Poutník

12. března 2014 v 15:35 | Nerisa |  Povídky
Seděla na pohovce a pozorovala nábytek ve svém bytě skrz sklenku s vínem. Jednoduchý, ale elegantní, přesně podle jejího vkusu. Jak by také ne, když si svůj byt zařizovala sama a sama v něm také žila. Vyhovovalo jí to tak. Milovala, když se nemusela omezovat, když si mohla dělat všechno, co chtěla bez toho, aby se komukoli zpovídala. Čekala dlouho - až moc dlouho na její vkus - a nakonec se dočkala. Stálo to zato.

Jen občas přišla chvíle, kdy se cítila osamělá. Prázdný byt jí připadal pustý a ve své kráse krutý, bylo v něm ticho jako v hrobě. Někdy to nevydržela a zapla si alespoň televizi nebo rádio, aby to ticho zahnala.
"Jsem ráda sama! Můj život není prázdný! Pořád jsem naživu!" To byla slova, která chtěla na ten prázdný byt zakřičet, ale mlčela. Ještě se nezbláznila. Není blázen. Ještě ne.
Upila víno ze sklenky a podívala se na kufr, který stál na zemi. Jen málokdy si vybalovala věci, na co taky? Doma trávila jen málo času. Potřebovala změnu. Zůstávat na jednom místě, hledat si přátele, zakládat rodinu? To ji děsilo. Věděla, že pro takový život není stvořená. Ona byla Poutník. Patřila mezi samotáře, neklidné duše, které se podobaly duchům. Až na to, že měla tělo. Jinak mezi nimi nebyl žádný rozdíl. Nebo přece jeden - duchové zůstávají na jednom místě, tam, kde zemřeli. Ona na jednom místě zůstávat nemohla. Už teď měla pocit, že umírá, a to byla doma sotva pár hodin. Všechno jí připadalo marné a zbytečné. Bohové, jak je možné, že tvoříte takové lidi? Možná jsou sami bohové šílení. Nejspíš.
Uslyšela zvonek. Měla by být překvapená, ale přes takové emoce, jako bylo překvapení, se už dávno povznesla. Shodila dlouhé nohy z proskleného konferenčního stolku, odložila sklenku na stůl a zavázala si saténový župan, který měla přes noční košili. Hnědé vlasy měla svázané v drdolu, nikdy se nelíčila. Vlastně si myslela, že to nemá zapotřebí.
Stačilo jen krátce nakouknout do kukátka, aby zjistila, kdo stojí za dveřmi. Sice si byla sama sebou poměrně jsitá, ale riskovat se nevyplácelo. S kamenou tváří otevřela.
"Ani nevíš, jak ráda tě vidím!" Třináctiletá holka ji ve dveřích objala. Ani to s ní nehnulo.
"Nerada tě ruším, ale musím zavřít dveře," řekla žena chladně a dívka se jí okamžitě pustila.
"Sedni si a snaž se tady nic nezničit." S povzdechem se vrátila k pohovce, zatímco si dívka prohlížela byt.
"Moc se ti to tady nezměnilo."
"To bude asi tím, že skoro nejsem doma. A navíc se mi to tak líbí."
"Kéžbych si taky mohla měnit pokoj jak chci."
"K věci, co tady děláš?"
Dívka zmlkla a posadila se na pohovku. "Chyběla jsi mi. Dlouho jsem tě neviděla."
Žena jen mlčky pozvedla sklenku a upila. Z jejího výrazu se zdálo, že holku vůbec nevnímá.
"Divím se, že mě máš pořád tak ráda. Nikdy jsem ti nedala důvod," řekla zamyšleně.
"Jsi moje starší sestra. Ikdyž dost příšerná sestra."
"A ty jsi nemožná puberťačka," pousmála se, slabě. Jak už je to dlouho, co ona sama byla ještě puberťačka? Ještě tak dlouho to být nemohlo, ale přesto měla pocit, že se velmi změnila od té doby. Bylo jí 25 let a její sestra byla o více než 10 let mladší. Nezáleželo na tom, že má sestru. Navždy zůstala jedináčkem, nikdy se necítila jako něčí sestra. Možná spíše matka. Přísná matka, která se snažila napravovat selhání svých rodičů. Snažila se být svojí sestře druhou matkou, takovou, jakou kdysi chtěla. Vzdala to. Ona prostě nebyla ten mateřský typ.
"Posloucháš mě?"
"Ne, můžeš to zopakovat?"
"Ty jsi fakt hrozná!"
"Kolikrát já už to jen slyšela?"
"Za trest ti neřeknu, co je novýho!"
"Ty vážně víš, jak mě vyděsit."
Holka si založila ruce a zamračila se na ní. Patří mi to. Já prostě nejsem na tyhle věci stavěná.
"Abys věděla, tak jsem zatebou přišla, protože ti věřím víc než mámě," prohlásila uraženě.
Povzdechla si."Tak cos mi to chtěla říct?"
"Víš, myslím, že jsem se zamilovala," zamumlala holka a její starší sestra překvapeně zamrkala.
Ani jsem si nevšimla, že už je tak stará. Kdy tak vyrostla??
"To jsi přišla za tou pravou," zašklebila se.
"Já vím. Určitě jsi už měla spoustu kluků, zato máma je hrozně staromódní a myslí si, že jsem pořád děcko. Takže by mě zajímalo, co mám dělat? Mám si ho všímat nebo nevšímat nebo bude lepší když..." Žena se začala smát. Nebylo to pobavení, spíš cynický, děsivý smích, tak zvláštní, že se dívka zarazila.
"Já? To si děláš srandu. Nechodila jsem s nikým od čtrnácti."
To té malé vyrazilo dech." Jak to myslíš? Fakt ne, vůbec? Ale to jsi..."
"Nevyslovuj to. Chlapů jsem se dávno vzdala. Já nejsem typ pro vztah."
"Myslela jsem si..."
"Prosímtě, radši nemysli. Co ty o tom víš? Jsi po matce. Jednou se vdáš a budeš mít děti a ona bude šťastná, že má vnoučata. Víš, kde se vidím za deset let já?"
Dívka zavrtěla hlavou.
"Tady. Budu zase tady, jen o deset let starší a nic se nezmění. Budu pořád sama. Ty už možná budeš vdaná. Třeba mě zase navštívíš a řekneš mi: My s Markem budeme mít dítě. Vážně, řekni mi, kdy se konečně usadíš? A já ti na to řeknu, že nikdy. Že i za dalších deset, dvacet let budu tady, sama, dokud nezemřu. Budeš se ptát, jestli jsem šťastná a já ti řeknu: Ale to není o štěstí. To je můj úděl, můj osud, můj život. Zapomeň na to a vrať se ke své šťastné rodince a nech napokoji svou samotářskou sestru."
"Ale..."
"Myslím to vážně, Nat, prostě běž a svěř se nějaké kamarádce, která ti může říct o životě ve vašem světě mnohem víc než já. Utíkej."
Snad chtěla říct ještě něco, ale rozmyslela si to a došla až ke dvěřím.
"Ty víš, že tě máme rádi. Já, taťka i mamka."
"Vím. A to je právě ten problém." Malá zavrtěla hlavou a odešla. Do očí se jí draly slzy.
Proč vždycky všechno pokazím? Protože chci být sama. Protože odhánění těch, kterým na mě záleží, je štít, který mě chrání před zklamáním. Někdy je důležité věci prostě příjmout jak jsou a vzdát marný boj o něco, co nemůžu ovlivnit. Dřív jsem nechápala slova druhého Poutníka - Když udělají krok ke mě, já udělám dva kroky zpátky. Ale takový je můj život. Proč se snažit.
Nenazvala bych to plnohodnotnou povídkou, protože děj tam prostě není. Je to spíš jenom takové moje zamyšlení, něco, co ve mě hlodá už pár dní. Přemýšlela jsem nad tím, jak bude můj život jednou vypadat a myslím, že už jsem to pochopila. Ano, ta žena jsem já, někde v budoucnu. Je to jeden z možných scénářů, jen jedna z budoucností. Těžko se to vysvětluje, ale to většina toho, co cítím. Ostatní lidé mi připadají tak strašně vzdálení, jako z jiného světa. Nikdo z nich mě nedokáže pochopit a to je jediné, co od nich chci. Ale proč něco vysvětlovat? Proč se vůbec snažit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama