
třeba pak budu v pořádku.
Prodejte mi tu pohádku.

Nikdo už není normální,
ač říct to není morální.
Tady je to neuróza,
u toho zas psychóza.
Alžběta má úporné fobie
Franta se rád opije,
je zajisté alkoholik
a jeho otec workoholik.

Melancholik je depresák,
šťastný sangvinik maniak,
flegmouš není dost asertivní
a cholerik je zas moc intenzivní.
Skvělé dětství nikdo neměl,
jak být rodič, kdo to věděl?
Rozvod, hádky a násilí,
je s podivem, že jsme přežili.

Dnes už nikdo není v pořádku,
všichni si nosíme oprátku.
Netvrďte, že nemáte problém
a všechno myslíte v dobrém.
Měla bych vás obdivovat?
Měla bych vás pochválit?

Nepolezu vám do řti.
Stejně jste všichni rozbití.

Diskriminace příšerek

20. prosince 2016 v 0:46 | Nerisa
Pro hru srdcí mezi lidmi
platí jasná pravidla,
díky kterým nelze vyhrát,
jste-li třeba strašidla.

Jen ve světě Tima Burtona
možná by nás ocenili,
tenhle svět však nezná bratra
a z lásky nás vyčlenili.

Proč je to tak, zajímá mě,
proč nás nikdo nevidí?
Možná jsme kouzelně jiní,
málokdo však závidí.

Mít zálibu v temnotě je
mezi lidmi vzácné...
být jiný se nenosí,
prý to není krásné.

Vždy to plytké před hlubokým...
Vždy to snadné před složitým...
Před upřímným milé zvolí
a moudrým vstup nedovolí.

Vždy to jasné před tmavým.
Toho pravidla se nezbavím.

V pohádce si Jack a Sally
cestu k sobě našli,
v realitě by však Jack měl
radši běžnou rašpli.

A Sally by byla sama,
jak tomu tak bývá,
když hledáte pochopení
a svět se vysmívá.

Nakonec jsme všichni vlastně
jenom mrtvé nevěsty
čekáme na cizince co
dá nám prsten u cesty.

Abychom pak byly samy,
protože se spletl...
příliš mnoho osobnosti
v našich očích četl.

Vždy to plytké před hlubokým...
Vždy to snadné před složitým...
Před upřímným milé zvolí
a moudrým vstup nedovolí.

Vždy to jasné před tmavým.
Toho pravidla se nezbavím.

Nakonec jsme všichni vlastně
jenom mrtvé nevěsty
čekáme na cizince co
dá nám prsten u cesty.

Prsteny se však dávají
jenom obyčejným...
složité a temné jsou
zbožím neprodejným...

Jiskra

1. prosince 2016 v 23:59 | Nerisa
Nějak jsi ztratil jiskru
potřebuješ rozpálit
tak mi dovol zase jednou
tu naši hru zahájit

Jednou prostě nestačí
normálnost je nudná
možná ses trochu otrávil
ale krmě byla chutná

Prý nemám s tebou mluvit
a nesmím tě vidět
to se mám po té době
pořád ještě stydět?

Na to nemám sílu
a vlastně ani chuť
tak buďme chvíli v míru
a až potom mě suď

Bývali jsme spolu
jsme teď proti sobě?
Zbývá touhy málo
a nenávisti hodně?

Tomu nelze věřit
dovol mi se svěřit
snad ses nerozhodl již
se mi zpronevěřit

Nic se pro nás nemění
a nebude to poprvé
co se trochu poškádlíme
a pohádáme do krve

Tenkrát jsme se udobřili
postel to zas vyřeší
jenom nezapomeň drahý
dát klíč do zámku u dveří

(Dělá dobře, že ti nevěří...)

Oběti

24. července 2016 v 23:51 | Nerisa
Kolik obětí dát ještě chcete?
Prosím, jen mi je nabídněte
a já si je vezmu, když jinak nedáte,
nemůžu však mít, čeho se nevzdáte.

Kolik snů, polibků a kolik radosti
dáte mi, než budu mít konečně dosti?
A kolik vzdechů a kolik pláče,
za to, že srdce moje teď skáče?

I když nic nežádám, stále to děláte,
stále se dobrého v životě vzdáváte
a stále s radostí házíte za sebe
cokoli mohlo vás povznésti do nebe.

Ještě hodinku času a unci svobody
jenom je hoďte, drahoušci, do vody.
Odplavou pryč a bude vám lehčeji
nebo se pevněji svážete se zemí?

A když se dívám, jak oběti dáváte,
slyším, že je i po mně žádáte.
Mám se vzdát svobody a svojí lásky
a nemám klásti si žádné otázky?

Drazí mí, nedám vám, co po mně žádáte,
s mými oběťmi se dnes neshledáte.
Já dobře vím, co by mě stálo
dostati to vaše ubohé málo.

Říkáte, že mít vztah za oběti stojí?
Ale já nejsem ten, co se samoty bojí.
Nedám své srdce a nedám svou duši.
Tak už táhněte, když chcete být hluší.

Nebudu umírat pro něčí úsměvy,
nebudu zpívat vám svoje žalozpěvy,
nebudu loutkou a nebudu v kleci,
tak už to pochopte, prosím vás, přeci...

Nedám svou pravdu za trochu lásky,
nechci ji, tak si nechte své otázky...
já chtěla milovat, ne lásku brát
a k mé lásce nestačí, že on mě má rád.

Nebudu umírat, už jsem to řekla.
Nebudu, drahoušci, nebudu vzteklá,
nevzdám se ničeho pro kočičí zlato
tak už, prosím, zapomeňte na to...

Vím, že by mě manželství zabilo
a i když vám by se to možná líbilo...
nevzdám se své duše pro kroužek kovu
byl by jen růží na mém temném hrobu.

Nevěřím v zázraky

14. června 2016 v 21:55 | Nerisa
Kdysi jsem věřila, doufala silně,
že když budu snažit se pilně
přijde zázrak, přijde, nač čekám,
že stačí jenom, když se ho nevzdám.

Měla jsem naději, měla jsem víru,
ale můj plán měl jednu díru.
Zázraky jsou pod taktovkou bohů,
nikoli tvrdohlavých kozorohů.

Všechno selhalo a šlo to ke dnu
a zázrak je kdesi v nedohlednu.
A i když spadnu a znovu se zvednu,
stejně s každým dnem víc a víc chřadnu.

Cítím, že se mi naděje ztratila.
Vím, že asi jsem sama ji zabila.
Chápu, že bez víry chybí mi klíč
a můj zázrak odplouvá pryč.

Tak už nevěřím, nevěřím v zázraky.
Padám dolů a opuštím přízraky.
Bořím svoje vzdušné zámky
a popisuji nové stránky.

Píši tam rozumem a píši o smíření,
píši o tom jak měním své smýšlení.
Přijímám své chyby a svoje lekce
a nejde mi to přes prsty lehce.

Nečekám změnu, nečekám řešení,
čekám, že démoni zuby zas vycení
a čekám bolest a čekám všechno
to svoje trápení, smutek a temno.

Už jsem se spálila
a rovnou na popel,
už jsem to zažila,
tak dávám teď povel
začít znovu a nechtít už nic.
Můj život má rub, ale chybí mu líc.

Našlapuj zlehka

21. dubna 2016 v 21:35 | Nerisa
Potichu, miláčku, našlapuj zlehka
podlaha pod námi je tenká, křehká.
Stačí jen dupnout a sny se rozbijí
a střepy bodají, střepy nás zabijí.

Iluzorní pavučina drží nás v zajetí,
srdce na srdci spoutané v objetí.
I když city nevidíš, jsou tady s námi.
A duše pláčí nad našimi hrami.

Miláčku, řekni mi, copak tě trápí?

Zlomil sis křídlo, když spadl jsi z nebe?
Vidím tvou bolest a vidím tebe.
Vidím tvé démony, s mými se přátelí
v prázdném tichu rozestlaných postelí.

Našlapuj zlehka a dýchej tiše,
minulost prchá do jiné říše.
Jsem příliš pozdě? Jsem příliš brzy?
V perly se nemění mé slané slzy.

Nech mě být, miláčku, dnes nechci žít...

Možná jsem slepá, možná ty nevidíš,
možná mi potají odvahu závidíš.
A možná jsme oba slepí a blázni,
postavy v jedné podivné básni.

Možná jsme hvězdy, co spadly z nebe,
ty záříš pro mě a já pro tebe.
Možná jsme zrcadla vlastního svitu
a to je podstatou našeho citu.

Miláčku, odpověz, ticho nás zničí.

Poutá nás stříbrná křehoučká víra,
pár vzkazů od všehomíra,
motýlí polibky v tichu noci
a že jsme oba bez pomoci.

Nečti to, miláčku, pravda, ta bolí
a cokoli nás potkalo, nejde vzít zpět
přestanu plakat, když srdce svolí
nesvolí, nechce
směju se trpce
našlapuj lehce
nebo se probudím
a ty tu nebudeš

Vzdor

9. března 2016 v 19:16 | Nerisa
Je mi celkém ukradené
jaké tu mám poslání,
když žít tady ještě chvíli
jen bolestí zavání.

Je mi celkem ukradené,
jak být správně duchovní,
v téhle válce zpropadené,
když prohrávám nejen v ní.

Je mi celkem ukradené,
že mám býti veselá,
když můj život podpírají
jenom dřeva zpuchřelá.

Nechci tady už nic vidět,
už jsem všechno viděla,
samota začíná smrdět,
jsem jak duše bez těla.

Býti duší, možná bych se
nad tohle vše povznesla,
ale že jsem smrtelnice,
zůstanu dál pokleslá.

Býti jiná, rozumnější,
našla bych si důvod žít,
ale že jsem jenom víla,
nemám tu proč dále být.

Je mi celkem ukradené,
jaké tu mám poslání,
když jediné, co tady chci,
pořád mě jen odhání.

Je mi celkem ukradené,
že mám zůstat naživu,
ať si všichni trhnou nohou,
když miluju protivu.

Je mi celkem ukradené,
že to mám vše zahodit,
má-li tohle být můj život,
neměla jsem se narodit.

Nechci zažít žádný život,
ve kterém jsem bez něho,
nechci křičet, nechci mlčet,
nechci plakat pro něho.

Kdo mi tvrdí, že je více,
hezkých mužů na zemi,
ať si sám jde a klidně se
pomuchluje se všemi.

(Třeba mu dojde, že v tom to není,
že řeč srdce se pro krásu nezmění.)

Kdo si myslí, že se změním,
tvrdě padl na hlavu
a možná by zasloužil i
místo v jednom ústavu.

Kdo teď čeká rozuzlení,
ať se vysmát nenechá,
řešení tu žádné není,
snad jen býti bezdechá.

Realizace

14. ledna 2016 v 21:24 | Nerisa
Řekli mi, že láska pro mě není,
že se mám realizovat jinak.
Tak jsem po chvíli vydatného klení
zkoušela sehnat šperhák.

Že budu páčit zámky.
A možná budu mít peníze.
Zkusím zajít do banky,
vybrat jim ty jejich devize.

Na to ovšem asi nemám talent
a ve vězení bývá dosti zima,
tak co kdybych vzala cement,
dělník nemusí mít za ušima.

Nemám však fyzickou sílu,
tak co mi tedy zbývá?
Přiložím ruku k dílu
a i ta polička je křivá.

Tak jsem zkoušela umění,
tancovat, kreslit i psát,
však nešikovná jsem k zbláznení
a nechci ty umělce štvát.

Při šití mi jehla rozpíchala prsty,
při řízení nestíhám sešlápnout brzdy,
zákazník v obchodě dostal salámem
a já jsem zase na dlažbě nad ránem.

Možná bych chlastala, mít na to játra,
možná bych skočila, vyjít do patra,
možná bych ukradla někomu drogy
a byla případem pro patology...

Už i to básnění nějak mi nejde,
ale, nakonec, co na tom sejde,
jenom milovat občas mi šlo
a z toho nic kloudného nevzešlo...

Někteří hříšníci milují hřešení

13. května 2015 v 19:29 | Nerisa
Tančila ladně v úkrytu stromů,
stín mezi stíny na cestě domů.
Zdánlivě bezbranná mladá žena
při činu nebyla přistižena.

Bílé špičáky ostré jak dýky
schovány nosí za plnými rtíky,
pleť má bledou jak měsíční svit
skvrny od krve má černý šat skrýt.

Žádny hlas neruší ticho té noci.
Nikdo se nesháněl po pomoci.
A bude-li kdo její oběť hledat,
měl by to možná radši tak nechat.

Hlad její nelze uspokojit,
i zítra v noci bude lovit.
A kdo by mrtvého k ránu hledal,
sám se smrtí by se shledal.

Některé problémy nemají řešení,
někteří hříšníci milují hřešení,
některé tresty nejsou dost silné,
neplatí na krásné, zlé ženy vilné.
 
 

Reklama