Paní kostí a její Krvavá spravedlnost

27. září 2014 v 15:01 | Nerisa
Má oficiální obálka a anotace:




Dávejte si pozor na krásné čarodějky. Mohou vás připravit o všechno.

Nerisa je žena, která si bere co chce. Neohlíží se na pravidla ani na morálku a chce toho hodně. Když dostane šanci zbavit se dohledu svého otce, neváhá a vydá se do království za moře spolu se svým bratrem. Věří tomu, že v Karathe na ni čeká vytoužená svoboda, ale brzy zjistí, jak velmi se mýlila. Její bratr, ctnostný rytíř, ani v nejmenším neschvaluje její chování a co víc, chová se jako hlídací pes. Ve městě možností se Nerisa odmítá vzdát své svobody ani zakázané nekromancie, která jí učarovala. Vymyslí ďábelský plán, jak dostat bratra na svou stranu a získat vše, po čem touží. Naneštěstí nějak zapomněla počítat s komplikacemi - třeba v podobě tajemného zlodějíčka Gorana.

Příběh, který se skutečně odehrál v jedné fantasy online hře...


(Pro ukázku rozklikněte celý článek)


UKÁZKA:

Tentokrát jsem byla opilá já - a zrovna u stejného stolu, jako tenkrát on, když jsme spolu poprvé promluvili od vězení. Pálenka mi trochu otupila mysl a oslabila soustředění i sebeovládání, nemluvě o mých sklonech k upřímnosti, když to s pitím přeženu. Z naší konverzace dole v hospodě si toho příliš nepamatuji. Bylo to takové milé přátelské klání. On se mi snažil namluvit, že mě pokouší a já ho zase přesvědčovala o tom, že je mi zcela ukradený. Největší ironie byla v tom, že až moc dobře vím, jak moc mě pokoušel. Pohled jsem od něj odvracela jen silou vůle. Hleděla jsem na hudebníky a pak zase zírala do korbelu, jako bych tam mohla najít spásu. Po asi třicátém kradmém pohledu jeho směrem mi došlo (díky pití mi to myslelo pomaleji), že za to příšerné vedro v místnosti nemůže pití ani vytápění. Nově probuzené zděšení nad oním faktem mě donutilo opět odvrátit zrak. Jak bych si vůbec mohla pamatovat, co jsem mezitím říkala?

Přesto jsem na chvíli zpozorněla a dozvěděla se, že má nějakou divnou náladu. Podle všeho mu našeptávala, že by mě mohl nechat, abych se na jeho jizvy podívala. Alespoň jedna dobrá zpráva za večer. Dokonce se mi povedlo vstát, jakmile jsem se k té myšlence dostatečně upnula. Co je pár schodů do patra s pokoji? Místnost se trochu motala, ale dokázala jsem odejít od stolu po svých. I tak si zřejmě všiml toho, že nestojím zrovna pevně na nohou. "Nechceš podepřít?"

"Mám nechat tebe, aby ses mě dotkl? Tolik si… ti nevěřím." V duchu jsem zaklela, když jsem se málem prořekla. Myslel si, že mu nevěřím. To bylo v pořádku. Dozvědět se, že mě sebeovládání sprostě opouští v jeho společnosti, to by bylo velmi špatné. A tak jsem donutila své nohy, aby došly, kam mají a Lilith zrovna stála při mně, takže jsem ani jednou neupadla.

"Nejlepší pokoj," prohlásil, jen co jsme vešli a dostatečně se rozhlédl.

Chtěla jsem poznamenat něco jako: "Snažíš se na mě udělat dojem nebo co?" Ale místnost se zrovna zatočila trochu víc než předtím a tak jsem se jen stačila zachytit okraje bazénku, než se mi vše zase vykouřilo z hlavy. Samozřejmě to opravdu byl ten nejlepší pokoj, s pronájmem v ceně sto zlatek za den. Už jsem ho znala velmi dobře díky svým milencům. Postel pro dva s povlečením v rudém provedení, naproti lázeň s tekoucí vodou, obložená mramorem. Byl tam i stůl a polstrovaná lavice a další menší pokojík s druhou postelí. Zkrátka vrchol luxusu. Zrovna mě neuklidňovalo, že vybral tento, ale mělo to i své výhody - např. byl opravdu velký, takže i vzdálenost mezi námi při dobrém rozmístění mohla zůstat skutečně… velká. "Nebojíš se, být tu se mnou sama?" zašeptal. Ani jsem si nevšimla, že je tak blízko. Zamračila jsem se. "Měla bych?"

"Věříš mi?"

"Ne."

"Tak proč se mnou sama chodíš na pokoj?" To byla ovšem dobrá otázka a existovalo na ni vícero odpovědí. Chvíli trvalo, než jsem vybrala nějakou rozumnou. Neškodnou. Jen žádné: Život už pro mě nemá cenu. Tak odporné odpovědi mě naštěstí ve střízlivosti ani nenapadaly. Slíbila jsem si, že pro příště to pití omezím. Lžu ostatním neustále, proč bych měla být upřímná sama k sobě?

"Kdybys věděl, s kolika pochybnými živly už jsem byla sama na pokoji." Ušklíbla jsem se.

"Ani bych se moc nedivil, jak tě znám."

Konečně se vzdálil dost na to, abych mohla volně dýchat. A přemýšlet. Vybrala jsem si za cíl schody k lázni, naproti posteli, ke které zamířil on. Bylo mi docela jedno, že budu sedět na studených kamenech. Alespoň tady byla šance, že mě to nepohodlí probere. "Znáš mě málo, jak jsi sám řekl," prohlásila jsem a opatrně popošla směrem ke schodům. Stačilo se jen trochu soustředit a byla tu šance, že tu cestu přežiju bez nehody.

"A ty mě znáš, co myslíš?" ozval se. Vzhlédla jsem k němu a ztuhla na místě, když se v jeho rukách objevily dva krátké meče a šílenou rychlostí proletěly kolem mě. Podle zvuku jsem poznala, že se zabodly do dveří, ale neodvážila jsem se ani vydechnout. Tentokrát mě sebeovládání nenechalo ve štychu. Můj výraz zůstal stejně ledově klidný jako tón hlasu. "Působivé." Uvnitř jsem se třásla strachy, ale to nesměl vědět. Já tady měla být ta nebezpečná, já byla ta nebezpečná. Stačilo přesvědčit samu sebe, že bát se tady má jen on a pak už by bylo lehké přesvědčit i jeho. Jednoduché. Tyhle hry jsem přece hrála pořád.

"Já umím házet." Usmál se. Potlačila jsem chuť mu vyškrábat oči a posadila se na schody.

"Ještě něco mi chceš ukázat?"

"Kdoví."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama