Za zrcadlem

12. února 2014 v 9:12 | Nerisa |  Povídky
Podívala jsem se do zrcadla a chvíli jen tak studovala tu známou tvář v něm. Hnědé vlnité vlasy, oříškové oči, které byly jako vždy nenalíčené, ale i tak výrazné. Bledé rty a pleť. Všechno jako obvykle. Mělo mě to utěšit - ten pocit, že je všechno v pořádku, že je to pryč. Ale neutěšil. Věděla jsem totiž, že je ten klid jen zdánlivý.
"Samanto,..." říkávala babička.
"...vždy buď jen sama sebou, nikým jiným. Slib mi to. Slib mi, že budeš bojovat za sebe samotnou a nezměníš se pro nikoho jiného, než pro sebe."
Teď bych jí nejradši vzkázala, že všechno není tak snadné jak to vypadá. Ne, oprava, NIC není tak snadné, jak to vypadá.

Povzdechla jsem si a odvrátila pohled od svého odrazu. Místo toho jsem si - tak jako už tolikrát předtím - prohlédla svůj pokoj se směsicí údivu, marnosti a zvědavosti. Byl zvláštní, tak jako všechno. Jedna postel, ale dvě peřiny, dva polštáře a dvě noční košile. Jedna skříň, ale polovina byla plná mého oblečení a v té druhé bylo zase nějaké jiné. Naprosto jiné, než to moje.
Polička byla plná řasenek, rtěnek, krémů a podobných věcí, které ale nebyly moje. A naproti stála knihovna plná knih. Mých knih. U ní se válel můj batoh a vedle taška přes rameno, která mi nepatřila. Dvě pouzdra - jedno červené a druhé hnědé.
Vlastně byly všechny ty věci nějakým způsobem moje nebo přesněji mého těla. Ale to, co jsem normálně nepoužívala, patřilo Scarlett.
Ne, není to moje sestra ani sestřenka ani nic podobného. Scarlett sice je osoba, ale nemá tělo. Nemá své vlastní tělo. Scarlett jsem já... a zároveň jsem Samanta.
Už to bude pár let, kdy jsem se dozvěděla, že jsem "nemocná". Říkají tomu schizofrenie - rozdvojení osobnosti. Docela jsem si za ty roky zvykla, ikdyž někdy mám hrůzu z toho, co by Scarlett mohla provést. Je tak trochu magor, možná ještě větší než já. Já jsem totiž ta slušnější - ta ušlápnutá šprtka, která pořád sedí v koutě, nic neudělá bez dlouhého přemýšlení a nikdy by si neoblékla žádný z kousků Scarlettina šatníku. Jenomže když je u žezla ona, nemám do toho moc co mluvit.
Scarly je můj pravý opak - sebevědomá dračice, která někde pořád vymetá večírky, jezdí na motorce a chodí na deseticentimetrových podpatcích.
Někdy se musím smát, jak krátce trvá, než ostatním dojde, kdo zrovna ovládá naše tělo. Ti, co mě znají už si tak nějak zvykli a berou nás jako dvě osoby. Já mám své přátele a Scarly své. Zní to strašně podivně, já vím, ale funguje to tak. A mě to už za tu dobu připadá skoro normální. Skoro.
Většinou musí všichni počítat s tím, že občas nedorazím do knihovny, Scarly na večírek nebo se dokonce prohodíme během nějaké akce či rozhovoru. Vlastně už jsem si zvykla i na ty trapné chvilky, když Scarly s někým flirtuje a pak odejde kamsi do podvědomí. Někdy mi se smíchem říká, že je pak jaksi "vzácnější".
Už přesně nevím, proč a jak se to celé stalo - že jsme dvě. Ale mám teorii - dlouho mě štvalo to, jaká jsem. Že jsem tak strašně ušlápnutá a nudná. Chtěla jsem vlastně být jako Scarlett, ale nešlo to. Netušila jsem, jak to skončí. A pak se objevila. Nejdříve jen ve snech, ve dne šeptala v mé mysli a pak mě pohltila úplně. Vzala si moje tělo a šla žít - a já byla chvíli uvězněná v polovičním nevědomí, než se mi podařilo zvítězit a vrátit se - alespoň do doby, než přišla zase.
Lépe to popsat neumím.
Rychle jsem na sebe naházela oblečení - žluté triko, džíny a šedou mikinu - učesala si vlasy, stáhla je gumičkou a obula si tenisky. Klíče a mobil jsem zastrkala do kapes a mohla vyrazit. Zkrátila jsem si cestu přes trávník a zamířila rovnou do kavárny, kde jsem měla sraz se svou kamarádkou z dětství. Vždycky jsem měla pocit, že mě skvěle chápala, ať se stalo cokoli. A tenhle pocit jsem v poslední době opravdu potřebovala. Když jsem vešla dovnitř, krátce jsem se rozhlédla, ale nikde jsem ji neviděla, tak jsem se posadila k volnému stolku a objednala si zmrzlinový pohár.
Čekala jsem nezvykle dlouho, stihla jsem si dokonce sníst pohár a ona pořád nikde. Napadlo mě, že jsem si spletla den nebo hodinu a už už se chtěla zvednout. Zrovna v tu chvíli ale do kavárny vešel nějaký kluk. Byl mi povědomý - svalnatý blonďák s drzým úsměvem - ikdyž jsem nevěděla, odkud ho znám. Usmál se a zamířil rovnou k mému stolku.
Do háje, napadlo mě. Kdo to je a co chce?
Jeden z mých obdivovatelů, zavrněla pobaveně Scarly v mé hlavě a to mě dost naštvalo.
Já ti dám obdivovatele, co si vůbec myslíš? Že můžeš klidně moje tělo zneužívat na já-ani-nechci-vědět-co?
Jo, přesně to si myslím.
"Ahoj." usmál se a mrkl na mě ten Scarlin idol. Copak nepozná, že jsem oblečená úplně jinak než ona?
"Co chceš?" vypálila jsem rovnou nevrle a zamračila se na něj.
"Ale Scar, copak jsem minule udělal něco, co se ti nelíbilo?" oslnivě se zazubil a já měla chuť mu tak trochu pocuchat fasádu.
"Rozhodně sis nestěžovala." dodal ještě a sáhnul po mojí ruce, která byla na stole. Pochopitelně jsem s ní uhnula.
"Tak to sis mě asi s někým spletl blbečku a teď vypadni." zavrčela jsem na něj a čekala, až se sebere a půjde. Zatvářil se zmateně a možná už se chtěl i zvednout a vypadnout, ale Scarly mě předběhla a já se zase ocitla pryč.
Někdy mám prostě výpadek paměti. Cítím takový zvláštní pocit a pak až to, co dělám, když je Scarly pryč. Někdy zůstanu, alespoň tak napůl, a vídím, co moje tělo dělá, ikdyž ho nemůžu ovládat. Tohle byl ten případ. Zatraceně.
"Promiň zlato, jen jsem zkoušela, jestli se dáš oklamat." zavrněla na něj a já zadoufala, že přece jen odejde. Neodešel.
"Už jsem se lekl, že máš dvojče. Minule jsi vypadala trochu jinak." významně na Scarly zamrkal.
"To víš, byla jsem u babičky, taková stará konzervativní ježibaba..."protočila oči v sloup.
"...nelíbí se jí, jak se oblíkám. Tak před ní chodím v takových hadrech." nakrčila nos a pak se na toho kluka oslnivě usmála.
"To je jedno, máš tady auto? Mohl bys mě hodit domů a pak bych se toho zbavila." cukrovala s ním a mě napadlo, že kdybych mohla, tak půjdu zvracet. A taky jsem měla chuť je oba zfackovat, když vstali a zamířili do auta. Scarly si sundala mikinu a hodila ji kamsi na zadní sedadlo. Nemám síli ani popisovat, co dělali, když po cestě někde stáli. S mým tělem! Příliš nechutné, než abych to popisovala.
Konečně dojeli až k našemu domu. Tedy, skoro. Ten kluk zabočil na parkoviště, které bylo tiché a prázdné. Zastavil a začal si sundávat tričko. A ta koza Scarly ho hned napodobila. Fuj. Modlila jsem se, aby toho nechali, abych se na to nemusela dívat. Zavřela jsem oči a...pak je otevřela. Doprdele, napadlo mě jako první, když jsem se podívala do obličeje tomu klukovi a mohla zase hýbat svým tělem. Už už natahoval ruku, že bude provádět...bůhví co. začala jsem po něm řvát něco ve smyslu: Ty hnusné prase, dej ty ruce pryč. Já NEJSEM Scarly. Natáhla jsem si tričko, otevřela dveře auta a zdrhla domů. Mikina zůstala v autě, ale bylo mi to jedno.
Prostě jsem sebou práskla do postele, brečela a proklínala Scarlett. Ona se jen smála v mé hlavě.
Ten tvůj výraz stál fakt za to. Příště tě pustím až později. Její pobavený hlas mě dokonale vytočil. Postavila jsem se k zrcadlu, ale můj odraz jsem viděla jen chvíli. Pak se změnil v sice stále můj odraz, ale namalovaný, oblečený v červených přílehavých šatech a s pobaveným úšklebkem na tváři.
"Ty zatracená mrcho." zavrčela jsem na odraz v zrcadle a vzala to první, co mi padlo pod ruku. A pak jsem tím prostě praštila do zrcadla. Roztříštilo se na střepy a mě se ulevilo.
Sedm let smůly, pěkné. Ozvalo se výsměšně v mé hlavě a mě došlo, že se jí asi nikdy nezbavím. Nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama