Noční setkání

11. dubna 2014 v 8:28 | Nerisa |  Povídky
Měl to být večer jako každý jiný. Vracela jsem se domů z brigády nočním Brnem, procházela kolem zavřených obchodů a snažila se nevnímat chladný vítr, která si svými vtíravými doteky vynucoval mou pozornost. V myšlenkách už jsem byla hezky doma v teple. Minula jsem odbočku do jedné ze zarostlých uliček mezi rodinnými domy a ani mě nenapadlo se tím směrem podívat. To byla první chyba. Zastavila jsem se na semaforu a začala v kabelce hledat klíče. Nic nejelo a tak jsem mohla jít dál, ale to já ne. Stála jsem tam stejně osamělá, jako jsem se cítila každý den. Druhá chyba. Třetí chybou bylo, že jsem vykročila, aniž bych zvedla hlavu a rozhlédla se.

Obvykle jsem pozorná, ale tentokrát jsem se nechala ukolébat vidinou vyhřátého pokoje a vědomím, že to mám domů už jen kousek. Vzhlédla jsem teprve, když jsem uslyšela zvuk jedoucího auta. Příliš pozdě, příliš rychle. Stačila mi vteřinka, abych pochopila, že jsem v průšvihu a musím co nejrychleji uhnout z cesty. Během další vteřinky jsem zauvažovala nad tím, kterým směrem uskočit. V příští vteřině už bylo příliš pozdě na to, cokoli udělat. Ale něčí reflexy byly rychlejší.



V takové chvíli mozek prostě vypne a později si vůbec nepamatujete, jak jste se ocitli tam, kde se najednou nacházíte. Neměla jsem tušení, jak je možné, že ještě před okamžikem jsem stála před rozjetým autem a pak najednou seděla zpátky u chodníku s rozsypanou kabelkou a nějakým podivínem, který se na mě zamračeně díval. Neměla jsem slov. Nejabsurdnější bylo, že jsem měla chuť na toho kluka křičet, že mi rozsypal věci a ušpinil kabát a ptát se, zda-li není nějaký úchyl. Přitom mě nejspíš zachránil. Nikdy bych nemyslela, že jednou budu v roli slečinky zachráněné z nebezpečí. Bylo to naprosto zcestné, šílené a uboze laciné. Tím víc, že to byl téměř kluk mých snů.

Díky pouličnímu osvětlení jsem mohla alespoň na okamžik obdivovat jeho krátké světlé vlasy, hezký obličej a tmavé oblečení, které dokonale pasovalo na jeho štíhlou postavu. Pak na mě spustil nějaké výčitky v angličtině a já uvažovala nad tím, jestli nemám předstírat, že mu vůbec nerozumím. Konečně jsem se zvedla z chodníku, posbírala si věci a postavila se mu tváří v tvář, ve své plné výšce. Sahala jsem mu jen po ramena, takže to žádný velký efekt nemělo, ale cítila jsem se rozhodně lépe, než rozplácnutá na chodníku. Slušně jsem mu poděkovala za záchranu a představila se. Věnoval mi pohled horší, než by patřil špíně na botách, a mně bylo rázem jasné, že mě zachránil spíš z pocitu povinnosti než kvůli sympatiím pro mou osobu.

" jsem Jace a ty by sis měla dávat zatraceně dobrý pozor na to, kam šlapeš, protože v týhle tmě se vyskytují i horší věci, než jsou nepozorní řidiči," sdělil mi otráveně.

Tímto náš rozhovor zřejmě skončil. Byla jsem tak rozrušená a unavená z toho náhlého dobrodružství, že mému mozku chvíli trvalo, než zpracoval všechnu tu angličtinu. A pak mou pozornost zaujalo to jméno. Jmenoval se úplně stejně jako hrdina jedné z mých nejoblíbenějších knih, arogantní a přitažlivý lovec stínů Jace, postava z knihy Město z kostí od Casandry Clare. Musela jsem během té malé nehody zešílet. Přesto jsem se dívala za tím klukem, jak odchází, a sbírala odvahu, abych na něj zavolala. Jestli to byl jen sen nebo něco podobného, stačilo by zakřičet jeho jméno a určitě by se vrátil. Jenomže, co bych mu řekla? Vytasila bych se s vyprávěním, že ho znám z knížky a vím úplně všechno o tom, kdo je a čím si prošel? Udivilo by ho, že to všechno vím anebo to byla jen náhoda a měl by mě za blázna? A především - chtěl by vědět, že je pouze něčím výmyslem? Nebylo lepší, aby si nadále myslel, že je naprosto svobodný a opravdový? Ne. Postavy z knih neožívají. Potřebovala jsem se jen pořádně vyspat, nic víc v tom nebylo.

Ještě chvíli jsem tam otálela, a když jsem se konečně odhodlala otevřít ústa, prostě někam zmizel. Lovec stínů se vrátil do stínů, kam patří. Možná jen zahnul za roh. A tak jsem tam stála, znovu úplně sama, a znovu cítila neodbytný chlad, který se mi zahryzával do tváří. Ať už jsem viděla cokoli, bylo to pryč. Obrátila jsem se a vyrazila domů, ale otázky mě neopustily ještě po mnoho dní. Skutečně se mi to jen zdálo nebo byl Jace skutečný? To už se asi nikdy nedozvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama