Holubice

31. března 2014 v 12:25 | Nerisa
Inspirováno jedním snem...
Jsem cestovatelka. Projíždím cizí země, hledám památky, záhady a poznávám cizí kultury. Obvykle nocuji v domech místních a tenkrát tomu také nebylo jinak. Bylo 31.10., Halloween, a já zrovna jako na potvoru zakotvila u poměrně velkého kamenného domu, který působil tak trochu strašidelným dojmem. Pršelo a nevěřila jsem na žádná strašidla. Jednoduše jsem zazvonila.
Rodina, která tam žila, byla docela malá a velmi přátelská. Zastihla jsem je při večeři. Stále vyznávali tradiční rodinné večeře a tak se u stolu sešli prarodiče, potrhlý strýček, otec rodiny čtoucí noviny a upravená matka - hospodyně. Měli dceru, asi dvanáctiletou, která se strašidel na rozdíl ode mě bála. Byla dítě, proč by nemohla? Souhlasila jsem tedy, že budu spát na zemi v jejím pokoji, i přes to, že tam místností pro návštěvníky měli jistě dost.
Roztáhla jsem si na zem spacák, ale dívka ještě nechtěla spát. Pro toto vyprávění není důležité, jak se jmenovala, ale nazvěme ji třeba Amanda. Amanda se posadila vedle mě na zem a zahleděla se na tmavý závěs zakrývající celé okno. Zeptala jsem se jí na to, proč ho neroztáhne a neotevře okno? Bylo tam na mě až příliš velké horko a před spaním se vůbec ráda dívám za hvězdy. Amanda rychle zavrtěla hlavou. "Musí být zatažený a okno zavřené, aby strašidla nemohla dovnitř."
"Žádná strašidla tam nejsou. Uvidíš. Roztáhneme závěsy a budeme koukat ven. Určitě se žádná neobjeví a ty už se pak nikdy nebudeš bát. Co na to říkáš?"
Amanda chvíli mlčela a rozmýšlela. Dala jsem jí čas, není dobré na děti naléhat. Nakonec váhavě svolila s tím, že okno přesto zůstane zavřené. Nevadí, třeba časem změní názor?
Došla jsem k závěsům, roztáhla je do stran tak, že před námi bylo okno celé odhalené a my se mohly pokochat výhledem na temnou noční oblohu, protože nic jiného vidět nebylo. K mému zklamání ani ty hvězdy. Bylo zataženo.
Amanda se ke mně přitiskla a vypadala vyděšeně. Roztřásla se. Něco zamumlala.
"Copak se děje?" podívala jsem se na ni zmateně. Za oknem jsem nic neviděla.
"Co když zase příjde?"
"Kdo?" nechápavě jsem se ptala. Amanda jen zavrtěla hlavou. Naléhala jsem na ni, aby mi to řekla, ale ona namítla, že jí nikdo nevěřil.
"Já ti věřit budu."
"Nebudeš, jsi taky dospělá."
"To nikdy nezjistíš, pokud to nezkusíš."
Povzdechla si, jako by tady ta dospělá byla ona a já jen otravné dítě. A pak začala vyprávět.

"Minule byl taky ten Halloween a já byla v pokojíčku sama. Nebála jsem se, protože jsem se nikdy neměla čeho bát a strýček byl navíc vedle. Chtěla jsem se koukat na hvězdy, ale ony nebyly vidět. Obloha byla úplně černá. Otevřela jsem okno, protože se mi špatně dýchalo. Lehla jsem si do postele, ale nemohla jsem usnout. Pak přišla ona. Byla jsem ještě malá, tak mi nebylo ani moc divné, kde se tady vzala."
"Kolik ti bylo?"
"Devět." Pomyslela jsem si, že to není zas tak velký rozdíl, ale radši jsem mlčela.
"Jaká ona?" zeptala jsem se místo toho.
"Byla malá, ještě menší než já, mohlo jí být tak 7. Měla blond vlásky asi po pas, modré oči a bílou noční košili. Vypadala jako malá princezna a hrozně se mi líbila, tak mi bylo jedno, že ani nevím, odkud se vzala. Hrály jsme si spolu, ale byla nějaká divná. Jako by byla duchem pořád mimo. Nechápala jsem ji, ale neměla jsem si nikdy moc s kým hrát a tak... jsem to nechala být. Ráno zmizela a objevila se až další rok. Minulý rok už se neukázala. Zapomněla jsem otevřít okno, protože jsem byla hrozně unavená, vzpomněla jsem si na to až když mě probudily hodiny odbíjející půlnoc. Roztáhla jsem závěsy, ale zdálo se mi, že na mě někdo volá, tak jsem vyběhla na chodbu. Nikdo tam nebyl. Vrátila jsem se do pokoje, zhasla světlo a posadila se naproti oknu. Pak se za sklem začaly objevovat obrazy. Ztuhla jsem strachem, nemohla se hýbat, skoro ani dýchat, já-"
Znovu se roztřásla a tak jsem ji objala. Její příběh mě začal zajímat, nechtěla jsem, aby přestala, ale popohánět ji by bylo až příliš necitlivé. Nakonec mluvila dál sama.
"Za tím sklem byla ona, moje kamarádka. Bylo to, jako bych viděla její odraz na povrchu vody. Přece se nemohla jen tak vznášet ve vzduchu, ne? Měla ruce od krve a v nich nůž. Byl tam s ní nějaký muž a pak pes a oba byli... zranění. Určitě jim to provedla ona. A ten pes pak umřel, vlastně se mi zdálo, jako by ho někdo roztrhal... panebože." Roztřeseně se nadechla a já ji svírala ještě pevněji. Vždy jsem nenáviděla ubližování zvířatům, ale dítě? Jak by mohlo dítě někomu tak ublížit? A co to vůbec bylo za dítě?
"Ani nevím, jak jsem to udělala, ale zatáhla jsem závěsy, skočila do postele, přitáhlasi peřinu nad hlavu a klepala se až do rána. Řekla jsem všechno mámě, ale ta mě obvinila z toho, že si vymýšlím." Amanda popotáhla a já ji pohladila po kudrnatých hnědých vlasech.
"Tak to zatáhneme a půjdeme spát, ano?"
Nemělo smysl ji dnes o ničem přesvědčovat. Co když měla prostě pravdu?
Šly jsme spát, ale já usla až v jedenáct, zatímco Amanda už oddechovala. Nejdřív jsem si ani neuvědomila skutečnost, že spím. Místnost byla pořád stejná, já seděla zase na místě s výhledem na okno, ale okno bylo stále zavřené. Závěsy zahrnuté. A vedle mě seděla holčička v bílé noční košili a objímala si nohy pažemi. Vypadala jako hromádka neštěstí.
Já však byla opatrná, kvůli tomu, co jsem slyšela od Amandy.
"Co jsi vůbec zač?" zeptala jsem se chladně a dívka sebou trhla.
"Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit," zašeptala třesoucím se dětským hláskem.
"Ale ublížila."
"Ublížila," potvrdila smutně.
"Proč?" podivila jsem se.
"Kvůli mamince. Ona umřela a já ji chtěla zpátky. Nikdo jiný na mě nebyl hodný. Viděla jsem ji v zrcadle, říkala mi, že jí musím najít nové tělo, novou kůži, do které by mohla vklouznout. Jako do šatiček, to mi řekla. A já ji poslouchala, byla to přece moje maminka..."
Mráz mi přeběhl po zádech, stála jsem tam jako zařezaná, metr od dívky, a poslouchala.
"Našla jsem pána a maminka mi poradila, abych smíchala trošku jeho krve se svou, že se pozná, jestli by mohla... vklouznout do něj. Jenomže to nešlo. Tak jsem chtěla... zkusit tu holčičku. Ani si nevšimla, když jsem ji ve spánku řízla. Nechtěla jsem, byla kamarádka, ale maminka..." maličká fňukla, ale já se snažila zůstat neoblomná. Pro mě to byla pořád zrůda.
"Ani Amanda nebyla ta pravá. Nakonec jsem našla pejska. Nechtěla jsem... nechtěla... Ale maminka pořád naléhala a ten pejsek pro ni byl vhodný. Uřízla... jsem mu ouško. Maminka do něj vklouzla, ale bylo to hrozný. Nechtěla jsem ho zabít, ale on umřel. Ona mu vzala všechnu tu krev, úplně všechnu. Mně to bylo... tak... líto. Pořád jsem plakala. Pořád pláču," dívka vzlykala a slzy jak hrachy se jí koulely po tvářích. Možná byla přecejen oběť. Co to bylo za stvůru, která se vydávala za její matku?
Praly se ve mně dvě protichůdné síly. Chtěla jsem ji zavrhnout a odejít, ale nakonec jsem poslechla soucit a objala ji stejně, jako Amandu. Byla strašně křehká, jako by se mohla každou chvílí rozplynout. "Odpouštím ti," zašeptala jsem... a pak jsem se probudila. Odbíjela půlnoc.
Amanda byla také vzhůru. Rychle jsem jí převyprávěla svůj sen. Udiveně na mě koukala.
"Takže byla hodná?" zeptala se mě.
"To já nevím. Ale určitě nechtěla být zlá," odpověděla jsem po pravdě.
"Měla bych jí taky... odpustit?"
"Můžeš to zkusit," řekla jsem a povzbudivě jí stiskla rameno. Společně jsme roztáhly závěsy a posadily se vedle sebe naproti oknu. Nevím, co tam viděla ona, ale já už pochopila jak to myslela s tou hladinou vody. Viděla jsem svého otce. Byl cestovatel tělem i duší jako já. Opustil nás když jsem byla malá a ztratil se někde v horách. Jeho tělo nikdy nenašli, ale v tu chvíli jsem pochopila, že na tom nezáleží. Už byl mrtvý, stejně, jako ta holčička. Ale jak vůbec umřela?
Na tom teď nezáleželo. "Odpouštím ti, že jsi nás opustil. Byl jsi jako já," řekla jsem odrazu svého otce a zdálo se mi, že se snad i usmál, než zmizel. Amanda se mě pevně chytila za ruku a zírala na místo, kam před chvílí já. Neviděla jsem tam nic, možná jen nejasný obrys, ale také to mohl být mrak. Řekla teď to stejné co já dívce ve snu. Pak jsem zase usnula, ale už se mi nic nezdálo. Vzbudila jsem se až ráno.
Nebe bylo modré a jasné, jako by bylo jaro nebo léto, ne polovina podzimu.
"Viděla jsi ji?" zeptala jsem se Amandy a ta váhavě přikývla.
"Odpustila jsem jí," oznámila.
"Já vím."
Obě jsme se stále dívaly ven. Pomohla jsem Amandě vstát a obě jsme zamířily k oknu. Stály jsme jen kousek od skla, ale myslím, že už jsme se duchů nebály - ani jedna.
Najednou jsem si na nebi všimla divného mráčku. Vlastně to nemohl být ani mráček, bylo to moc malé a nízko. Byla to spíš taková holubice, její rozmazaný obrys jako z mlhy. Podobný flek jaký bývá na některých nevydařených fotografiích. A pořád se hýbal. Ze strany na stranu, nahoru dolů, jako by mlžná holubice vesele poletovala. Vypadala šťastně. A pak zmizela.
V tu chvíli jsme obě věděly to, co ani jedna nevyslovila. Holčička se s námi loučila.
Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak umřela.
"Máš mezi předky nějakou holčičku, jako byla... ona?"
Amanda se zamyslela a po chvíli váhavě přisvědčila.
"Měla jsem tetu, manželku od strýčka a myslím, že měli i dceru. Teta zemřela když byla moje sestřenice malá. Alespoň to jsem zaslechla, nikdy o tetě předemnou nemluvili, jako by ani neexistovala. Bavili se o ní jen tajně, za zavřenými dveřmi. Prý byla nemocná a proto se utopila. A ta jejich dcera... o té jsem slyšela jen jedinou větu. Teď si myslím, že to bylo o ní, ale dřív mě to nenapadlo. Babička říkala, že "to dítě bylo stejně šílené jako jeho matka. Možná chtěla létat."
"Zajímalo by mě, jestli mají nějaké jejich fotky," prohodila jsem.
"Nikdy mi je neukázali, pokud mají," řekla Amanda. Doporučila jsem jí, aby šla zase spát, ale ještě předtím jsem se s ní rozloučila. Vzala jsem si batoh a byla si jistá, že sem už se nevrátím. Alespoň nějakou dobu.
Ještě jsem se zastavila na kus řeči s onou babičkou. Rovnou jsem se jí zeptala na fotku Amandiny sestřenice. Nejdřív se vytáčela, ale nakonec mi ji ukázala. Jedna jediná rozmazaná fotka dívky, která byla malému duchovi nápadně podobná. Poděkovala jsem, rozloučila se a odešla.
Později jsem zjistila, že ta dívka byla první, ale ne poslední duch, se kterým jsem mluvila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama