Vzpomínky zaváté časem 12

6. března 2014 v 15:10 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
Nakonec mě pustili. Nechápala jsem jejich důvody, nevěděla proč, ale byla jsem volná. Možná ta malá zašla za otcem a přemluvila ho, aby mi dal svobodu. A možná jsem jim prostě byla k ničemu. Nechtěla jsem nad tím dlouho přemýšlet, aby si to nerozmysleli a tak jsem se radši jen rozloučila s tou maličkou a odešla. Myslím, že mi bude chybět. To, že mě pustili, mi ale stále nepomohlo dostat se z toho divného místa. Motala jsem se tím lesem skoro několik dní, než jsem zase uviděla okraj. Tentokrát jsem byla opatrnější a neběžela hned k němu. Plížila jsem se mezi stromy do té doby, dokud předemnou nebyla jen otevřená krajina. Nezbývalo než ji přeběhnut. Nebylo se tam kam schovat. Nadechla jsem se a chtěla se rozběhnout, ale někdo mě chytil za loket. To snad ne.

"Stačilo si jen malou chvíli počkat. Věděl jsem, že ať tě chytí cokoli, stejně se nakonec vrátíš sem a utečeš, když tě nezastavím." Hlas, ze kterého mi tuhla krev v žilách. Další smolný den.
Aragal mi stál přímo za zády a držel mě. Nemohla jsem vidět za sebe, takže jsem netušila, jestli je sám.
"Kde máš toho skřeta?" zavrčela jsem a on semnou smýkl blíž k sobě.
"Přece si nemyslíš, že potřebuji skřeta abych chytil malou bezbrannou elfku?" zeptal se pobaveně a já měla chuť ho uškrtit. Ale přesto to byla dobrá zpráva.
"Bezbrannou? Jako bys mě neznal..." opáčila jsem výsměšně on mě prudce otočil čelem k sobě.
"Tentokrát ti na žádné kouzlo neskočím." Byl naštvaný. Neuvěřitelně naštvaný, že jsem ho oklamala. Bod pro mě. Ale pořád byl sám.
"Na žádné kouzlo? Kdysi by jsi mi skočil i na úsměv..." usmála jsem se a vysloužila si ještě horší zamračení než prvně.
"Kdysi. Teď už ne." procedil skrz zuby a pořád mě pevně držel. Hrála jsem o čas.
"Mohlo by se to vrátit. Mohla bych zapomenout na toho... a být už jenom s tebou." Řekla jsem líbezně a pokusila se ho druhou rukou pohladit po tváři, ikdyž bych si dokázala vzpomenout na sto věcí, které bych dělala raději.
"Při první příležitosti utečeš, znám tě." řekl, ale ruku mi nechytil. Působil trochu poraženecky. Zdřejmě ani temnota nestačila k otmu, aby byl úplně odolný vůči ženám. Další bod pro mě.
"Neuteču."ztišila jsem se do šepotu, jako bychom byli jenom milenci na procházce lesem.
"Nevěřím ti." pokusil se zatvářit vážně, ale moc mu to nešlo. Ne, když jsem se na něj nalepila tak, že byly naše rty jen kousek od sebe.
"Mám tě přesvědčit?" vydechla jsem a on zavřel oči. Byla by to perfektní příležitost, jenomže on nebyl tak hloupý. Oběma rukama mě chytil kolem pasu tak pevně, jako by mě chtěl rozmačkat. Nejen, že bych neutekla, ale také bych ztratila jeho důvěru. Nadechla jsem se a snažila nemyslet na to, že tam stojí on. Představovala jsem si svého drahého a modlila se, abych brzy dostala šanci zmizet. U všech elfských bohů...
Políbila jsem ho a on mi na to skočil. Nepoznal moje zenchucení, myšlenky na jiného ani panický strach z toho, co se stane, když to zajde moc daleko. Ne, myslím, že vnímal jenom mé rty a jazyk. Já si zase všimla, že mě něco tlačí do břicha. No výborně. Napadlo mě sarkasticky, ale nebylo kam ustoupit. Lepší nevědět, jak jsem se ocitla na zemi. Dobré bylo jen to, že měl u pasu dýku. Ta by se dala dobře využít. Začala jsem mu sundávat kalhoty a modlila se, aby pod nimi něco měl. Neměl. Bohové! Dobře, sice to nebylo poprvé, co jsem ho viděla, ale bylo to naštěstí dávno. Tohle mě bude ještě dlouho strašit v nočních můrách. Zdá se mi to nebo býval menší?
Asi si všiml mého zmateného výrazu, protože se nepříjemně rozesmál. Pokusila jsem se zahihňat, ale muselo to znít velmi nervózně.
"Máš strach?" pobaveně se na mě podíval.
"Jistěže ne... ale ty bys měl mít." vytrhla jsem dýku z pouzdra a přiložila mu ji ke krku. Znovu se rozesmál.
"Věděl jsem to. Ale stejně nejsi dost silná, abys mi ublížila." chytil mou ruku a stále se usmíval.
"Táhni do pekla." zakřičela jsem, pokusila se mu vytrhnout a když to nešlo, alespoň jsem mu zabořila loket do rozkroku. Schoulil se, pustil mě a já se rozběhla přímo k okraji lesa. Ještě, že ženská s vyhrnutou sukní běží rychleji než chlap se spuštěnýma kalhotama. Jakmile jsem proběhla hranicí, ucítila jsem zvláštní mravenčení, ale nic se nestalo. Nešel zamnou. Nevím, jestli nemohl nebo nechtěl. Brzy jsem našla svého koně a dojela domů.
Konečně jsem padla do náručí tomu, komu jsem chtěla a znovu uviděla své děti. A když mi řekl, že si to rada rozmyslela a můžu s nimi zůstat, rozbrečela jsem se štěstím.
"Všechno už bude dobré." šeptal mi a já mu hrozně chtěla věřit. Jenomže já nikdy nebyla příliš naivní...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama