Duch růže

19. února 2014 v 14:27 | Nerisa |  Povídky
28. února 2011 v 22:32 | tajemne.blog.cz

Tentokrát na téma: Příběh podle písně (Blackmores Night - Ghost of a Rose)
Šla pomalu a tiše - tak tiše, jak to jen dokázala. Opatrně našlapovala na suchém listí a bloudila očima po stínech kolem. Už byla skoro u cíle. Šedivá kašna v té tmě působila ještě děsivěji než obvykle. Ale ona se nebála. Jediné, čeho se bála bylo, že nepřijde. Už stála a u ní a tak se znovu rozhlédla. Nikdo tam nebyl, jen ona a stíny. Zkusila si upravit rozfoukané hnědé vlasy, ale moc se jí to nedařilo. Jemný větřík jí je stále cuchal a pak - byla tma, ničeho si nevšimne. I tak si na sebe vzala své nejlepší šaty. Byly modré jako obloha, jedoduché, ale přesto krásné. Jednou jí řekl, že je v nich ještě krásnější než obvykle, pokud je to vůbec možné. Proto si je dnes vzala.
Brzy konečně uslyšela kroky. Blížily se a srdce jí začalo bít na poplach. Třásla se nedočkavostí a nedokázala ani chvíli klidně stát. A pak se ze tmy vyloupla postava.
Okamžitě ho poznala. Takto se scházeli už velmi dlouho. Zarazil se na místě. Zatajila dech.
Chvíli se na sebe oba jen tak dívali, jako by měli strach, že se ten druhý za chvíli rozplyne.
Příchuť zakázané lásky visela ve vzduchu, způsobovala, že se v nich mísil strach s touhou. A pak se konečně pohnuli - téměř ve stejném okamžiku si padli do náruče. Drželi se, jako by se už nikdy nechtěli pustit. Políbili se a jako by se splnilo vše, o čem snili. Nikdo nesměl vědět o jejich setkání, jen hvězdy nad nimi. A ty mlčely.
Jen těžko lze popsat, co k sobě cítili. Byla to láska a zároveň mnohem víc. Jako by jejich duše byly dvojčata a nedokázaly se od sebe odloučit.
"Sofie..." zašeptal jí do vlasů.
"Ano?" ozvala se téměř vzápětí.
"Chci ti něco dát." zašeptal zase, pomalu se od ní odtrhl a něco jí dal do ruky.
Až po chvíli poznala, co to drží.
"Růže?" pousmála se. "Copak tady není dost květin?"
Výraz jeho tváře v té tmě stěží rozpoznala, ale neusmíval se.
"Na rozloučenou," řekl tiše a sevřel ruku, ve které držela růži, ve své.
"Odcházíš," konstatovala tiše a hlas se jí zlomil.
"Jednou to muselo skončit. Už tady pro nás není bezpečno a já musím odjet se svou rodinou."
"Odjet...kam?" cítila, jak se jí z očí začínají drát slzy a hrdlo se jí stáhlo potlačovaným pláčem.
"Do Ameriky," řekl tak vyrovnaně, jak dokázal.
"Takže už se neuvidíme." Snažila se nebrečet. Snažila se nekřičet zoufalstvím a vzít rozum do hrsti. Bylo to těžké.
"Je mi to líto. Sbohem." Vtiskl ji na ústa rychlý polibek, pustil její ruku a obrátil se k odchodu.
"Ne," chytila ho za ruku dřív než se jí vysmekl a pevně stiskla.
"Něco... mi slib." Zhluboka se nadechla. On se zastavil. A čekal.
"Slib mi, že když uvidíš...bílou růži, vzpomeneš si na mě. Slib mi to." Zapřísáhala ho zoufale.
Stiskl její ruku. "Slibuji."
"Miluji tě," zašeptala.
"I já tebe, ale to ty víš." Naposledy se objali a Sofie zamířila zpátky k hradu. Neustále se ohlížela a on se díval za ní.
Začalo svítat...a bylo to jejich poslední svítání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama