Volba, které se nikdo nevyhne

3. dubna 2014 v 12:10 | Nerisa |  Ostatní
Fejeton

Existují věci, kterým se vyhne jen málokdo a pakliže nejste černoch v Africe, který si o vzdělání může nechat jen zdát, budete si muset vybrat, co hodláte ve svém životě jednou dělat. Obvykle jsou touto těžkou volbou zatěžovány děti školou povinné, které mají občas těžkosti i s výběrem ponožek, natož aby činily tak významná rozhodnutí. Když jsou děti ještě malé a roztomilé (pokud zrovna necupují složenky za plyn, nevytahují ze zásuvek vaše spodní prádlo, nenatahují se po žádných nebezpečných chemikáliích a nejsou zrovna vzhůru) baví je hrát si na dospělé. Přímo milují ty hry, ve kterých si můžou hrát na dospělé, komandovat ostatní s typicky povýšeným pohledem a shovívavým tónem je ujišťovat, že vědí všechno nejlíp (zatímco vy i tu panenku oblékáte špatně). Mezi těmi oblíbenými hrami jsou právě hry na povolání, která dětem zrovna připadají atraktivní, ač dospělým je jasné, že z jejich malých nešikovných ratolestí nebudou princezny, herečky či baletky ani astronauti, doktoři a milionáři.

Děti to netrápí, baví je vymýšlet a zkoušet různé věci, dokud nepříjde těch osudných čtrnáct let a výběr střední školy se z čehosi neurčitého v dáli nestane pravou noční můrou. Všimla jsem si, že málokdo si je v tomto věku jistý tím, co má opravdu rád. Ptala jsem se přátel, co by chtěli dělat, co že by je bavilo až do smrti. Nevěděli. V tu chvíli si byli jistí jen tím, že chtějí vyšší kapesné, najít si přítele či přítelkyni, projít z matematiky a možná přemluvit rodiče, aby jim dovolili být venku na nějaké "kalbě" až do rána.

Je docela zajímavé, že jediná odpověď na otázku "Co rád děláš?" je obvykle "Chodím v pátek chlastat s kámoši." Není se čemu divit, že takováto mládež netuší, jak naloží se svým životem. Kdyby tohle byla moje jediná zábava, asi bych se brzy dostavila do některého z různých zařízení, která tady jsou právě pro takovéto obyčejné mladé lidi. Je už jedno, jestli by to bylo kvůli depresím, léčení alkoholismu, přiotrávení metylalkoholem nebo nechtěnému těhotenství.

Je docela smutné, že iluze nevinných dětí jsou nakonec nabourány realitou a tvořivé dítko, které chtělo být malířem, už se toho snu zcela vzdalo, protože by se tím neuživilo. Každý většinou v hloubi duše ví, co má doopravdy rád, ale nevšímá si toho (protože by se tím neuživil, ostatní by se mu smáli, atd.) a pak v životě neví, kudy kam. Souhlasím s názorem, že škola dětskou kreativitu ubíjí a připravuje je jen pro klasický, bezesmyslný život, který žije ta spousta šťastných lidí na prášcích kvůli syndromům vyhoření. Nemluvě o tom, že dluhy už dávno nejsou výsadou jen umělců.

Ale abychom byli i trochu optimističtí, jsou i lidé, kteří se nakonec našli a tu těžkou volbu provedli docela správně, ikdyž často až v pozdějším věku, kdy je kdysi vystudovaná škola jen vzdálenou vzpomínkou. Mnohokrát nakonec skončili u něčeho, co by je v životě dělat nenapadlo.

Já si vzpomínám, že jsem kdysi chtěla krmit zvířata v zoo, vykopávat mumie, vařit v čtyřhvězdičkové restauraci (teď uklohním sotva oběd a to ještě brblám) a cestovat po světě. Nad tancem a herectvím jsem ohrnovala nos díky řečem své babičky. Ve třídě jsem měla spolužačku, která chtěla být odjakživa zahradnicí a já nechápala, co na tom vidí.
Teď jsem ji potkala po pěti letech a povídaly jsme si o tom, co je nového. Odešla z naší školy ještě na začátku druhého stupně. Hlavním tématem byla samozřejmě škola. Zahradnictví nakonec nedostudovala a vrhla se rovnou do práce, pomáhá prý s výzdobami na svatbách a je spokojená. Byla docela překvapená, když jsem jí řekla, že jsem druhým rokem na zahradnické a opravdu se tím hodlám živit. Pak jsme se rozloučily - spěchala jsem totiž na zkoušku divadla. No nemá život smysl pro ironii?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama