Dokud nás smrt nerozdělí

16. dubna 2014 v 9:59 | Nerisa |  Povídky
Déšť přišel znenadání. Bylo to, jako by se celé nebe rozplakalo a já z toho měla špatný pocit. Jako bych se nemohla nadechnout. Vzhlédla jsem a kapky mě nepříjemně bodaly do tváří. Nebe bylo tak temné… bylo to jako se dívat do prázdnoty. Jako bych oslepla. Něco bylo špatně. Cítila jsem to. Heather ke mně přistoupila s tím svým starostlivým výrazem. "Měly bychom se vrátit, má paní."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jestli chceš, tak běž. Já tady ještě zůstanu." Věděla jsem, že promoknu na kost, ale nepohodlí mi tříbilo smysly. Chlad mi pronikal až do srdce a já se kupodivu poprvé po dlouhé době cítila zase naživu, podobně, jako když jsem hleděla dolů z nejvyšší věže našeho sídla, jela cvalem na koni bez sedla nebo šermovala se svým manželem. Leckdo by řekl, že mám neženské koníčky, ale o řeči jsem se nikdy příliš nestarala.

Ten divný pocit pořád nemizel. Roztřásla jsem se a Heather nesouhlasně sevřela rty. Nepochybně už se viděla v teple u krbu, peskovaná mým manželem za to, že mě neodtáhla zpátky dřív, než jsem se stihla nachladit. Povzdechla jsem si. Po chvíli svobody zpátky do klece.
"Pojďme tedy," řekla jsem a zamířila dlouhými kroky zpátky domů.


Sotva jsem překročila práh, přiběhly ke mně další dvě služky, lomily rukama nad stavem mých šatů a vlasů a div se nepřerazily, jak mi utíkaly pro nahřáté ručníky, zatímco mě Heather postrkovala ke krbu. Neochotně jsem tam odpochodovala a zahleděla se do přívětivých plamenů. Ohnivé jazyky chaoticky tančily a já si vzpomněla na starou ženu, která mi kdysi tvrdila, že jsem z rodu čarodějek. Také tvrdila, že i v ohni lze spatřit budoucnost. Hleděla jsem do ohně, ale nic tam nebylo. Buď mi ta žena lhala anebo jsem neměla žádnou budoucnost.

"Aileen, milovaná, jsi v pořádku?" ozval se starostlivý hlas mého manžela. Odtrhla jsem se od ohně a místo toho si zběžně prohlédla rysy jeho tváře. Čelo pokroucené obavami. Zavrtěla jsem hlavou, ale nahlas řekla jen: "Jsem v pořádku, Alane."
Přistoupil ke mně a vzal mé prokřehlé ruce do svých velkých a teplých. Mé drobné ruce spočívaly v těch jeho jako ptáčci v hnízdech. V klecích. Vyklouzla jsem z jeho sevření a objala se rukama. Spustil paže k bokům. Nic neříkal. Znal mě až příliš dobře. Věděl, že jsem nešťastná. Vždycky jsem byla, až na pár světlých okamžiků.

"Musím ti něco říct," začal opatrně a mračil se tak, až mi nahnal strach. Zřejmě si všiml mého zděšeného výrazu. Tvář se mu uvolnila a vykouzlil na rtech smutný úsměv. Objal mě a já se nebránila. Bylo to příjemné. Známé. Ale necítila jsem se doma ani v bezpečí. S ním ne.
"Jde o Dereka." Téměř to jméno zašeptal. Vydechl mi ho do vlasů, jako by to byl jen kouř. Kouř, který na nich ulpíval ještě několik dní poté, dokud jsem z nich ten pach nespláchla.
"Stalo se něco?" optala jsem se s děsivou předtuchou.
"Měl nehodu. Je mrtvý."

Svět se mi zakymácel pod nohama. Kdyby mě nedržel, asi bych upadla, protože se mi rázem podlomila kolena. Odtáhl se a držel mě pevně za ramena, zkoumal výraz mé tváře, a když spatřil, jak velmi jsem pobledla, rychle řekl Heather, aby přistrčila židli. Klesla jsem do ní jako hadrová panenka. Byla jsem v šoku. Možná jsem i přestala dýchat. Moje mysl odmítla tu zprávu jakkoli zpracovat. Přijmout. Ocitla jsem se ve snové realitě. Tohle nemohla být pravda. Nesměla.
"Vím, že jste byli kdysi blízcí přátelé," řekl smířlivě, snad se mě snažil ukonejšit. Jen jsem zavrtěla hlavou. Podruhé. Potřetí. Neměl ani tušení, co všechno pro mě znamenal. Nikdo to nevěděl. Možná ani Derek. "To není pravda," zasípěla jsem se sevřeným hrdlem.

"Je mi líto."
"Ne, to tedy není," sekla jsem po něm vztekle a zamračila se. "Vůbec ti to není líto." Vzpřímila jsem se v křesle. Po dalším krátkém okamžiku se mi povedlo vstát. Místnost se se mnou točila, stála jsem jen nejistě, ale nechtěla jsem dole setrvávat už ani o chvíli déle.
"Půjdu spát. Heather? Odveď mě do mého pokoje. Dobrou noc, Alane." Silou vůle jsem vyšla schody, přečkala všechny svlékací procedury a ulehla do postele. Pak konečně Heather i ostatní služky odešly a já osaměla. Seděla jsem na posteli, vlasy rozpuštěné a volně splývající přes bílou noční košili. Nevinně bílou. Ať už si kdokoli myslel cokoli, některých zločinů jsem se nikdy nedopustila. Derek a já jsme byli jen… sen. Krásný sen, který jsem občas snila po nocích, když Alan spal. Jediný dotek rtů, který jsem jako vzpomínku uchovávala ve své paměti celá ta smutná léta. Ano, tenkrát bylo nádherné léto. Slunce zářilo mnohem jasněji než svíčka na mém nočním stolku.

Šli jsme bok po boku, jako mnohokrát předtím. Dokonce si vzpomínám, jak jsem se v tu chvíli cítila. Pocity štěstí, lásky a bezpečí se praly s vinou a svíráním žaludku. Žertovali jsme o běžných záležitostech, jako bychom byli pouze dobří přátelé. Příliš dobří. Vlastně jsme byli výborní přátelé. Zastavili jsme se pod jedním ze stromů a hleděli na sebe. Sklopila jsem pohled. Vždycky mě děsilo, co všechno by mohl z mých očí vyčíst. Nejspíš také neměl rád, když jsem četla v jeho. Přistoupil blíž, natáhl ke mně ruku, ale pak si to rozmyslel a nechal ji zase spadnout. Věděl, že by se mě neměl dotýkat a tak to neudělal. Kdyby jen tušil, jak moc jsem jeho dotek postrádala…

"Už to nevydržím. Musím ti říct pravdu." Ta slova ze mě vylétla dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Na okamžik jsem je chtěla zase zadržet, vrátit zpátky do krku, ale bylo pozdě. Díval se na mě. Čekal, co řeknu. Nadechla jsem se a dostala strach. Bylo mi špatně, na zvracení. Zašla jsem příliš daleko. V duchu jsem si vynadala, jaká jsem hloupá husa.
"Co mi chceš říct?"
"Miluji tě," vydechla jsem a vzhlédla. Jeho tvář se vůbec nezměnila. Nepohnul se v ní ani sval. Jako by mě neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Napadlo mě, že jsem se spletla. Možná mi tenkrát lhal. Anebo… už mě milovat přestal. Třeba se mi chtěl mlčením pomstít. Kolikrát jsem já odmítla jeho city?
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy a bojovala sama se sebou. Chtěla jsem utéct. Otočit se na patě a už se nikdy nevrátit. Nikdy mu znovu nepohlédnout do tváře.
"Konečně to přiznáváš?" Znělo to jako výčitka. A to jsem myslela, že se nemůžu cítit hůř.
"Vždyť víš, že je to zoufalé. Ty a já. Nemohla jsem… nemohu… nikdy bych Alanovi neublížila."
To ticho mezi námi začínalo být dusivé, jako by tvořilo propast. Tolik jsem si přála, aby něco řekl - cokoli. Aby mě ubezpečil, že vždy bude po mém boku alespoň jako můj přítel, když už ne víc. Copak nechápal, jak moc ho potřebuji? Jen jsem nemohla změnit fakt, že jsem vdaná.

Stáli jsme tam snad celou věčnost a sváděli malý boj sami se sebou, než ke mně konečně přistoupil, objal mě kolem pasu a políbil. Na krátkou chvíli jsem se cítila šťastná. Doma. A v bezpečí. Nebyla mezi námi žádná slova nedorozumění, jen dvě srdce bijící naproti sobě. Pak jsme se rozdělili a bylo mi, jako bych spadla z nebe zpátky na zem. Nebo ještě níž. Do pekla.
"Takže ses rozhodla pro něj," konstatoval.
"Nemám na výběr!" vyhrkla jsem zoufale, ale už se zase tvářil nepřístupně. Pustil mě.
"Kdybychom se poznali dřív…" začala jsem… a zase zmlkla. Jeho chladná maska mě od dalšího vysvětlování odradila. Nechal mě tam stát samotnou a křehké porozumění mezi námi se zase rozbilo. Uzavřel se přede mnou. Tak jsem udělala to samé. "Doufám, že budeš šťastný s někým jiným."
Zajímalo by mě, jestli ho ranilo, když jsem pak odešla. Jestli si myslel, že jsem ho zradila. Zajímalo by mě, co cítil, když se ženil s jinou, ale už se to nikdy nedozvím. Je mrtvý.

Příští týdny jsem strávila v posteli smutněním, vzpomínáním, výčitkami a kašlem. V dešti jsem si uhnala zápal plic. Sledovala jsem starostlivé výrazy mých služek, strhanou tvář Alana a doktorův soucit. Věděla jsem, že brzy zemřu, ale těšila jsem se na to. Možná tam někde v nebi dostaneme s Derekem druhou šanci, říkala jsem si. Možná ještě není všechno ztraceno.

Vracím se k sobě s podivným pocitem. Vzpomínky z jiného života zase zmizely a nechaly mě zmatenou. Proč, proč zrovna teď? Proč se mi ukazuje něco, co už nezměním? Proč v době, kdy se snažím od minulosti naopak odpoutat? Ani nevím, co z toho je nejbolestivější. Opět sledovat, jak ho ztrácím nebo si pak dodatečně vzpomenout na to, že to není poprvé? Otázky mi víří hlavou jedna za druhou. Tentokrát nám nic v cestě nestojí, snad až na pár běžných nedorozumění, tak proč řekl, že to tak prostě nemá být? Proč mě odmítl stejně, jako já tenkrát jeho? A proč si na to vzpomínám jen já?
Copak se musí minulost opakovat? Ne, nevěřím tomu, že jsou lidé předurčení k tomu dělat stále stejné chyby. Máme osud ve svých rukou, dokud se otěží nevzdáme. Já je pustit nehodlám. Musí existovat nějaký způsob. Kéž bych věděla jaký…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama