Vzpomínky zaváté časem: Malý náhled do minulosti

20. března 2014 v 10:07 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
Ještě než jsem opustila domov, často jsem vzpomínala na to, co všechno se za ten čas strávený doma odehrálo. Nikdy jsem se těmi myšlenkami nezaobírala ráda, ale přesto jsou věci, které se vracely pořád znovu a znovu a myšlenky, které stále okupovaly mou mysl. Seznámení s Aragalem, společně prožitá léta a okolnosti, které způsobily, že všechno bylo najednou jinak. Tenkrát jsem ještě žila se svou rodinou v jednom z větších domů v Kaliemu, ale zaobírala jsem se tím, čím vždycky - vycházky do přírody, jízda na koni nebo klábosení s ostatními elfkami a elfy. Rozdíl byl pouze v tom, že tenkrát jsem byla velmi naivní a věřila jsem, že všechno je krásné a nic se nemůže stát.
Aragala jsem potkala jednou v lese, na svém oblíbeném místě.
"Tohle místo bylo vždy mé nejoblíbenější..." řekl a posadil se vedle mě.
"...ale tentokrát jsem zde nalezl krásu, která dokázala toto místo zcela zastínit."
"Přeháníte," usmála jsem se a zavrtěla hlavou.
"Já? Nikoli, ale cítím se velice poctěn, že jste mi věnovala svůj krásný úsměv." Tenkrát jsem mu věřila každé slovo a neviděla na něm jedinou chybu. Skočila jsem mu na jeho sladké řečičky a zamilovala se jako malá holka. Šeptal mi, jak mě miluje a jak je se mnou šťastný, ale přitom za mými zády dělal všechno proto, aby se dostal k moci, po které toužil.
Podařilo se mu to a navíc mě dokonale oklamal.
Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jestli mě tenkrát skutečně miloval, jen se nedokázal vzdát toho, čím byl. A nebo možná nechtěl a myslel si, že s ním zůstanu i přes to všechno. Třeba doufal, že se stanu tím, čím byl on! Jak jen mohl věřit něčemu takovému?!
Jednoho dne někam odešel, aniž by mi řekl kam, ale já se nevyptávala. Neviděla jsem důvod. Seděla jsem před naším domem, když přišel jeho bratr, můj skutečný manžel.
"Musíme si promluvit..." zašeptal znepokojeně.
"O čem??" zašeptala jsem se ještě vyděšenějším tónem.
"O tvém milovaném Nerivarne... určitě sis všimla jak se změnil, vím proč..."
"Změnil? O čem to mluvíš?"
"Copak tobě nepřipadá divná jeho zloba a zášť, kterou nyní tak často projevuje? Tebe to neděsí? Tušíš vůbec, co dělá, když nejste spolu?"
"Důvěřuji mu."
Elf si povzdychl. "On už není tím, kým býval. Upsal se... temnotě."
"Co to říkáš? Lžeš!" vykřikla jsem.
"Mluvím naprostou pravdu. U všech bohů, přísahám!" Chytil mou ruku a přitiskl mi ji ke své hrudi. Slyšela jsem, jak mu buší srdce a cítila se divně.
"Nechci ti věřit." Do očí se mi nahrnuly slzy a já několikrát zamrkala, abych na něj přes ně viděla.
"Já vím, ale je to pravda."
"Chci...chci tedy slyšet víc. Řekni mi vše, co víš."
Přikývl a začal mi vyprávět o tom, jak Aragal padl do spárů démonovi, který nesnášel elfy, světlo, čistotu a všechno krásné. Nazval ho "Velký ničitel", ale pochybuji, že to bylo jeho pravé jméno. Slíbil Aragalovi svobodu a moc. Stačilo se jen zbavit své elfské duše. Stal se z něj poloviční démon. Vypadal stále stejně, jen teď měl větší moc a také dokázal cestovat mezi světy jak se mu zachtělo. Nepotřeboval lidské tělo, aby mohl do jejich světa, tak, jako my. Jenomže on byl narozdíl od lidí i elfů smrtelný. Nemohl se vracet znovu a znovu, vyměnil vrtkavou svobodu za nesmrtelnost své duše. Byl to blázen.
Po tom zjištění jsem se sesypala. Můj drahý mě objal a já byla překvapená, přesto to bylo tak příjemné...najednou jsem si nepřipadala tak sama na všechno to, co jsem zjistila. Ostatně, on přišel o bratra a musel alespoň z poloviny vědět, jak mi bylo. Tak nás našel Aragal.
"Takže tohle ty děláš, jakmile odejdu z domu?!" Jeho pohled vyzařoval nenávist a jeho hlas byl plný jedu.
"Uklidni se bratřě," můj muž se pokoušel zmírnit jeho zlobu, ale marně. Pustil mě, ovšem to nemělo žádný účinek.
"Radši mi řekni, co provádíš, když mi zmizíš z očí." Vstala jsem a z nechala svou zlobu a rozčarování z toho zklamání vyplout ven z mého srdce.
"Já se s tvými sestrami netahám," přimhouřil oči.
"Já s tvým bratrem také ne!" zakřičela jsem.
"To jsem tedy viděl," pronesl jízlivě a tasil meč.
"On mi řekl pravdu. Řekl mi všechno, co jsi předemnou tajil. Jsi zrůda. Vždycky jsi byl a já hloupá to neviděla."
"Já a zrůda? Já jsem tvůj drahý, ten, se kterým jsi strávila tolik šťastných chvil," povytáhl obočí údivem.
"Všechno to byly lži. Ty jsi lež," řekla jsem pomalu a tak znechuceně, jako jsem se cítila.
"Pravda prostě slečince nevoní," ušklíbl se. "Možná by pomohla malá ukázka mé nynější moci, co myslíš?"
"Myslím si, že o tvou temnotou prožranou moc ani v nejmenším nestojím. Zahodil jsi všechno...a pro tohle?"
"Nemluv o věcech, kterým nerozumíš. Ještě vám ukážu," zamračil se a pomalu vyrazil k nám. Můj skutečný drahý mu zastoupil cestu a tasil svůj meč.
"Nenechám tě, abys jí ublížil," řekl.
"Ublížil?" Podivil se. "Jediný komu chci ublížit jsi tady ty."
Přikývl. "Zkus to, bratře."
"Už nejsem tvůj bratr."
"V tom máš pravdu." Odvětil můj drahý a vyrazil mečem proti Aragalovi. Ten jeho výpad bez obtíží vykryl a okamžitě provedl protiútok. Hned mi bylo jasné, že Aragal je lepší šermíř a začala jsem mít obavy. Nebála jsem se o sebe, ale jediný, kdo mi řekl pravdu a kdo se mě zastal... ten, ke kterému jsem začínala něco cítit, byl v nebezpečí. Nemohla jsem se na to dívat a nezasáhnout. Bylo načase použít své síly, o kterých příliš nevěděl ani Aragal sám. Jenomže v takových situacích je s mocí problém... zkuste se soustředit, když jde o otázku života a smrti vašich blízkých a i malé zaváhání může být osudné. Nevšímali si mě, byli příliš zaujatí svým smrtícím tancem. Zapátrala jsem ve svém těle, své mysli, po té energii, kterou jsem teď nutně potřebovala. Jenomže ona nepřicházela. A aragal začal mít navrch. Ucítila jsem chabý záblesk své síly teprve ve chvíli, kdy mému drahému vyletěl meč z ruky. Bylo pozdě... a já začala propadat zoufalství.
Musela jsem se přemáhat, abych alespoň na chvíli zavřela oči a mohla se soustředit. Uslyšela jsem tupý úder. Aragal zaklel. V náhlé naději jsem opět otevřela oči, ale situace se mezitím příliš nezměnila. Zle se zamračil a napřáhl meč, aby zavraždil bratra, který mu pokazil plány.
"Ne!" vykřikla jsem a znovu hmátla po té energii uvnitř mě. Něco tam bylo, ale bylo to moc slabé. Nezáleželo na tom, shromáždila jsem do ruky tolik energie, kolik bylo v tu chvíli možné získat a hodila ji po Aragalovi. Výsledek byl ubohý. Nebyla to ani koule, spíš jen maličká mlhovina a zcela ho minula. Všiml si toho, nechal bratra být a vytřeštil oči na mě v němém úžasu. "To jsi byla ty?" ptal se a já na něj vzdorně hleděla. Matka mi vždycky říkala, ať si nechávám své schopnosti jako své tajemství. Neměla jsem nic říkat ani nejbližším a já její vůli jako poslušná dcerka plnila. Až později jsem pochopila, proč to po mně chtěla.
Mou odpověď ani nepotřeboval. Zamířil ke mně. "Lhala jsi mi, ty elfská mrcho," zavrčel a já sebou trhla, jako by mě uhodil. Muž, kterého jsem milovala byl nenávratně pryč a možná nikdy nebyl tím, za koho se vydával. Možná? Byla jsem naivní, pokud jsem pochybovala o tom, že nebyl vždycky takový! Jeho bratr, však... byl zase jednou tím, kdo mě zachránil. Využil té chvíle aby získal zpátky vlastní meč. Aragal byl ve své pýše vždycky málo ostražitý, podceňoval ostatní a to byla jeho největší, smrtelná slabina. Na bratra si vzpomněl teprve ve chvíli, kdy ho sekl do nohy. Nechápala jsem, proč se netrefil jinam, třeba do srdce. Aragal se ani nebránil! Že by mu bránila čest? Nechtěl mu vrazit meč do zad?
Aragal sykl, otočil se, ale to už ho bratr strhl k zemi. Povalil ho na záda do trávy, přišlápl mu hrudník a přiložil špičku meče k jeho krku. Díval se na něj bez emocí, jako by tam ani nebyl a já se pořád ptala, proč váhá. Možná bylo vyléčení z mé naivity příliš náhlé a ještě jsem si neuvědomovala vážnost situace. Necítila jsem soucit. A později ani výčitky. Byla jsem proto necitelná, plná hněvu, nenávisti a touhy po pomstě? To pomyšlení mě děsí.
"Neuděláš to," vysmíval se mu Aragal.
"Tohle je směšné. Zabij ho," řekla jsem.
"Je to můj bratr. A myslel jsem, že ho miluješ," zamračil se elf.
"Je to odporný spojenec temnoty. Jak bych ho mohla milovat?" Ani jsem nevěděla, jestli to skutečně myslím vážně.
"Jak málo stačí, aby tě ženská zavrhla," ušklíbl se Aragal a já se na něj zamračila.
"Jestli ho nezabiješ ty, tak já ano!" vyjekla jsem, vytrhla mu meč z ruky a jak byl nečekaně těžký, málem mi vypadl z ruky. To by celé dilema vyřešilo, vzhledem k tomu, že byl pořád u jeho krku.
"Jste tak patetičtí. Dohadujete se kdo mě zabije a nikdo nemá odvahu. Takže s vaším dovolením bych si vzal svůj meč a oběma vám setl hlavu," řekl suše.
Chtěla jsem to ukončit, vážně jsem chtěla, jenomže jsem ho tím mečem sotva píchla a jakmile jsem uviděla krev, odvaha mě přešla. Zvedl se mi žaludek a i s mečem jsem se odpotácela o kousek dál. Aragal nemeškal, shodil ze sebe bratra a vrhl se po svém meči. To mě konečně donutilo jednat. Pustila jsem meč, tentokrát stvořila pořádnou energetickou kouli a napálila ji do něj. Ani nestihl vykřiknout, prostě padl k zemi. Jen tak. Už se nepohnul a já na jeho tělo zděšeně zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to bylo tak snadné. Stačilo tak málo a elf, kterým byl, přestal existovat. Zbyla jen hromádka kostí a svalů oblečená do hadrů a vědomí, že už se nevrátí. Nikdy. Jeho duše byla zatracená. Vydržela jsem rovně stát jen silou vůle. A také proto, že jsem byla pořád trochu v šoku. Nepromluvila jsem už a elf mě odvedl z toho místa pryč. Do toho domu už jsem se nikdy nevrátila. Později jsme se vzali a narodily se nám dvě děti. Od té doby jsem aragala vídala už jen ve zlých snech. Jen tam stále přežíval, když už i jeho tělo odnesli pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama