Utopit se

16. března 2014 v 10:04 | Nerisa |  Povídky
Vždycky na mě byl milý. Dokonalý gentleman, kterému mé mladé naivní srdce věřilo. Dovolila jsem mu, aby se ke mně dostal. Byla jsem u jezera. Noc byla krásná, na obloze svítily hvězdy a já se usmívala. Uslyšela jsem kroky, otočila se a usmála na nezvaného nočního návštěvníka. Stále s úsměvem jsem mu vyšla vstříc. Překonal vzdálenost mezi námi rychle a já musela couvnout až k okraji jezera. Na chvíli jsem myslela, že mě chce obejmout. Přála jsem si to už delší dobu. Ale to se nestalo. Seběhlo se to všechno tak rychle... bodl mě a strčil. Nezmohla jsem se na jakýkoli odpor. A pak...

Jediné, co jsem cítila, byla bolest. Prudká, ochromující bolest v levém boku, mezi posledními obratli hrudního koše. Chtěla jsem vykřiknout, ale ústa mi zaplnila kalná voda a já se začínala dusit. Jako bych to však nevnímala, snažila jsem si rukou zakrýt ránu od nože, z které vytékala krev a barvila vodu na rudo. Zkoušela jsem plavat, udělat alespoń pár temp, ale byla jsem příliš slabá... a ospalá. Začal se mi zamlžovat zrak, ale stejně bych nic v té špíně neviděla... voda s krví mě štípala do očí, plíce pálily, jak marně toužily po vzduchu. Mokré šaty mě táhly dolů a já už neměla sílu bojovat... Dříve nažloutlé šaty se stuhou pod ňadry byly potrhané... vlasy se mi uvolnily a tančily kolem mě ve vodě. Už jsem neměla sílu bojovat dál a tak jsem nechala vodu, ať mě obejme a odtáhne ke dnu. Bylo to jako usínání, bolest brzy zmizela. Zavřela jsem oči a na řasách se mi utvořily bublinky. Měla jsem pocit, jako bych své tělo pozorovala odněkud z dálky, za oponou. Můj vrah vyhrál, ten bezcitný muž si prostě odešel. Umírala jsem... a jemu to bylo jedno.

Vzpomínky z minulých životů jsou zvláštní...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama