Vzdor

9. března 2016 v 19:16 | Nerisa |  Básně
Je mi celkém ukradené
jaké tu mám poslání,
když žít tady ještě chvíli
jen bolestí zavání.

Je mi celkem ukradené,
jak být správně duchovní,
v téhle válce zpropadené,
když prohrávám nejen v ní.

Je mi celkem ukradené,
že mám býti veselá,
když můj život podpírají
jenom dřeva zpuchřelá.

Nechci tady už nic vidět,
už jsem všechno viděla,
samota začíná smrdět,
jsem jak duše bez těla.

Býti duší, možná bych se
nad tohle vše povznesla,
ale že jsem smrtelnice,
zůstanu dál pokleslá.

Býti jiná, rozumnější,
našla bych si důvod žít,
ale že jsem jenom víla,
nemám tu proč dále být.

Je mi celkem ukradené,
jaké tu mám poslání,
když jediné, co tady chci,
pořád mě jen odhání.

Je mi celkem ukradené,
že mám zůstat naživu,
ať si všichni trhnou nohou,
když miluju protivu.

Je mi celkem ukradené,
že to mám vše zahodit,
má-li tohle být můj život,
neměla jsem se narodit.

Nechci zažít žádný život,
ve kterém jsem bez něho,
nechci křičet, nechci mlčet,
nechci plakat pro něho.

Kdo mi tvrdí, že je více,
hezkých mužů na zemi,
ať si sám jde a klidně se
pomuchluje se všemi.

(Třeba mu dojde, že v tom to není,
že řeč srdce se pro krásu nezmění.)

Kdo si myslí, že se změním,
tvrdě padl na hlavu
a možná by zasloužil i
místo v jednom ústavu.

Kdo teď čeká rozuzlení,
ať se vysmát nenechá,
řešení tu žádné není,
snad jen býti bezdechá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama