Přisluhovači

8. dubna 2014 v 16:30 | Nerisa |  Povídky
Stáli jsme v mlze a prohlíželi si úzké domky vesnice, která vypadala přesně jako z nějakého hororu. Přízračná mlha, temnota, uprostřed kostelík se hřbitovem a nikde nikdo. Bylo to laciné, ale i přesto mi přeběhl mráz po zádech. Ptala jsem se sama sebe, jestli jsme tam správně.

"Tohle místo se mi nelíbí," řekl můj společník Brodský. V duchu jsem mu musela dát za pravdu. Bylo to celé nějaké podivné. Najednou se poblíž ozvalo klapnutí dveří. Jeden z domů opustil bledý skrčený muž a zamířil přímo k nám. Nepochybně náš člověk. A vypadal vyděšeně.

"Už jsme na vás čekali," pronesl tiše, jako na potvrzení mých slov. Zavedl nás k mrtvole. Klekla jsem si vedle vychladlého těla a snažila se ignorovat jeho vytřeštěné oči. Tohle byla ta horší část naší práce. Jeho konec jsem mu nijak nezáviděla. Příčina smrti byla jasná. Krev z prořízlého hrdla zabarvila zem pod tělem a roztékala se kolem jako rozlitá vodová barva. Někomu to mohlo připadat až fascinující, morbidní pohled ve světle baterky. Mně ne. Brodský sebral vroubkovaný nůž, který vrah neprozřetelně nechal na místě. Jeden by čekal, že v době detektivních seriálů se s něčím podobným už nesetká. Pokud tedy do téhle zpropadené díry vůbec kdy dorazila kabelová televize nebo alespoň internet. I tak bych se vsadila, že na noži otisky nebudou.

"Udělali to ti dva," řekl ten muž a ukázal křivým prstem na domek krčící se ve stínu kostela. Vážně děsivé místo. "Nemáme důkazy," odvětila jsem stroze s mírným zamračením. Nikdy jsem neměla ráda lidi, kteří obviňovali sousedy. Hned mi přišli o něco podezřelejší. Chlapík se rozklepal.
"Musíte mi věřit! Jsou to vrazi. Šílenci. A mají v rukou dítě. Ti ďáblovi zplozenci mu určitě za úplňku vypijou krev!"
"Běžte domů. Promluvíme s nimi," řekla jsem. Nechtělo se mi s tím pověrčivým bláznem hádat.
Zaklepali jsme na dveře domku u kostela a počkali. Po chvíli, když už se zdálo, že nikdo neotevře, se ve dveřích objevila postarší žena s širokým bezzubým úsměvem. Květované šaty v odstínech růžové ostře kontrastovaly s šedivostí okolí. Drdol nažloutle šedivých vlasů se jí houpal po straně hlavy a já si nemohla pomoct, ale připomnělo mi to houpání oběšence. Možná to bylo tím místem. Její modrá prasečí očka, malá a zapadlá v důlcích, na mě lstivě hleděla. Přesto se zdálo, že ženská neumí ani do pěti napočítat. "Zdravím. Vítejte cizinci! Pojďte dál," zaskřehotala.
Vmžiku byla babka venku a strkala nás dovnitř. Nezmohli jsme se na jediné slovo, než se za námi dveře zase zavřely. Uvnitř to bylo malé. Omšelá sedačka s křivým stolkem, krb, nad ním zavěšené svazečky bylin a na zemi medvědí kožešina. Snad umělá. Už chyběla jen pec jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence. U stolu seděl děda se stejným bezzubým úsměvem. Jako dva vlci v rouše beránčím.

"Posaďte se," řekla ježibaba a postavila před nás konev s čajem. Brodský se na mě podíval s tím pochybovačným pohledem v očích. Třeba ho napadlo to, co mě. Není to otrávené? Byla to docela nelogická obava. Kdo by si dovolil otrávit policistu? Ale na takovém místě jsem nechtěla riskovat. Čaj jsme radši odmítli. "Proč si ti lidé myslí, že jste vrazi?" zeptal se parťák přímo. Třeba chtěl stejně jako já slyšet ujištění, že za podivností těch dvou je jen pár sousedských hádek.
"Bydlíme u hřbitova a oni se smrti bojí," vysvětlila paní mile. "Nevyčítám jim to." Nějak jsem to té babě nemohla uvěřit. "Žijete tu dlouho?" zeptala jsem se.
"Teprve půl roku," odvětila žena. Tentokrát jsem se na Brodského podívala já. První vražda byla spáchána před třemi měsíci. Najednou jsem si byla téměř jistá, že to udělali, ale intuice případy neřeší, jen komplikuje. "Děkujeme za váš čas," řekla jsem v úmyslu se rozloučit a rychle zmizet. V tu chvíli vylezlo zpod stolu asi dvouleté dítě. "Čí to je?" zeptal se Brodský ostražitě.
"Náš vnuk," odvětila babka pohotově.
"Vy máte děti?" ptal se dál.
"Dva syny."
Divné. Rozloučili jsme se a šli. Nemohli jsme je sebrat jen proto, že mají v domě dítě. Třeba to byli obyčejní milující prarodiče. Tak proč se mi tomu nechtělo věřit?
"Zítra je úplněk," prohlásil Brodský a upřeně se na mě zadíval.
"Takže těm řečem věříš?" podivila jsem se.
"Ani ty nepopřeš, že vypadají jako dva blázni."
"Tak co chceš dělat?"
"Přistihneme je při činu."

Večer jsme stáli u jednoho z domů s výhledem na kostel. Zbraně byly nabité a připravené, my dva byli jako na jehlách a Brodský vypadal nějak nervózně. To mu nebylo podobné, ačkoli ani já se necítila dvakrát skvěle při pohledu na obrovský bílý měsíc, který vypadal, že na nás z té oblohy spadne. Krvavý měsíc. Kde jen jsem to četla? Napadaly mě hlouposti.
"Bojíš se duchů?" zašeptala jsem a doufala, že tím odvedu myšlenky od svých strachů.
"Spíš živých," zamumlal. Dál jsme mlčeli. Po hodině už naše ostražitost polevovala. A pak se ozvaly rány. Kývla jsem na Brodského. Proplížili jsme se k domu u kostela a v tom se ozval výstřel. Na chvíli všechno utichlo. Pak Brodský vyrazil dveře a vpadli jsme dovnitř.

Kdybych podobné scény neviděla už předtím, začala bych ječet. Na zemi leželo dítě s prostřelenou hlavou. Pistoli jsem nikde neviděla, zato na zemi byly krvavé šlápoty a vedly ven k ještě otevřenému zadnímu vchodu. Stařena klečela u dítěte s nožem v ruce. Stále ještě se usmívala, potřísněná krví. Brodský jí poručil, aby nůž zahodila a ona ho k mé úlevě poslechla. Oba zajistil a já se vydala do tmy, ale stopy končily metr za dveřmi a pak už jsem neviděla vůbec nic. Po tom třetím jako by se zem slehla. Řekla jsem to Brodskému.
"Kdo byl ten třetí?" zeptal se té dvojice.
"Dám ďábel, náš pán, poctil nás návštěvou," zatrylkovala stařena a já se musela znechuceně ušklíbnout. Byly to spíš oběti než vrazi, ale šílené oběti. Dítěti už nebylo pomoci, ať bylo kohokoli. V tu chvíli jsme se cítila, jako bych zcela selhala. Chytli jsme vrahy, ale ne toho, kdo je k tomu donutil. Přiznali se k vraždám a rituálům ve jménu svého pána, ale nikdy neřekli, kdo to byl. Jen pořád opakovali svoje šílené historky o ďáblu a tančících démonech. Byla to záhada, prozatím nevyřešitelná.
"Jednou bych chtěl dostat toho, kdo za to celé může."
"Chceš chytit samotného ďábla?" zeptala jsem se lehkým tónem. Zamračil se.
"Ano, pokud to bude nutné."
"Ty jim to věříš?"
"Já vážně nevím, čemu mám věřit. Ty ano?"
"Ne. Máš pravdu. Možná přecejen existují věci mezi nebem a zemí."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama