Zastávka

28. března 2014 v 13:45 | Nerisa |  Povídky
Stál na zastávce a čekal na autobus. Netrpělivě přešlápl a naklonil se, aby zahlédl známé číslo v zatáčce. Chtěl vidět, jak se autobus číslo 28 řítí k němu a chtěl do něj co nejdříve nastoupit. Zkontroloval čas na hodinkách.
7:25. Začínal se bát, že tu poradu vážně nestihne. Podle všeho měl autobus zpoždění. Povzdechl si. Obvykle jezdil autobusem, který přijížděl o 10 minut dříve. Ale dneska měl menší obtíže s hledáním kravaty a šanonu dokumentů do práce. Znovu zkontroloval hodinky. Kde jenom vězí? pomyslel si, narovnal se a rozhlédl. Najednou uslyšel povědomý zvuk přijíždějícího autobusu a oddechl si. Bylo to však předčasné. Autobus, který přijel, nebyl ten jeho. Číslo 32 jezdilo asi dvě minuty po čísle 28. Autobus zastavil s dveřmi otevřenými přímo před ním, jako by ho zval dovnitř. Jenomže jestli hned nepřijede 28, příjde pozdě. Znovu se rozhlédl a všiml si ženy, která utíkala k autobusu, před nímž stál. Měla hnědé vlasy po ramena, lehce zvlněné a rozcuchané, ale tak nějak roztomile. Rozevlátá sukně po kolena se divoce vlnila, když zdolávala poslední metry v bílých botách na podpatku. Zastrčila si pramen vlasů za ucho, potáhla kabelku, ale nezastavila ani na sekundu. Stejně to nestihne, pomyslel si muž. Nějak si nemohl pomoct, bylo mu jí líto. Řekl si, že by mohl udělat dobrý skutek. Prostě řeknu řidiči, ať chvíli počká, rozhodl.
"Promiňte," zvolal, když už stál u těch dveří. "Mohl byste počkat pár vteřin na tu paní, co zrovna dobíhá?"
Řidič cosi zamručel, ale dveře nezavřel. Žena doběhla k autobusu a muž jí uhl z cesty. Dvěma kroky překonala schody, chytila se tyče a divoce oddechovala. Asi ani neví, že jsem jí pomohl. Ale je krásná, pomyslel si, než se dveře zavřely.
Řidič nastartoval a muž stále hleděl skrz prosklené dveře do autobusu. Žena se podívala na něj a usmála se.
Věděl, že tenhle úsměv si bude pamatovat navždy. Autobus odjel a za minutu přijelo konečně číslo 28. Stejně poradu nestihl, jak předpokládal, ale nějak měl po zbytek dne dobrou náladu.
Druhý den ráno všechno stíhal a tak vyšel včas na dřívější autobus, kterým jezdil obyčejně. Posunul si brýle na nose a rozhlédl se, jako obvykle. Tentokrát nesledoval hodinky ani nevyhlížel autobus. Uvědomil si, že hledá jeden jediný úsměv. Když přijelo číslo 28, řekl si, že má ještě čas a nechal autobus ujet. Pojedu dalším.
Nevěděl, jestli se dočká, ale chtěl to zkusit. A nakonec měl štěstí. Žena z předchozího dne přišla o tři minuty později. Tentokrát měla šedivý kalhotový kostýmek a vlasy upravené do drdolu. V uších se jí houpaly červené naušnice. Podívala se po lidech kolem a když si všimla muže, pousmála se a zase sklopila zrak. On se po ní těch několik minut neustále díval. Možná častěji, než měl. Začínal si připadat jako blázen. Proč ji neoslovíš? vrtal hlásek v jeho hlavě. Ale neposlechl ho. Když přijelo číslo 28, nastoupil a odjel. A tak to šlo každý den asi tři měsíce. Vždy se na sebe usmáli a mlčeli.
Vídali se každý den a muž ji velmi chtěl oslovit, ale bál se, že by tak krásná žena neměla zájem o obyčejného účetního. Nebyl vyjímečný snad v ničem a ona mu připadala jako dokonalý sen, ze kterého se nechtěl probudit. Celé tři měsíce.
Jeden týden se neobjevovala a tak byl zklamaný, ale pak začala zase jezdit a on usoudil, že byla jen nemocná. Za další dva týdny opět zmizela. V duchu ji litoval, že ji asi pořád trápí nějaké neduhy, jenomže když pak zase seděl v kanceláři, došlo mu, jak moc se mýlil. Jeho kolegyně se mu ten den zdála nějak uplakaná a tak se jí zeptal, jestli je v pořádku.
"Ach, to je od vás milé, že se staráte. No, víte... zemřela mi kamarádka, znaly jsme se od základky. Jmenovala se... Edita. Ale tu jste určitě neznal. Podívejte, tady mám její fotku..." popotáhla a ukázala mu malou fotografii. "Docela bych si zašla na kafe, ale když nemám s kým..." smutně se usmála. Muž ji ale neposlouchal, zíral na fotku ženy, kterou vídal po tři měsíce na zastávce.´"Jak že se jmenovala?"
"Edita."
"Já... jsem ji asi znal od vidění," řekl tiše a fotku kolegyni vrátil. Ta se na něj překvapeně podívala.
"Vážně?"
"No ano, vídal jsem jí každé ráno na zastávce."
"Oh, tak to jste vy!" řekla ohromeně. "Říkala mi, že potkává každý den takového pána s brýlemi a že se na něj vždy usměje, ale nemá odvahu ho oslovit... víte, ona... teď už myslím nevadí, když to řeknu... ona se do vás asi zamilovala. Já vím, je to divné, takhle jen od vidění. Zrovna předevčírem jsem jí říkala, ať ho, tedy vás, osloví. Ale to už jaksi..." odmlčela se. "Neměla jsem vám to říkat."
"Miloval jsem ji," řekl prostě. "Ikdyž jsem ji neznal a choval se jako srab. Nemáte... nemáte nějakou její fotku, kterou bych si mohl nechat?" zeptal se přiškrceným hlasem. Kolegyně na něj znovu upřela udivený pohled. "Jistě, nechte si ji... tedy, když pomyslím, co by mohlo být kdyby se jeden z vás odhodlal..." prohodila a podala mu fotku.
Odkašlal si. "Jak vůbec zemřela?"
"Běžela na autobus přes přechod a srazilo ji auto."
Muž na chvíli ztratil řeč. Odkašlal si. Pak ještě jednou "Myslel jsem, že na to mám celý život. Víte, před sebou. Já i... ona," vydoloval ze sebe nakonec chraplavě.
"Jo, někdy to tak vypadá... chudák holka, bože, tolik mi schází... nedal- nedal byste si kafe? Když už tam půjdu," zablekotala nejistě.
"Tohle by chtělo spíš panáka, ale jistě, doneste mi jedno."
Kolegyně odešla a muž se zahleděl na fotografii ženy s krásným úsměvem, pro který ztratil hlavu. Posadil se za stůl a smutně se usmál. Jak je všechno pomíjivé, pomyslel si s hořkostí. Pořád jen čekáme na autobus, který nás odveze dál, ale to největší štěstí čeká v přítomném okamžiku na zastávce.
Za dva roky se oženil se svou kolegyní, ale jednou za čas sáhl do nenápadné kapsičky v peněžence a zahleděl se na fotku, aby mu nikdy nevybledla tvář té, která ho naučila, že život žijeme právě teď.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama