Vzpomínky zaváté časem 11

20. února 2014 v 11:06 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
Zvláštní na těch lidech bylo, že měli všichni stejnou barvu kůže - světlou - a zacuchané hnědé vlasy. Také byli docela svalnatí, vlastně celkově připomínali nějaké podivné domorodce. Chvíli na sebe pokřikovali řečí, které jsem nerozuměla a pak se dali do sbírání kořisti. Podle mě to byly jenom nepotřebné krámy, ale oni se očividně radovali z věcí mrtvých oblud. Nakonec si mě všimli. Jeden z nich začal ukazovat na moji klec, poskakovat jako opice a pokřikovat. Brzy na mě hleděla smečka tupých lidí, ukazovala jako on a bavila se svou řečí. Vypadali docela udiveně a někteří si potom začali ukazovat na uši a máchat rukama. Výborně. Pomyslela jsem si s notnou dávkou ironie. Zdřejmě žádného elfa nikdy neviděli.
Když už jsem měla pocit, že z jejich pokřikování ohluchnu, procpal se dopředu jeden z nich. Na první pohled bylo jasné, že je to vůdce. Ne proto, že měl nejbarevnější oblečení (vypadalo to jako nějaký hadr kolem pasu) a sebevědomý postoj, ale také proto, že všichni konečně zmlkli. Chvíli si mě s přimhouřenýma očima prohlížel, než na mě začal mluvit svou řečí. Po chvíli mu asi došlo, že mu nerozumím. Řekl tedy cosi dvěma mužům a ti se chopili mé klece. Než jsem se nadála, už mě nesli pryč, vstříc dalšímu táboru, domovu další z podivných civilizací tohoto místa.
Vypadalo to tam lépe, než jsem čekala. Uprostřed tábora bylo velké ohniště, jinak byl tábor tvořen všemožnými hliněnými domečky. Některé byly větší, jiné menší a některé měly i více pater, do kterých se asi lezlo po žebřících, které byly o domy opřené. Bylo tady docela dost lidí, stejných jako ti, kteří mě sem donesli. Jen mezi nimi byly i ženy, které byly oblečeny do hadrů podobně jako muži, jen vlasy měly čistší a sem tam v nich byly zapletené hliněné korálky nebo čelenka z trávy. Když muži přišli s mou klecí, všichni nechali své práce a běželi mě okukovat. To už jsem se na ně nehezky mračila, protože mi to vůbec nebylo příjemné. Nakonec jim jejich vůdce něco řekl a všichni se konečně rozešli za svou prací. Ale pořád se na mě sem tam dívali a pak cosi šeptali svou řečí.
Seděla jsem tam až do večera a pozorovala čilý ruch v táboře. Ale když vyšly hvězdy, jako na povel všichni všeho nechali a šli k ohništi. Tam jim jedna stará žena rozdala dřevěné misky, ve kterých byla nějaká tekutina a malé bochníčky, asi nějakého pečiva. Popíjeli, jedli a povídali si.
Já zatím usínala v kleci a přemýšlela, co budu dělat teď. A pak ke mě přišla jedna z nich, malá holčička. Podala mi svoji misku a usmála se. Usmála jsem se tedy na oplátku a misku si vzala. Kupodivu ta tekutina nechutnala nijak zle, jenom byla trochu nahořklá. Když jsem ji odložila, ukázala na misku a řekla: "Garza." Trochu jsem se zamračila, ale ukázala jsem na misku a pokusila se zopakovat to slovo. Pak jsem řekla svoje "miska".
"Myzoka?" zeptalo se děvče a zmateně koukalo na misku. Zopakovala jsem to slovo a podruhé už to šlo lépe i jí. Pak se znovu usmála a ukázala na sebe.
"Roska." poklepala si na hrud´pěstí a pak ukázala na mě.
"Nerivarne." řekla jsem své jméno.
"Nerovirne?" zkusila mě napodobit.
"Neri." řekla jsem tedy kratší verzi. To už zopakovala celkem bez problému, pak se znovu usmála a řekla jen: "Neri e Roska garani." Nechápala jsem, co tím chtěla říct. Přesto jsem to zopakovala. Dívka se přímo rozzářila, vzala si misku, mávla na mě a odešla.
A já zůstala sama a zmatená možná víc než předtím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama