Obraz

5. března 2014 v 12:19 | Nerisa |  Povídky
12. května 2011 v 22:09 | tajemne.blog.cz
Ohromný sál byl plný lidí. Dámy s objemných šatech, které stěží popadaly dech v těsných korzetech, se ovívaly vějíři a tlachaly o bezvýznamných věcech, dokud si pro některou z nich nepřišel jeden z přítomných pánů. To se pak s plachým úsměvem nechaly odvést na taneční parket a pak už jen tančily. Margaret vůbec nevnímala ostatní ženy, nabubřelou parádu, ba ani ostatní muže. Ne, ona měla oči jen pro jednoho. Pohledný muž, který ji vyzval k tanci, jí tak významně hleděl do očí, až se začervenala a zjistila, že se jí najednou dýchá ještě hůř. Jako by tanečník vysál všechen kyslík ze vzduchu, překonal všechny vzdálenosti, které mezi nimi mohli být a najednou záleželo jen na jediném okamžiku - tomu, který právě probíhal.
Byla velmi šťastná, že se jí to tenkrát tak slušelo. Vysoko vyčesané vlasy podle poslední módy, bledě modré šaty s širokou sukní a perlový náhrdelník byly patrně důvody, kvůli kterým si vybral onen muž právě ji. To si alespoň myslela. Ve skutečnosti jej zaujala jen její tvář a když dotančili, nabídl ji rámě a vyvedl ji z přecpaného sálu na vzduch.
"Řekl bych, že tady je to mnohem příjemnější, komteso," řekl aby řeč nestála a Margaret jen s úsměvem přikývla. V zahradě se jí líbilo a nebylo to jen zahradou, ale i společností.
"Vlastně bych Vám rád něco ukázal. Mohla byste jít semnou?" zeptal se, zastavil a zadíval se jí do očí. V tu chvíli chtěla jen přestat přemýšlet, říct "ano" a následovat cizince třeba do pekel. Jen s obtížemi se donutila sklopit pohled, aby už neviděla jeho oči, které jí v přemýšlení zcela bránily, a tiše říct: "Nemohu, není vhodné, abych kamkoli šla s neznámým mužem."
"Pak mi tedy dovolte se s Vámi seznámit," řekl s úsměvem a zlehka políbil hřbet její ruky.
"A pak...bál bych se jít večer domů sám," pronesl pobaveně.
"Nechte si ty žerty, hrabě, pochybuji, že zrovna vy se obáváte banditů," odvětila.
"Banditů? Ne. Obávám se, že by mé srdce puklo na cestě žalem z odloučení." Už to nesnesla a vytrhla mu ruku, kterou do té doby stále svíral. Najednou si vzpoměla na věci, o kterých do té doby nepřemýšlela. Říkalo se, že je hrabě šílený. Nezdál se jí šílený, snad jen příliš vlezlý, takže si s ním nevěděla rady. Chtěla ho co nejrychleji odehnat...a zároveň nechtěla. A on jí to příliš neusnadňoval.
"Prosím, přestaňte."
"Ne, má drahá Margaret, nechci nikdy přestat."
"O-odkud znáte mé jméno?" vyhrkla vyplašeně a podívala se na něj, což byla chyba.
"Každou noc mi Vaše jméno šeptá vítr, když osamělý hledím z okna a představuji si Vaši tvář," zašeptal a dál se na ní díval, jako by jí tím pohledem chtěl začarovat a zbavit veškerého odporu.
"Pak ocením, když zůstanete u svých představ," řekla a hlas se jí třásl.
"S pouhými představami se nespokojím," zašeptal a políbil ji. Uvězněná v jeho pohledu se nedokázala bránit a pak zjistila, že ani nechce.
***
Zaklepala na masivní dubové dveře a chvíli počkala. Zkusila to znovu. Nic se neozývalo.
"Drahý?" zavolala nejistě. "Jsi uvnitř?" Ozvala se tupá rána, jako kdyby něco spadlo na zem.
"Jsi v pořádku?!" zavolala znepokojeně.
"Ne," ozval se hlas hraběte, ale zněl chladně a nepřátelsky. "Běž spát," dodal.
"Už jsi tam zavřený tři dny. Musíš se najíst... a chybíš mi. Jsem tvoje žena, nemůžeš se divit, že mám starost."
"Běž pryč Margaret," zavrčel.
"Co je to s tebou?!" zamračila se a když se dlouho nic neozývalo, promluvila znovu. "Tak mluv semnou!" Ticho.
Chvíli jen tak stála přede dveřmi a přemýšlela, co udělá. Pak vzala za kliku, pomalu otevřela dveře a nahlédla dovnitř.
Místnost osvětloval jen svícen, který stál vedle obrazu. Margaret nikdy předtím v té místnosti nebyla a když uviděla ten obraz, lekla se. Obraz zachycoval téměř dokonale její tvář, ikdyž ji manžel nikdy nenechal malovat.
"Pojď blíž..." řekl hrabě, který seděl v křesle naproti obrazu. Křeslo tonulo ve stínu a jen stěží bylo možné rozeznat obrysy křesla, stolku i hraběte. Margaret netušila, jak se tváří, ale jeho hlas ji znepokojoval. Přesto odložila svíci na skříňku s tmavého dřeva a vykročila k hraběti. Pokynul jí rukou, aby přišla ještě blíž a pak, když už byla na dosah ruky, ji stáhl k sobě a posadil si ji na klín.
"Vidíš drahá?" ukázal k obrazu. "To jsi ty. Nebo jsem si to alespoň myslel," řekl znechuceně a jeho dech byl cítit alkoholem. "Řeknu ti svůj příběh, chceš-li... ne, řeknu ti ho i tak," zamumlal a chytil ji jednou rukou kolem pasu.
"Bylo nebylo, jeden osamělý hrabě si povolal malíře a řekl mu: Namaluj mi ženu. Musí být dokonalá, nádherná, ale i inteligentní. Chci ženu, jakou nikdo jiný nemá. Radil malíři, jak má vypadat ta pravá a malíř kreslil. Těžko říct, jestli dokázal pouhý obraz zachytit kromě krásy i to všechno ostatní...ale hrabě to viděl, věděl, že ta žena na obraze je úchvatná ve všech směrech..." hrabě se na chvíli odmlčel a pak spiklenecky zašeptal Margaret do ucha: "Jako ty. Vypadá přesně jako ty, viď?" Margaret měla pocit, jako by jí mělo srdce vyletět ven a myslela si, že jeho tikot je slyšet snad po celém domě, ale hrabě si jejího strachu nevšímal.
"Hrabě se do té krásky z obrazu k smrti zamiloval...jenomže ona se na něj pořád jen dívala. Nemohla mluvit, nemohla mu dát děti, mohl políbit jen její krásný, ale chladný úsměv...a tak pomalu umíral na svojí lásku. A pak se jednoho dne vydal na ples...a potkal tebe," jeho horký dech ji polechtal na krku a po těle jí vyrazila husí kůže. Nemohla uvěřit, že její muž vykládá takové věci. Ten, kterého si před rokem vzala. Ten, jehož dítě už možná nosila pod srdcem.
"Nejdřív byl šťastný a myslel si, že konečně našel svoji životní lásku. Myslel, že snad ten obraz obživl, že bůh mu daroval to nejlepší, co darovat mohl. Jenomže po čase zjistil, že se spletl. Znovu vstoupil do místnosti a zadíval se na zaprášený obraz. A tehdy jsem to pochopil - pochopil jsem, že ty jsi jen obyčejná podvodnice, zatímco ona..." ukázal na obraz, "...ona je pořád stejná, pořád stejně nádherná a nedosažitelná jako dřív. Ale ty mi nemůžeš dát pokoj, viď?" zeptal se hořce.
"Ty mě nenecháš dál snít, ubohá napodobenino z reality." Pokusila se dát jeho ruku pryč a vstát, ale on ji nepustil.
"Řekni, taky se mi zdáš? Vstoupila jsi do mého snu, abys mě v něm týrala? Abys mi ukazovala, že ani nejvěrnější kopie nikdy nebude ona? Že je všechno marné? Měl bych se tě zbavit, stíne z mých snů. Jsi jen sen, nic neucítíš..." řekl a sáhl po dýce na stole, které si doteď nevšimla. Zpanikařila, začala sebou zmítat, ale držel ji pevně.
"Pomoc..." zachroptěla, ikdyž se jí nedostávalo dechu zděšením, ale nikdo ji neslyšel. Začala ztrácet naději a dýka se přiblížila k jejímu krku. Studené ostří se dotklo kůže a ona se začala loučit se životem. Pak se zarazil.
"Ne, takto ne. To by byla škoda tak krásné náhražky," řekl skoro něžně. "Bodnu tě do srdce, tam to nenadělá tolik škody a pak - ty jsi mě bodla také přímo do srdce."
"Přestaň!" slyšela hlas, ale nebyl její ani manželův. Ten na chvíli zaváhal a pak znovu pozvedl dýku.
"Tak necháš toho?!" přiskočil k němu mladík, který mu byl docela podobný a začal se s ním přetahovat o dýku. Při tom boji konečně pustil Margaret a ona urychleně vyklouzla z jeho děsivého objetí. Doklopýtala až ke dveřím a odtamtud zděšeně sledovala potyčku. Její muž se zdál být silnějším a ona už předem začala litovat svého zachránce. Jenomže pak se situace změnila. Čepel nože se obrátila proti hraběti...a bodla. Netrefila však srdce, zabodla se mu do břicha. Mladší muž odskočil a s hrůzou v očích se zadíval na chrchlajícího hraběte. Ten - se šílenstvím v očích - vstal a několika nejistými kroky se přiblížil k neozbrojenému mladíkovi. Pak se obrátil, pohlédl na obraz a sebral svíčku. Přišel až těsně k obrazu...a zapálil plátno, které se okamžitě začalo kroutit žárem. Plameny po něm tančily, jako páry na parketu a on se začal smát. Pak upustil svíčku. Přímo na svou botu. Tvář se mu zkřivila překvapením a pak bolestí, když začal hořet. Zmítal se a křičel. Mladík vzal Margaret za ruku a vyvlekl ji z pokoje.
"Kde jste kdo?! Hoří! Hoří!" řval z plných plic a táhl Margaret dál od umírajícího blázna. Blížko schodů se zhroutila, klesla na zem a rozbrečela se. Mladý muž poklekl k ní a vzal ji do náruče. Tak tam chvíli zůstali, dva otřesení lidé v objetí, dokud služebnictvo neuhasilo požár.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama