Strach zpívat mi ničí život

29. dubna 2014 v 8:15 | Nerisa |  Povídky
Někdy se celá časová osa našeho života smrskne do naprosto titěrného bodu, do bodu, který je nesmyslně podceňován, ale přitom má tu největší sílu. Tím bodem je okamžik tady a teď. Není žádné bylo, ani žádné bude, existuje pouze dokonalé soustředění na neobyčejnou chvíli, která právě probíhá. Většině z nás se to stává jen vzácně, ale snad každý má ve svém životě něco, co miluje natolik, že pro něj přestává existovat čas kdykoli se tomu může věnovat. Mně se čas občas zastaví, když jsem v přírodě - a když zrovna zpívám. Zpěv je pro mě stejně životně důležitý, jako voda pro rybu. Má to jen jediný háček… neumím zpívat. Nezáleží na tom, kolik více či méně kritických narážek už jsem za život slyšela. Stačila by jediná, abych se už nikdy více neopovážila otevřít pusu k čemukoli jinému, než je mluvení. Vždycky jsem byla silná. Neberu si spoustu věcí k srdci, stojím si za svým a neustupuji, pokud si jsem jistá tím, že jednám správně. Ale zpěv, za tím si stát neumím. Je to moje Achillova pata, moje slabost, je to jediné, do čeho když někdo kopne, zasáhne mě až v hloubi duše. A tak jsem svázala svou touhu po zpívání před lidmi, zavřela ji do klece a odvrátila tvář, abych se vyhnula jedné z nejstrašnějších bolestí, jakou znám. Naneštěstí je ta potvora neodbytná útěkářka.





Bylo léto a já se zrovna přestěhovala do Brna. Byla jsem plná nadšení, optimismu a chuti pouštět se do nových věcí, konečně jít za svými sny a uskutečnit všechny své nápady. Jeden nápad okupoval mou mysl už velmi dlouho a pořád se hlásil o pozornost. Vysnila jsem si hudební skupinu složenou pouze ze zpěváků, kteří by známé písničky přezpívali ve více lidech, se střídáním při zpěvu a hereckými prvky. Měla jsem vizi a začala pátrat po lidech, kteří by do toho šli semnou. Nejjednodušší možností jak někoho najít bylo vyvěšení inzerátu a brzy se mi několik lidí i ozvalo. Se dvěma z nich jsem si domluvila schůzku a docela se na to i těšila. Ta první měla proběhnout ve vinárně. Obvykle se po nocích nikde netoulám, ale nevadilo mi udělat výjimku. I můj společník mi připadal docela sympatický, bez obav přede mnou zazpíval a brzy se začal dožadovat ukázky mého výkonu, na což mi jaksi chyběla kuráž. Pohotově jsem zamlouvala každou narážku a v duchu se přesvědčovala, že přece nejsem až tak špatná a dodávala si odvahy. Marně.

A pak to přišlo: Z horního patra jsem uslyšela hudbu a zpěv a začalo mě to tam neodbytně táhnout. Nějaká má maličká část nesnesitelně toužila po tom, aby se k zpívajícímu mohla přidat, aby mohla pustit ven všechnu tu hudbu, kterou neustále ukrývá hluboko uvnitř. Vyšla jsem po schodech přitahována těmi kouzelnými tóny a brzy jsem spatřila scénu jako z historického románu, kterou kazilo jen moderní oblečení a vybavení místnosti. U černého klavíru seděl hnědovlasý mladík
a zapáleně hrál melodii písně, která mi byla jen vzdáleně povědomá. Vedle něj u klavíru stála dívka se sklenkou vína v ruce. Lehce se nakláněla nad hrajícím mladíkem a blonďaté vlasy jí padaly do tváře, ale to jí nijak nebránilo v tom, aby zpívala. Nebyl to ani ten nejkrásnější zpěv, jaký jsem kdy v životě slyšela, ani jsem neměla pocit, že by mi zpívali andělé, ale něco na tom nepochybně bylo. Dokázala do toho dát důraz a emoce a dokázala zpívat bez obav, sebevědomě a nahlas. Jen jsem se tam zastavila a stála. Nadechla jsem se, ale sevřelo se mi hrdlo. Hleděla jsem na ni a ta touha uvnitř mě přímo ječela a naříkala: "Taková bys měla být. Tohle bys měla umět. Tohle bys měla dokázat. Vidíš, jak zpívá? Vidíš, jak se nebojí projevit? Já tohle chci taky! Chci, chci, chci!"

Mohla bych si zacpat uši, ale stejně by nezmlkla. Nesplněná a ztýraná touha se stala mou věrnou společnicí už před několika lety a stále odmítala odejít. Možná bych bez ní zůstala zcela prázdná. Možná bych už nevěděla, co v životě dělat, kdybych tolik neprahla po možnosti zpívat, ale… není lepší být prázdná, než umírat bolestí? A tak jsem mlčela a sledovala všechno, co jsem kdy chtěla mít, pouze zpovzdálí. Na chvíli jsem dovolila své fantazii, aby mě dosadila na místo té dívky. Stála jsem tam místo ní, volná a šťastná, že můžu zpívat a zní to krásně a ostatní přicházejí a zastavují se, aby mě mohli poslouchat nebo se ke mně přidat. Byl to jen nesplnitelný sen a já to věděla. Skutečnost byla mnohem šedivější. Svou budoucnost si můžu představit jako každodenní chození do práce, při které cítím všechno, jen ne tu lehkost a štěstí a absenci času, jako když zpívám. Budu chodit do práce se stejnou nechutí, s jakou jsem chodila do školy, protože není nic, co bych mohla dělat neustále a těšit se na to (krom zpěvu). A tak jsem se vrátila do reality. Hudba utichla a mí společníci se usadili do křesílek poblíž klavíru. Klavírista se nás zeptal, jaké písně známe, a přizval nás, abychom zpívali s nimi. Čekalo se ode mě, že jako jedna z budoucích členek skupiny budu zpívat také… a to jsem chtěla, strašně moc, jenomže jsem se bála. Byl to strach tak hluboce zakořeněný, že mi podvědomě zablokoval jakoukoli schopnost zpívat lépe než hrozně. A tak ostatní zpívali a já také, ale potichu, protože jsem měla tak sevřený krk, že to hlasitěji ani nešlo.

Vnitřní touha volala dál, ale strach mě uvnitř zcela ovládl… aniž bych ho skutečně cítila, krom fyzických příznaků, jako byly téměř ochraptělé hlasivky. Usmívali se na mě a povzbuzovali mě a snažili se mi dodat odvahy, abych se k nim přidala, ale po marných pokusech ovládnout své tělo jsem to vzdala a jen se na ně dívala. Byla jsem smutná, tak moc, že se mi chtělo od té krásné scény prostě odejít. K čemu bylo tam sedět a dívat se na něco, po čem toužím, ale nemůžu to mít? Přišlo mi zvláštní, jak je to pro ně běžné a obyčejné, aniž by tušili, jakou cenu má možnost zpívat pro bytosti, jako jsem já. Zpívali, pili a usmívali se a já si tam připadala navíc. Byla jsem pouhý člověk hledící na letící ptáky. Nenarostla mi křídla. Anebo jsem je možná kdysi měla, ale kritičtí lidé mi je utrhli. Zbyly jen krvavé šrámy na mých zádech, které jsem viděla a cítila jen já.

Pak se všichni tak nějak rozprchli a zůstala jsem tam sama s klavíristou, jedním novým přiopilým známým, dvěma cizinci a servírkou. Klavírista se rozhodl zahrát skladbu, kterou jsem ten večer ještě neslyšela, ale byla jsem si docela jistá tím, že ji umím zazpívat slušně. Nikdo jiný asi ani neznal slova a mně připadalo jako škoda, aby hudba zůstala bez textu. Nevím jak, ale nakonec jsem se odhodlala vstát. Na chvíli ze mě všechno spadlo. Na okamžik mi bylo jedno, co si kdo myslí a strach zmlkl. Zazpívala jsem tu písničku a to nahlas a snad i dobře. Hudba dohrála a já se podívala kolem. Nikdo nic neřekl. Nikdo se netvářil nijak neobvykle, snad jen u klavíristy jsem postřehla letmý úsměv. Nebo jsem si to jen namlouvala? Byli překvapeni, že to bylo dobré, nebo mě nechtěli urazit stížnostmi? Nevěděla jsem a opět jsem znejistěla. Přesto klavírista začala hrát další mně známou píseň. Postavila jsem se ke klavíru a doufala, že mi to půjde i napodruhé. Nešlo. Opět se mi sevřel krk a nedokázala jsem skoro ani zpívat, natož, abych přehlušila zvuk klavíru.

Klavírista se na mě díval, povzbuzoval mě úsměvem a zřejmě nechápal, v čem je najednou problém. Zavrtěla jsem hlavou, vykouzlila na tváři něco, co měl být omluvný výraz - a vzdálila se. Posadila jsem se a zase se na mně usadil splín. Nikdy nebudu zpívat jako ona. Nikdy ten strach nepřekonám. Nikdy nebudu dost dobrá na to, abych se za sebe nemusela stydět. Po chvíli svobody, štěstí a spokojenosti sama se sebou jsem se propadla zpátky do obyčejného světa, ale ten okamžik, kdy jsem zpívala, se pro mě stal pokladem. Tu vzpomínku si navždy ponechám jako jeden z nejkouzelnějších životních zážitků. Pro někoho možná obyčejný zpěv, ale pro mě kouzlo, které dokáže oživit mé srdce a probudit mou duši a rozzářit celý svět. Zpěv je můj život. Jen jsem dosud nezjistila, jak bez svého života vlastně žít…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama