Bouře

23. března 2014 v 11:20 | Nerisa |  Povídky
Silný déšť bičuje stromy, opírá se do lamp a tříští se o střechy, ze kterých ho vítr rozfoukává, až se z dálky zdá, že je všude přízračná šedivá mlha. Přes sklo téměř není vidět, jak se na něm usazují stále větší kapky, a co chvíli nebe ozáří jasný záblesk světla, aniž by byl vidět blesk. Vlastně to ani nevypadá jako záblesk, spíš, jako by se celé nebe na okamžik rozsvítilo. Je docela dobře pochopitelné, proč bouřky budily kdysi takový respekt a lidé se choulili doma, vyděšení a modlící se k bohu, aby ušetřil jejich duše a už se na ně nehněval. Vzpomínám ale na Sissi, která se nebála ani nejhorších mořských bouří a zůstávala vždycky stát na přídi. Ostatně, také byla melancholik a hledala krásu ve všedních věcech. Psala básně stejně jako já a pokud je v historii někdo, komu jsem podobná, pak ona.
Pro maličké človíčky tam venku to musí být jako by měl každou chvílí nastat konec světa. Jediný muž se psem spěchá domů. Nelze mu upřít odvahu, neboť se zdá, jako by se nečasu ani nebál. Všechno je to tak zvláštní, jako by šlo o scénu z filmu. Jeden jen čeká, kdy se zpoza rohu vynoří postavy v kápi, jedoucí na koních. Pod kápěmi by pak měly špičaté uši a v patách temné jezdce samotného Saurona. A přitom je to jen normální, obyčejná věc, která se dá vidět docela často, když se jeden dívá. Velmi inspirativní normální věc.
A najednou, tak nečekaně jako přišla, bouřka zase ustává. Déšť utichá, blesky se objevují s čím dál delší prodlevou a ten krásně děsivý okamžik se blíží ke konci, pomíjivý, jako všechno. Dříve mě nějak nenapadlo bouřku sledovat, ale čím jsem starší, tím lépe si uvědomuji, kolik je kolem opomíjené krásy. Udělejte si také někdy čas. Podle mě nebudete litovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama