Figuríny

10. července 2015 v 18:14 | Nerisa |  Povídky
Hledím přes sklo do výkladní skříně. Figuríny sněhobílé zdají se být šťastné, natřené make-upem, navlečené do šatů, které nejsou ony a nejsou ani já. Kam jsem se ztratila? Nevím, kdo jsem a kam patřím, nikdy jsem to nevěděla. Hledím přes sklo a závidím jim jejich životy, umělé a jednoduché, plné slepoty, hluchoty a marnosti, o které nemají ani ponětí. Od shora dolů se po skle táhne prasklina. Ony ji nevidí, nevidí, že jejich životy nejsou až tak dokonalé. Já ji vidím. Jako by byla viditelná jen zvenku. Nepatřím do jejich světa. Možná proto mám nadhled.

Kdysi jsem tam patřila, byla za tím sklem. Bylo už tenkrát prasklé? Nevěděla jsem to. Ony to neví. Já to nevím. Nevím nic. Byl to můj svět, já ho postavila, jeho kulisy, jeho masky. Byla jsem jednou z figurín, černou a výraznou, už tenkrát jsem tam nepatřila. Támhle. Tamta. To je ona, figurína, která zabrala mé místo. Kdysi jsme stály vedle sebe, ale teď už tam nestojím. Moje místo je pryč, ostatní figuríny se seskupily a nenechaly mezi sebou žádné místo pro mě. Tamta je obklopená ostatními, milují ji, potřebují, bez ní už by mezi figurínami nebyla taková zábava. To místo mělo být mé, ale dostala ho ona. Objevila se tam později než já a přesto si je všechny získala. Figuríny. Figuríny jsou hloupé a chladné, nemají ponětí o světě za sklem. Tak proč jsem já byla jednou z nich? Proč bych chtěla…?

Ale už tam nepatřím. Figuríny mlčí, stojí, nastrojené, sněhobílé za prasklým sklem. A já odcházím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dana dana | 22. července 2015 v 11:42 | Reagovat

Vždycky mi přišla starost o zevnějšek povrchní, vždyť je důležitější vlastní nitro, hlavně pro introverty, ale ono to nějak spolu souvisí. V poslední době nosím samé černé věci, a to jsem ji dřív neměla ráda. Stalo se mi v poslední době 4x tohle...

Šla jsem v černých šatech nebo jiném oblečení a slyšela, jak mě pomlouvají, jak to vypadám, jaktože o sebe nedbá, vždyť je jinak hezká, i cizí ženská řekla, to není tvoje maminka, tahle je moc tlustá, přitom jsem vážně docela hezká. Proč tohle lidi dělají, to by mě fakt zajímalo :-? Proč se nestarají o sebe, je to jejich chyba nebo moje? Co je to za svobodu, když nemůžu svobodně vyjádřit jak se cítím ani tím co mám na sobě? Nebo je to moje chyba, něco vysílám, co i úplně cizí lidi přitahuje, aby se do mě naváželi, aby mě hodnotili a  ponižovali?  Proč nesnášíme ty, co jsou hezčí, proč snižujeme ty, které si už tak sámy málo věří? Proč si nejsme jako ženy víc jako sestry a nemáme radost z toho, že jsme všechny krásné Bohyně. Proč si neuvědomí, že to, jak se teď člověk cítí má právo vyjádřit tím, co má na sobě.

2 dana dana | E-mail | 22. července 2015 v 11:51 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale četla jsem i tvůj blog o vílách a ještě nikdy jsem nenarazila na člověka, který by mi přišel tak moc podobný až stejný a tímpádem i blízký. Jsem z Ostravy, ale teď bydlím v Praze, kdyby jsi se chtěla třeba skamarádit tak tady je můj mail. řešíme totiž úplně stejné věci. A mně se moc líbí, jak jsi všechno, co nosím v hlavě dokázala dát do slov. A jsem zvědavá, kam se posuneme, ty i já a vlastně všichni, co to čtou a se kterýma to rezonuje dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama