Potvora

19. března 2014 v 14:15 | Nerisa |  Povídky
Smaragdový palác byl narvaný k prasknutí. Kočáry přijížděly ze všech stran a bohatí a mocní se z nich valili tak rychle, že sloužící ani nestíhali otevírat dvířka. Ruch venku se ale nemohl ani srovnávat s tím šílenstvím uvnitř. Taneční sál byl plný lidí, kteří se mačkali jeden na druhého a trávili čas popíjením vína, tancem a bezvýznamnou konverzací. Amanda Mervixová sledovala ten shon s jistou shovívavostí. Ačkoli dříve by vraždila pro příležitost zúčastnit se něčeho takového, časem to pro ni ztratilo kouzlo. To ovšem neznamenalo, že by se někdy odvážila slavnost vynechat. Byla tady stejně jako vždy - opírala se o mahagonové zábradlí v druhém patře, krásná a nedostižná plavovlasá královna v rudých šatech tak těžkých, že sotva stála a s korzetem utaženým téměř k udušení. Pro krásu se musí trpět... a pro moc neméně, myslela si.
Spolu s ní nahoře bylo jen pár bezvýznamných lidí, kterým už také z toho ruchu šla hlava kolem. To hlavní dění bylo tam dole - a ona si hodlala užít ještě chvíli klidu, než se vrhne zpátky do kolotoče dvorských intrik.

"Také hledáte trochu klidu?" Zatímco přemýšlela, přikradl se k ní mladý muž a vytrhl jí z jejích myšlenek.
"Tak nějak." Opověděla a usmála se.
"Tak plno tady ještě nebylo." Pronesl a mávl rukou s pohárem k davu dole. "Asi jsou všichni zvědaví na novou vikomtovu chráněnku."
"Možná." Řekla opatrně, zneklidněná výsměšným tónem cizince.
"I já byl zvědavý a také trochu zklamaný, když se dole ani neukázala."
"Třeba se ještě ukáže."
"Třeba by se měla ukázat hned."
Chladně se na něj podívala, úsměv zmizel. "Zvědavost zabíjí, pane."
"Charles, slečno."
"Charlotta... ale přátelé mi říkají Loté." Falešně se na něj usmála a podala mu ruku, kterou jí vzápětí políbil.
"Tedy Loté... musíte být vyjímečná žena, když jste vikomta tak snadno přesvědčila o svém neprokazatelném původu." Jen těžko skryla úlek, který se jí snažil promítnout do tváře a nahradila ho zamračením.
"To je od vás nanejvýš hrubé a nevychované, pochybovat o mém původu," ohradila se rozhořčeně.
"Nehrajte to na mě Loté..." udělal krok blíž a sklonil se k jejímu uchu. "... nebo mám snad říct Amando?" zašeptal. "Co jste ochotná dát mně za mé mlčení? Hm?"
"Cokoli budete žádat, pane." Přinutila se k dalšímu falešnému úsměvu.
"Tak tedy prosím, slečno," řekl posměšně a nabídl jí rámě. Naposledy pohlédla na dav dole, který si jich absolutně nevšímal. Společně opustili ochoz a zamířili k jednomu z pokojů.
"Už kvůli vám doufám, že mi máte co nabídnout..."
"Nemáte ani to nejmenší ponětí..." usmála se. Přišel k ní blíž a přitiskl ji na zavřené dveře. Chytil ji kolem pasu a vášnivě políbil. Nebránila mu, měla jiné starosti. Natáhla ruku k stolku poblíž, na kterém byla položená dýka. Uchopila ji a bez zaváhí mu jí vrazila do zad. Kousla ho do rtu a odstrčila. Zalapal po dechu, v tváři udivený výraz. Přitiskla se na dveře, příliš otřesená tím, co právě provedla, ale nelitovala toho. Upadl na zem a s posledním vyčítavým pohledem zemřel. Ruce si přitiskla na hruď, obrátila oči ke stropu a zhluboka se nadechla. Pak teprve dostala odvahu se na něj znovu podívat. Na jeho vytřeštěný, prázdný pohled. Natáhla k němu ruku a pomalu ji sevřela v pěst. Jeho tělo začalo hořet a oheň se brzy rozšířil i po zbytku pokoje. Rychle otevřela dveře, vyběhla na chodbu a zase je zabouchla. Na chodbě nikdo nebyl, všichni se zajímali jen o slavnost. Zaskočila do svého pokoje, jako by se nic nedělo a umyla si ruce. Pak vylila červenou vodu z okna. Cítila se prázdná a ledově klidná. Přinutila se k úsměvu a pomalu odkráčela zpátky k ostatním. Brzy se požár rozšířil i do chodby a služebnictvo se pustilo do hašení. Ji vyvedli ven do bezepečí spolu se zbytkem vyděšené smetánky.
"Loté, jsi v pořádku?"
"Jistě že ano, papá, nic se mi nestalo."
"Pořád netuším, jak ten požár mohl vzniknout."
"Také nemám ani ponětí, papá," odpověděla s dobře hranou nevinností. Ničeho si nevšiml, tak jako obvykle.
"Nu, snad se to brzy vyjasní. Zatím si najdeme vhodnější místo k pobytu drahá dcero."
"Správně papá, přece tady nezůstaneme v tom zmatku," poslušně přisvědčila a v duchu se ušklíbla.
Ten hlupák vůbec netuší, kdo jsem... jak naivní jen lidé umí být.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama