Našlapuj zlehka

21. dubna 2016 v 21:35 | Nerisa |  Básně
Potichu, miláčku, našlapuj zlehka
podlaha pod námi je tenká, křehká.
Stačí jen dupnout a sny se rozbijí
a střepy bodají, střepy nás zabijí.

Iluzorní pavučina drží nás v zajetí,
srdce na srdci spoutané v objetí.
I když city nevidíš, jsou tady s námi.
A duše pláčí nad našimi hrami.

Miláčku, řekni mi, copak tě trápí?

Zlomil sis křídlo, když spadl jsi z nebe?
Vidím tvou bolest a vidím tebe.
Vidím tvé démony, s mými se přátelí
v prázdném tichu rozestlaných postelí.

Našlapuj zlehka a dýchej tiše,
minulost prchá do jiné říše.
Jsem příliš pozdě? Jsem příliš brzy?
V perly se nemění mé slané slzy.

Nech mě být, miláčku, dnes nechci žít...

Možná jsem slepá, možná ty nevidíš,
možná mi potají odvahu závidíš.
A možná jsme oba slepí a blázni,
postavy v jedné podivné básni.

Možná jsme hvězdy, co spadly z nebe,
ty záříš pro mě a já pro tebe.
Možná jsme zrcadla vlastního svitu
a to je podstatou našeho citu.

Miláčku, odpověz, ticho nás zničí.

Poutá nás stříbrná křehoučká víra,
pár vzkazů od všehomíra,
motýlí polibky v tichu noci
a že jsme oba bez pomoci.

Nečti to, miláčku, pravda, ta bolí
a cokoli nás potkalo, nejde vzít zpět
přestanu plakat, když srdce svolí
nesvolí, nechce
směju se trpce
našlapuj lehce
nebo se probudím
a ty tu nebudeš
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama