Vzpomínky zaváté časem 10

13. února 2014 v 15:23 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
Už ani nevím, co byla moje první myšlenka po probuzení, ale když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem opět v nějakém vězení. Přesněji to byla klec z proutí a já hned zkusila zalomcovat s mřížemi, jestli nepovolí. Byly překvapivě pevné. To snad ani není pravda! Byla jsem jen malý kousek od svobody a teď jsem zase zpátky v tom mrtvém lese. Teď jsem záviděla lidem jejich slzy. Jsou věci, které pohnou i se srdcem elfa. Alespoň mě utěšovalo vědomí, že nejsem zpátky u svého "drahého přítele". Tady to vypadalo spíše jako malá vesnička prapodivných domorodců. Měli tady proutěné chýše, klece, uprostřed ohniště - nad kterým se opékaly ryby nabodnuté na klacku (vážně mě překvapovalo, že tady něco žije, zvláště ryby v té špinavé vodě)- a pak nějaké kůže poházené kolem ohně. Nejzvláštnější však byli domorodci. Nebyli jako sluha mého nepřítele, ale také byli vychrtlí na kost. Byli asi o polovinu menší než já, kůži měli nažloutlou a dlouhé, černé vlasy, které nevypadaly nijak čistě. Ale radši jsem ani nechtěla vědět, jak po těch dnech v této bažině vypadám já. Kdybych tady žila jako oni, také bych se tak změnila?
Teď jsem se hlavně musela dostat ven. Zase. Problémeme bylo, že jsem prozatím netušila jak ven z té klece. Proutěné mříže byly pevné, dno bylo ze dřeva a strop také. To bych těžko prorazila. Někde tu musela být dvířka. Našla jsem je docela rychle a bez sebemenší námahy, ale byla také velmi pevně zavřená. Až mě napadlo, jestli nedrží nějakým kouzlem. Že by tento primitivní kmen měl nějakého šamana? Těžko uvěřit, do jak absurdní situace jsem se dostala.
Tak jsem se rozhodla prostě čekat, jestli mi přinesou nějaké jídlo nebo jinak pohnou s mou situací. Až do večera se nic nedělo. Jakmile se setmělo, vycítila jsem zvláštní napětí mezi domorodci. Zdálo se, že se chystá nějaká slavnost. Třeba se mě chystali obětovat nějakému bohu. Velmi radostná myšlenka. Každopádně, všichni se ozdobili náhrdelníky ze zubů, úlomků kamene a podobných drobností, vzali si svá kopí a seřadili se před nějakým větším balvanem. A když vyšel měsíc, tak se na ten balvan postavil jeden z nich. Měl stejně jako všichni kopí a náhrdelník (dokonce tři nebo čtyři náhrdelníky) a na hlavě měl něco jako čelenku z peří. Začal jim cosi povídat jejich řečí, která připomínala směsici štěkání, kňučení a dalších nesrozumitelných zvuků. Ti se mu po chvíli mluvení začali klanět. A pak jejich slavnost přerušily výkřiky a oheň. Ať je napadl kdokoli, očividně je překvapil. Než se stačili vzpamatovat, byla polovina mrtvá a zbytek nedokázal v tak malém počtu ubránit svou vesnici. Brzy padli všichni včetně šamana a já stála tváří v tvář dalším obyvatelům tohoto místa. A kupodivu vypadali jako lidé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama