Mrtvé a ztracené

12. června 2014 v 12:20 | Nerisa |  Básně
V dáli se ztrácí, bledne a umírá,
ještě včera jsem to měla před očima...
... vzpomínka na to, jak vše začíná
a pak se už jen rozděluje vina.
Dle mě je to tvoje vina.

Pořád to mám ještě před očima,
jak jsme tehdy byli oba jiní.
Pak probudil se v tobě ničema
a já se stala pouhou otrokyní.
V poutech strachu otrokyní.

A já vím, že bývali jsme jiní,
smáli jsme se spolu jako děti
a hledali nové cesty skrz trní
ruku v ruce, občas v objetí.
Teď už jsme jen oběti.

Už jen píšem jména do závěti
a to mé je na prvním místě.
Ve smrti nelze víc zkrásněti.
Něčím jsem tě tehdá zaujala, jistě.
Působila jsem celkem sebejistě.

Pro mě už však není žádné příště,
moje nadšení se kamsi ztratilo,
snad svět býval moje hřiště,
ale nadání ke hře mi zmizelo
a to, kým jsme byli, zemřelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama