Praktiky žíznivých

10. února 2014 v 15:53 | Nerisa |  Fantasy životopisy
Ze světa WoW...
Dívala jsem se na tvora, který se mi krčil u nohou. Wretched - ubohá troska, pozůstatek krvavého elfa, který podlehl své žízni po magii.
"Prosím, nechte mě jít, udělám cokoli! Nechtěl jsem to udělat! Ale ta bolest...ta strašná bolest!"
Nevysloužil si víc než můj opovržlivý pohled. Jeho bledá kůže příliš připomínala tu mou. Byla stejně bledá. Bezděky jsem se podívala na svou ruku. Nenávidím ty tvory už proto, že jsou ztělesněním mých nočních můr.
"Zab ho." Přikázala jsem a démon mě jednoduše poslechl. Bez váhání zprovodil tu stvůru ze světa. Snad kdysi, když jsem byla mladší, by mi ho bylo líto. Teď jsem cítila pestrou škálu emocí - škodolibost, úlevu, zadostiučinění, zvrácenou radost - ale lítost mezi nimi nebyla.
Ano, dříve to bylo jiné. Tehdy, kdy jsem ještě nebyla úplně sama...
Já a můj bratr, dvojče, jsme byli nerozlučná dvojice. Oba jsme získali schopnost používat démonickou magii a oba jsme ji hojně využívali. Já mu kryla záda, když vyvolával svého prvního démona. Já s ním zkoumala lesy, já na něj dávala pozor na každém kroku. A on dával pozor na mě. Brali jsme si co jsme jen chtěli. Mladí, pyšní, sebejistí, mysleli jsme si, že nám patří svět a nic nás nedokáže ohrozit. Vysmívali jsme se strachu a nebezpečí.
I přes naše plýtvání nám nikdy nescházela moc. Oba dva, dohromady, jsme ji nikdy všechnu nevyužili. Démonům příliš nevadilo nám sloužit. K radovánkám jsme je nepotřebovali a když už, šlo o úkoly minimální složitosti. Něco přinést, odnést, zneškodnit tygříka, vyděsit nebo zabít nějaké děcko, které se opovážilo nás sledovat... Plnil se nám každý rozmar.
Skrývat svou moc? To nás nikdy ani nenapadlo. Naopak, ještě jsme se jí chlubili, vyhrožovali, vysmívali se. Kdo by nás také mohl zastavit?? To jsme si mysleli až do dne, kdy jsme přecenili své síly.
Vrhli jsme se sami na základnu wretchedů. Mohli jsme to zvládnout, kdybychom byli opatrnější. Zabíjeli je nenápadně a opatrně jednoho po druhém...ale na to jsme byli příliš bezstarostní. Nejdříve jsme si vybrali jednoho z nich, který stál stranou a zkoušeli na něm nová kouzla. Velice pomalu jsme z nej vysávali jeho sílu, jeho život - čistě pro zábavu. Přišla první kletba, pak další a za chvíli už se nám svíjel u nohou v hrozných bolestech. Křičel, kroutil se, trpěl... a pak konečně zemřel. Byli jsme spokojení a hrdí, jak jsme ho pokořili. A pak se na nás sesypala hromada dalších wretchedů, kteří samozřejmě slyšeli jeho řev.
Pořád ještě byl čas utéct, ale bláhově jsme si mysleli, že to zvládneme. Dělali jsme oba co jsme mohli, démoni zabíjeli ty, na které jsme nestačili. Měla jsem příliš práce, abych si všimla, že bratrův démon zmizel. Pak jsem uslyšela jeho bolestný křik. Dostala jsem strach - snad poprvé v životě - a rychle sežehla wretcheda, který mě ohrožoval. Hledala jsem v té záplavě těl bratra, ale když jsem ho uviděla, bylo pozdě. Ležel v křečích na zemi, kolem něj byla skupinka těch nestvůr a vysávali z něj sílu. Právě jsem se chystala mu jít na pomoc, vyvolat temný blesk nebo cokoli, co by alespoň jednoho z nich zabilo.
Projela mnou tak strašná bolest, až jsem upadla. Nečekala jsem, že to bude tak silné. Snažila jsem se zaútočit, ale už nebylo z čeho. Veškerá síla mě opustila. Ležela jsem, kroutila se v křečích a bála se, že zešílím. Bratrův nářek utichl. Skupinka kolem něj ho nechala ležet a vydala se ke mně.
"Bratře!" Křičela jsem, ale on se neozval. Zamlžil se mi zrak, vyhrkly mi slzy - strachem, ztrátou a bolestí. Čekala jsem, že ty potvory moje utrpení konečně ukončí, ale nestalo se tak.
Ucítila jsem léčivé kouzlo, ale vzhledem k tomu, že to nebylo zranění, co mě zabíjelo, mi to bylo kničemu. Došlo mi ale, že někdo to kouzlo musel seslat. Představila jsem si, jak do mě proudí síla. Po chvíli jsem se začala cítit lépe. Konečně jsem začala vidět, ale s vysáváním jsem nepřestávala. Uslyšela jsem překvapené zalapání po dechu. Pak žuchnutí, jak se tělo sesunulo k zemi. Vstala jsem, zamrkala a rozhlédla se. Většina nestvůr už byla mrtvá. Několik elfů s meči, luky a jinými zbraněmi je rychle likvidovalo.
Kousek ode mě leželo tělo elfské léčitelky. Možná byla jen v bezvědomí, nechtěla jsem nic riskovat a jednoduše seslala kouzlo s novou silou, kterou jsem od ní získala. Teď už musela být mrtvá. Rychle jsem jí obrala o pár meďáků, nějakou tu lahvičku a docela pěknou hůl. Pak jsem se co nejrychleji ztratila, než si mě někdo všimne.
Teprve tehdy doopravdy začal život, jaký vedu teď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama