Paní kostí - 13. Čas na trochu zábavy

7. března 2014 v 14:02 | Nerisa
Zrovna jsme se s Finnem koupali, když jsem spustila znovu o svých požadavcích. Já byla Lilith věrná, brášku jsem však od jeho boha odlákat chtěla. Řekla jsem mu, aby nechal uctívání Dei-ananga. Řekl, že to jsme si nedomluvili, že otec ho taky uctíval. Otec… pche, otec byl jen zabedněný paladin, ale bráška se pod mým vlivem začínal pomalu napravovat. Kdyby otec věděl, co děláme, daleko od domova… Asi by to nepřežil. To vědomí mě hřálo u srdce. Zasloužil si za své přesvědčení, které Árifa dostalo na šibenici, úplně všechnu tu hanbu a bolest, co by mu tohle zjištění přineslo. Jeho krásná dcera je děvka a nekromantka, jeho syn ji šoustá, nechává se odvrátit od svého poslání a víry a směřuje pomalu také na cestu temnot. Nádhera.
"S otcem nesouložím," ušklíbla jsem se. Ano, kdyby byl Finn jako on, nikdy bych nevěřila tomu, že se mi povede ho zkazit. Jenomže bráška byl mladý, zamilovaný a ovlivnitelný.
"Co Helgaron? Ten by ti nebránil starat se jen o své zájmy…" navrhla jsem. Nebyl nejprve nadšený. Dokonce sebou při tom jménu škubl, ubohý nevinný chlapec. "Je to temný bůh."
"Ále, temnota není vždy zlá a zlo… to záleží na úhlu pohledu," mávla jsem rukou.
Pořád se cukal, začala jsem ho tedy přesvědčovat. Vždy si zakládal na tom, že mě chrání.
"Dei-anang by tě nutil dát přednost dobru přede mnou. To Helgaron by se nestaral o prostředky, které využíváš. Co víc, bez boha patrona bys byl ztracený." Sice jsem se vždycky starala o sebe a nespoléhala na nikoho, ale bezvěrci mi přišli jako blázni. Nejen, že důkazy o bozích nám neustále předkládali kněží se svým oživováním a požehnáními, ale navíc se stávaly v životě různé věci, které nemohly být náhody. Nic jako náhoda snad ani neexistuje, je to vůle bohů. A když nemáte žádného boha, který by na vás dohlížel a některého jiného boha naštvete… tak jste docela v háji. Zkuste soupeřit s bohem… jediným lusknutím prstů obrátí váš život naruby… nebo v prach.
"Nemohl bych se ho zříci, až ta chvíle nastane?"
"Musíš si Helgarona naklonit dřív… přemýšlej o tom. Já nebo dobro?"



Zatímco jsem se chovala jako hodná přítulná sestřička s dávkou postranních úmyslů (dávkou malinkou asi jako Stříbrné moře), chtěla jsem se zase setkat se Seartem. S Goranem jsem se bavit nemohla, bráška byl ještě pořád napůl paladin a nikoho jiného zábavného jsem neznala. Měla jsem to štěstí, že jsem Searta skutečně potkala a to zrovna, když Finn nebyl poblíž. Odtáhla jsem ho do postranní uličky a dohodli jsme se, že zmizíme z města někam, kde nás bratříček nenajde. Náhodou jsem si pamatovala z jednoho cestopisu z knihovny, kde leží Eranina zahrada. Kouzelné místo, kde je každý zloduch beránek, protože jeho magická (doslova) atmosféra brání každému v tom se chovat… násilně.

Osedlala jsem svou drahou kobylku Sandíu a vyrazila k Ivory a pak dál, k Tartenu, hornické osadě polorozpadlé po nedávném útoku drowů. Celou cestu jsem jela hezky v neviditelnosti, kdyby nás chtěl někdo sledovat. Kousek za Tartenem stačilo odbočit doprava a přejet most na ostrůvek na jezeře. Právě na tom ostrůvku byla zahrada. Samé květiny, kvetoucí stromy, poklidné šplouchání vody… byl by to ráj pro každého, kdo neuvažuje jako já. Mně se víc líbilo jedno místo, kde byl most nad jámou plnou rozžhavené lávy. Vypadalo to tam jako v pekle. Dokonalé.

Konečně jsme byli se Seartem doopravdy sami, bráška byl daleko a my na místě, o kterém pravděpodobně v životě neslyšel. Moc jsme se nerozmýšleli a vrhli se na sebe. Bylo příjemné nemuset pro jednou řešit žádné intriky, kletby, bušení na dveře a podobné problémy a jen si užít. Se Seartem to bylo vždycky jednoduché. Žádné závazky, žádná důvěra, žádné svěřování. Jen jsme si byli navzájem užiteční a o detaily ze života toho druhého se ani jeden z nás nezajímal. Prohodili jsme jen pár nezbytných slov o tom, že by nás teď spolu neměl nikdo moc vidět, když máme oba u inkvizice jistou nedůvěryhodnost, a jela jsem zpátky do města, zpátky k intrikám, pryč od jednoduchosti.

Opět jsem trávila večer ve Škopku, ale neobsluhovala jsem. Stála jsem u krbu a vybavovala se s hosty. Půldrak Ali hrál na nějaký nástroj, básník Lens se svou (nyní už manželkou) Olwen seděli u stolu a můj bráška vyspával na baru, kde usnul nad svým pavučinkovým čajem. Bavili jsme se o něm, hlavně řešili, proč se stále vyhýbá ženám a já se tím dobře bavila. Nikdo z nich netušil, že můj ctnostný bráška se dobývá jen pod sestřiny sukně. Pár lidí zaslechlo drby, že je zamilovaný nešťastně do Lareth, ale to bylo tak všechno. Dobře jsem se bavila jejich spekulacemi a připojila se s tím, že to má hodně těžké hledat si ženu, když je stále se svou úžasnou sestrou a málokdo se mi vyrovná. Proč neudělat narážku, kterou zjevně nemůžou a nesmí chápat?

Jen co se Finn vzbudil, přimotala jsem se s paličem (což je nejsilnější alkoholický nápoj, dva takové dostanou do kolen obvykle i trpaslíka… Gorana prý po nich tuhle vylovili ze strouhy) a dala jsem mu ho na stůl místo čaje. Jak byl rozespalý, tak ho vypil. Mezitím přišla Lareth s Jackem a posadili se ke stolu. Já si sedla k nim a po chvíli se přimotal i nalitý Finn. Divil se, kde je, škytl a já vyprskla smíchy. Ali to okomentoval slovy jako "Tady někdo hodně pil" a bráška prohlásil, že nepije, že měl přece čaj. To už jsme se smáli všichni. Finn si sedl a začal vést opilecké litanie na téma, že bohové neexistují, když mu nedali křídla a že by paní Lareth mohla zahrát. Padlo tam upozornění, že je Lareth teprve slečna, tak jsem k bratrovi schválně nahlas pobaveně prohodila, že to ještě nemá tak marné. Lens se pak ptal, jaké se mu vůbec líbí ženy.

"No třeba jako moje sestra nebo Lareth… Olwen taky není k zahození," prohlásil a culil se jak měsíček na duně.
"Jen ženy čisté jako lilie, jen k nim svou lásku ukryje," zabásnil si Lens a já se začala smát. Do čistoty jsem měla vždycky velice daleko a tím myslím pochopitelně čistotu duše, morálku a další zbytečnosti. Nakonec se Finn rozhodl, že Lareth vyzve k tanci a ta milostivě svolila. Já s bratrem tančit vždycky odmítala, naposled to zkoušel na isilských slavnostech. Netančila jsem s nikým, co popravili Árifa.

Ovšem, můj nalitý bratr tančil vskutku komicky. Kolébal se s Lareth jako napůl chromý medvěd, dupal jí po nohou a ta se to snažila brát s nadhledem. Pak sebou Finn praštil na zem a stáhl ji s sebou. Chudinka se snažila vyškrábat na nohy, ale zrovna slavně to nevypadalo. Jack se tomu jen pobaveně zubil, čímž u mě zase trochu stoupl. Na druhou stranu, jestli nežárlil, tím těžší bylo je rozeštvat. "Tančíte jako vánek, ale nějak jste mě rozcuchal," prohlásila Lareth, když konečně vstala. Finn se ještě válel na zemi a omluvil se, že ji nedoprovodí zpátky na místo. Sám se tam musel odplazit. Vždycky mě bavilo bratříčka opíjet, tak rozkošně se ztrapňoval.

Příště jsem s bráškou seděla pro změnu U Racka, povídali jsme si a přišel tam i Jack. Pozvala jsem ho k našemu stolu a chtěla tentokrát opít jeho, jen se k tomu pití moc neměl. Popíjela jsem sama, ti druzí dva se ke mně pak přidali, ale nejvíc nalitá jsem skončila já. Plány mi vůbec nevyšly. Skoro si nepamatuji, co jsem povídala, nakonec jsem ho snad rovnou pozvala na pokoj, ale přesně jako na potvoru přišla i Lareth, posadila se k němu a celý večer zkazila.

Manipulovat s lidmi je těžké jen v tom, že jsou někdy chytřejší, než by člověk čekal. Hodně pomáhá toho dotyčného dobře znát, ale někdy si lze vystačit pouze s obecnými charakteristikami. Tak třeba, neznám žádného trpaslíka, který by neměl rád pivo. Zvířata se na jaře množí a trpaslíci pijí pivo, to jsou obecná fakta. Takže když tuhle nějaký opilý půldrak v dílnách otravoval mě a mého bratra, řekla jsem jednomu trpaslíkovi, že má pivo zdarma u Škopku, když ho vyvede. Trpaslík byl nadšený, podkopl otrapovi nohy, chytil ho za křídlo a vyvlekl z dílen. Bylo to perfektní a navíc jsem svůj slib stejně nesplnila. Už jsem trpaslíka podruhé nepotkala.

Jindy se můj bratr snažil modlit ke svému bohu. Neustále nosil na krku přívěsek draka, znak Dei-ananga. Nelíbilo se mi, že ho pořád uctívá. Přikázala jsem mu přece, aby s tím skončil! Nebylo to tedy poprvé, kdy jsem se ho rozhodla rozptylovat během modlitby. Pokusila jsem se mu přívěšek vytrhnout, ale proti jeho fyzické síle tento přístup neměl šanci. Tak jsem vsadila na obvyklou kombinaci svádění a osočování, že má rád svého boha víc než mě a ať si z nás dvou vybere. Jen co se dráček ocitl v mých rukou, vyskočila jsem na nohy a utekla mu za plentu k latríně. Než se stačil vzpamatovat, přívěsek jeho milovaného boha se válel někde ve stokách.

Zuřil a já se smála. Samozřejmě to nemohl nechat jen tak, aby mi to prošlo a on z toho nic neměl, takže jsme skončili v posteli… či spíš ve stoje. Už se začínal učit jak být sobecký a bezohledný, jeho víra začínala dostávat trhliny a stále víc a víc byl v mé moci. Občas si s ním zašoustat nebylo tak hrozné, docela se snažil. Byla to jen malá oběť, už jsem to v minulosti udělala pro míň. Navíc - a to jsem tenkrát netušila - to bylo na dlouhou dobu naposledy.

Zjistila jsem to jednoho dne, opět na pokoji v hospodě, kde jsme si s bráškou povídali. Často jsme vedli debaty o tom, jak a kdy zabijeme Gorana (až se vyřeší to s dopisem), pak o Lareth (chtěla jsem, aby ji svedl a já dostala Jacka) a o tom, aby nechal svého paladinování (což mi lezlo někdy na nervy, protože pořád přemýšlel jako… prostě jako paladin). Chtěla jsem mu povědět o tom učiteli nekromancie na hřbitově, ale bála jsem se, že to začne řešit s paladiny a já nechtěla, aby se jim učitel dostal do rukou. Pořád jsem se od toho učitele chtěla něco naučit a to by šlo těžko, kdyby shořel na hranici. Tak jsem si od Finna vynutila další přísahu.
"Jestli to bude zase nějaká bouda, tak mě to pěkně nasere," zavrčel a já se rozesmála.
"Ale no tak, ztrácíš kouzlo slušného paladinského hošíka."
"To je mi jedno. S tebou je to jak milovat sukubu." Ženský sexuální démon, ach, jak krásně mě vystihl!
"Ty jsi mi tedy skvělý lichotník, nakonec tu Lareth možná přece jen svedeš," prohodila jsem pobaveně. Jen se na mě mračil. "Dej pokoj…"
Pořád se mu přísahat nechtělo a to mi šlo výjimečně jen o to, aby slíbil, že bude mlčet. Pořád se zdráhal, že prý minule jsem ho podvedla a tentokrát můžu zase.
"Kdybys byl jako Goran tak to překroutíš a vyslepičíš," řekla jsem a zadoufala, že se na tu udičku chytí. Který paladin cenící si své cti snese srovnání s lhářem a zrádcem?
"Goran je prolhanej pes! Přísahám ti."

Ó ano, vždycky jsem to s ní uměla! Řekla jsem mu tedy o nekromantovi, ale on to chtěl hned řešit. Mně se zase chtělo křičet zoufalstvím. Jak mohl být pořád tak zabedněný paladin?! Řekla jsem mu, že se o to nemá starat, když už paladin nebude, ale pořád si na to zřejmě nezvykl. Napadlo mě, že by nám docela prospěla změna tématu. "Stejně by mě zajímalo, jak dlouho bude Dei-anang snášet to, co děláme."
"Co je na tom, že miluji ženu?"
"Ále nic, krom toho, že má stejné rodiče. Nejspíš nebude tak konzervativní, aby mu to vadilo," opáčila jsem ironicky. Jak to jen dokázal, být tak naivní? Probodával mě pohledem, zatímco mé myšlenky se upíraly jiným, bezpochyby pobuřujícím směrem. Kazit ostatní je úžasné, ale pobuřování také stojí za to. Možná i ta epizoda s obsluhou v hospodě stála hlavně na tom, abych šokovala ty zkostnatělé prudérní paladiny a jim podobné.
"Vidíš ve mně někdy matku?" zeptala jsem se zvědavě. Zrovna večeřel a málem se udusil soustem, které si dal do úst. Jen to ve mně podnítilo chuť pokračovat. Jeho zvrácené děsilo a mě přitahovalo. Byl vždycky tak odlišný. Občas jsem pochybovala o tom, jestli někdy bude opravdu zlý. Jestli to dokáže, zahodit to svoje ubohé měkké srdce a zásady.

"Ty se otci podobáš… no ale ten je na mě stejně moc starý a zatvrzelý s tím svým kodexem… líbíš se mi víc," prohlásila jsem s úsměvem, lokla si vína a upřeně sledovala jeho reakce. Byly někdy lepší než představení kejklířů u nás na poušti. Určitě alespoň trochu pobledl.
"Já se prý matce také velmi podobám, všichni to říkali."
"Doufám, že nejsi takováhle po matce," spustil překvapeně. "A jak to vůbec mohli říct?"
"Neviděl jsi nikdy matku?" podivila jsem se.
"Viděl, ale ne nahou. Chraň bůh."
Rozesmála jsem se. Sice jsem měla na mysli obličej, vlasy a gesta, ne svou celou postavu, ale proč bych mu to vykládala? Takhle to bylo zajímavější.
"Zvláštní představa, že jsem vlastně možná viděla otce, jak vypadal nahý za mlada, zatímco jsem koukala na tebe." Nemohla jsem si pomoct a musela se dál chechtat. Vykuleně na mě hleděl.
"A ti lidi tě viděli nahou?" upřesnil svou otázku.
"Sem tam někdo." Rozhodla jsem se trochu mlžit.
"To by bylo vskutku nemravné a odporné. Vědět, kolik máš zkušeností, mohla jsi mě něčemu víc přiučit," zabručel rozhořčeně. "Myslel jsem, že toho budeš umět víc."

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale rozmyslela jsem si to. Proč se hájit? Ano, neměla jsem milenců zrovna málo na pouštní poměry a to počítám jen ty, které si pamatuji za střízliva. Jenomže - a to už netušil - to vždycky byly jen platby. Nikdo mě nic neučil, prostě mě přirazili ke zdi nebo hodili na postel a užili si. Nezajímalo je, jak se cítím. Árif byl první a nebýt těch pár v Karathe, byla bych na tom v zásadě stejně jako Finn. Ale co je mu sakra po tom?
"Nemravné… to slovo mě vzrušuje," zapředla jsem místo toho k odpoutání pozornosti.
"Nemravné tě vzrušuje, takže tě vlastně každý náš styk rajcuje," zaspekuloval.
"Jinak bych si s paladinem nezačala," usmála jsem se a lehla si na postel. Bez váhání mě následoval. No, alespoň bylo na předchozí téma mých zkušeností už zapomenuto. Praxe ho vždycky zajímala víc. Jenomže tentokrát měl hoch smůlu. Vůbec poprvé se mu ani nepostavil, což nás oba poněkud udivilo. Marně jsme se to snažili napravit, příčina byla někde jinde. Vzpomněl si, jak se tuhle byl pomodlit v chrámu k Dei-anangovi a ten mu vyčetl, že se nechová dobře a dal mu šanci k pokání… jinými slovy, Finnův bůh z něj udělal impotenta. V tu chvíli jsem se asi rozčilovala, ale pak mi došlo, jak mi nádherně nahrál. Pochybovala jsem o tom, že by Finn snesl, že už se mnou nikdy nebude moct spát. Navíc tohle musel odstranit jedině další bůh - temný bůh. To se mi zrovna náramně hodilo. Pozornost jsem si koneckonců vždycky mohla najít jinde.

***
Nevím, jestli jsem to zmínila už v ten den nebo až jindy, ale byla to zajisté jediná možnost - obrátit se k Helgaronovi. Mohla jsem mu sice zkusit vnutit Gordula nebo Xi´an, ale tam jsem viděla nulové šance. Xi´an jako paní bolesti, lží a zrady byla vždy vhodná více pro mě než pro něj, který takovými věcmi opovrhoval. Gordul mi pak vždy připadal jako naprostý řezník, šílený, krvelačný bůh. Helgaron, zlý temný rytíř byl bratrově povaze nejbližší. Možná se mi zrovna nezamlouval, ale byla u něj šance, že k němu Finn najde stejně silnou věrnost jako k Dei-anangovi. Věrnost mým ideálům. Bezohlednosti. A především zlu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama