Slepota

21. března 2014 v 12:10 | Nerisa |  Povídky
Šla chodbou víceméně po paměti, šmátrala rukama kolem sebe a když občas do někoho vrazila, vyrovnaným hlasem se omluvila, jako by se vůbec nic nestalo. Šla takhle dál, až došla do třídy. Lidé se na ní dívali a šeptali si.
"Ta je divná... jo, bláznivá..."
"Proč si tu pásku z očí nesundá?"
Ušklíbla se... ikdyž to mohl být spíš úsměv, jen takový cynický, znechucený. A posadila se do své lavice. Šeptajících si nevšímala, zatím se nikdo neodvážil zeptat. A to bylo dobře. Chtěla promluvit teprve až ji budou poslouchat všichni. Nic nedělala bezdůvodně. Nebyla ani trochu bláznivá. Uslyšela zvonění, ale podle neustálého štěbetání učitel ještě nepřišel. Vytáhla na stůl hromádku sešitů a poklepala na rameno své spolusedící.
"Který z nich je do občanky?" Neviděla podivný pohled spolusedící, která jí postrčila nějaký sešit pod ruku. Matematiku.
"Tenhle," řekla škodolibě. Dívka se zavázanýma očima jen kývla. Pak uslyšela bouchnutí dveří a třída ztichla. Učitelka.
Všichni se začali hrabat na nohy, šoupání židlí po podlaze ji upozornilo na to, aby také vstala.
"Posaďte se." Sedla si. Učitelka zatím dělala docházku a dívka se snažila držet svou netrpělivost na uzdě. Musí si všimnout, musí- "Vrbová."
"Zde," zabručela dívka a uslyšela, jak se škrtání propisky po papíře zastavilo. Učitelka se na ni zamračeně dívala.
"Byla byste tak laskavá a sundala si ten hadr z očí? Neuvidíte na tabuli."
Dívka se pousmála a postavila se. Přišla její chvíle.
"A vy, slečno učitelko? Byla byste tak laskavá a sundala si pásku z očí?"
"Prosím? Nechápu, o čem to mluvíte."
"O tom, jak jste všichni slepí. Všichni do jednoho," řekla dívka a zvýšila hlas, aby ji každý slyšel.
"Na tyhle vaše hry tady nemáme čas, musíme pokračovat v látce."
"Ach, málem bych zapomněla na ty vaše klapky na uších. Vy totiž nechcete nejen vidět, ale ani slyšet pravdu!"
"Podívejte, Vrbová-"
"Nepřerušujte mě laskavě! Už jsem mlčela příliš dlouho. Všichni posloucháte ostatní. Vládu, autority, učitele, rodiče, posloucháte všechny, kteří zase poslouchají jiné a ti jiní... ti jiní nám neříkají pravdu, ale to, o čem chtějí abychom si mysleli, že je pravda! No ovšem, nikdo vám pravdu neřekne... A vy radši zavíráte oči před všemi nejastnostmi, ze strachu, že zjistíte, že jste žili ve lži. Jak byste se pak s tím vyrovnali?" Na chvíli se odmlčela a zjistila, že ve třídě vládne ticho. Možná na ně její slova zapůsobila a možná jen byli v šoku. To jí ale bylo jedno, musela říct vše, teď nebo...
"Žijete ve strachu. Necháte se ovládat strachem a nosíte svou pásku přes oči. Kdybyste ji sundali, zjistili byste, že ten důvěryhodný hlas, který se tvářil jako váš přítel vás vedl do propasti nebo přesněji do klece. Ale vy budete radši věřit než abyste se zklamali. Necháte se zničit... A smějete se mně, že mám pásku přes oči? A v čem jste jiní? Něco vám teď chci dokázat. Nechala jsem si vytáhnout jeden sešit, občanky. Nevím, jestli jsem dostala ten správný. Nevidím to, chápejte. Takže, povězte mi, je to ten správný?" Zvedla do výšky sešit, aby si ho mohli všichni prohlédnout. Mlčeli.
"Nevím, ale kdybyste mi to řekli, stejně bych vám nevěřila. Radši udělám něco jiného..." řekla a sundala si pásku z očí. Pak si přečetla nápis na něm. "No ovšem, matematika. Vidíte, nemůžete nikomu věřit, že vaší slepoty nezneužije. Nezbývá vám než odložit tu pásku a... vidět. Začněte věřit sami sobě. Nebojte se toho. Najděte v sobě odvahu. Já ji mám a za to mě odsuzujete. Jen abyste toho jednou nelitovali." Dořekla svůj monolog a na okamžik se pevně zadívala do očí učitelky. Pak se posadila a ještě chvíli vnímala to hrobové ticho, než učitelka nejistě promluvila.
"No, tak jsme si vyslechli váš názor, slečno Vrbová. A teď zpátky k práci!" zavelela a děcka si urychleně začala otevírat sešity. "Jistě," zamumlala si dívka. "Jen si pokračujte v tom vymývání mozků. Stejně vám jednou dojde, že jsem měla pravdu..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama