"Dětství" a vše co k tomu patří

3. února 2014 v 9:51 | Nerisa |  Fantasy životopisy
Mé jméno je Mary Anne Seymoure a toto všechno píši proto, aby mě lidé pochopili. Ne teď, snad až jednou za mnoho let, ale chci, abych tady po sobě nezanechala jen tisíce nezodpovězených otázek. Tohle je má odpověď, a tu prosím dejte přečíst lidem po mé smrti. Všichni, jež jste mě znali a milovali, tohle je můj poslední vzkaz pro vás. Pokud jsem se s vámi nestihla rozloučit, tak vězte, že jsem vás měla ráda jakkoli jsem to dávala či nedávalo najevo. Vy už budete vědět. Sbohem a snad budete šťastnější než já.

Sepsáno 1.5.1512 Thalijského letopočtu



Šílenství. Vždy to pro mě bylo slovo, které vzbuzovalo strach, údiv i nejasné pochopení zároveň. Vždycky, dokud jsem to slovo neuslyšela z úst matčina lékaře. Jako desítileté dítě jsem pořádně nechápala, co to znamená. A tenkrát mi vysvětlili, že je všechno na mě. To byl konec mého sladkého dětství. Ale všechno pěkně po pořádku.

Mí rodiče byli odnepaměti šťastní, nebo alespoń od té doby, co se vzali. Tenkrát jim na svatbě přáli ať jim to vydrží a prožijí šťastné a dlouhé manželství, dokud je smrt nerozdělí. Po letech se přidával k přáním pro novomanžele dovětek: Buďte šťastní jako Seymourovi. Vždycky jsem ráda vzpomínala na ty časy. Pamatuji se na ty dny, kdy otec zrovna nesloužil a býval doma. Mladšímu bratříčkovi vyřezával ze dřeva koníky a vojáčky, staršímu rovnou dřevěný meč a učil ho s ním zacházet. A když mu ti dva konečně dali pokoj, usedl do houpací židle před krb, posadil si mě na kolena a hodiny mě houpal při vyprávění pohádek. Matka mu pak donesla horký čaj a usmívala se na něj. Tenkrát jsem to ještě nechápala, ale byl to pohled plný nezměrné lásky, takové lásky, jakou si doteď nedokážu představit. Viděla jsem pouze její důsledky. Jak už jsem vzpomínala, bylo mi právě deset let. Staršímu bratrovi sedmnáct a mladšímu teprve pět. Otec byl Isilský obránce. Byl pro nás všechny takový vzor - hrdina bez bázně a hany, který nasadí krk za krásnou princeznu a ta ho odmění půlkou království. Věděla jsem ale, že pro něj byla princeznou má matka. Obyčejná měšťanka bez bohatství a krásných šatů. Byla to rázná žena, která se přesto uměla chovat a vždy mu dělala čest. Taková jsem jako malá vždy chtěla být - jako ona. Toho zimního dne jej opět zavolali do služby aby prošetřil stopy ve sněhu. Vypadalo to jako banální úkol a snad proto vzal s sebou mého staršího bratra. Nevrátili se.

Je pro mě těžké popsat co se stalo s mou matkou. Nejdříve se obořila na ostatní strážné, utíkala až za jejich velitelem a stále dokola je vybízela, aby se ho vydali hledat. Nikdy ho nenašli a kdo ví, jestli se o to alespoň pokoušeli. Matka byla nejdříve rozzlobená, ale pak, když zjistila, že jsou všechny naděje marné, začala mi zmírat před očima. Vztek přešel v smutek a smutek v zoufalství. Dříve tak rázná matka začala být netečná. Dlouze sedávala na jeho oblíbené židli - té, na které mě dříve houpával - a plakala. Někdy jen hleděla do plamenů s nepřítomným pohledem. Jako by už tenkrát její část odešla ze světa živých. Ale měla i chvíle, kdy jí přešla netečnost a začala mít zvláštní stavy - křičela, házela věcmi, rvala si vlasy a pak to z ničeho nic přestalo. Znovu se posadila a nevšímala si nás. Ze začátku jí lidé litovali a chodili nám pomáhat. A čím podivnější bylo její chování, tím rychleji návštěv ubývalo, až ustaly docela. Když mi řekl lékař tu hroznou zprávu, zůstala jsem na vše sama. Starala jsem se o domácnost, mladšího bratra a přitom ještě o šílenou matku. Nosila jsem jí jídlo, kterého se ani nedotkla, zamykala bratra, když propadla šílenství. A tak to plynulo den za dnem, než pohubla docela a - snad hlady, snad steskem - zemřela. Na pohřbu mnoho lidí nebylo, její přátelé se od ní odvrátili v posledních měsících života, stejně jako ostatní. Kolem mě pak chodili po špičkách a když už se na mě uráčili promluvit, následovala jenom lítost a vyjádření soustrasti. Jako by mi ji mohlo to všechno vrátit! Jako by to mohlo vrátit šťastný život! Bratr už byl větší a tak mi trochu pomáhal. A ve volném čase jsem chodila na hřbitov. Na hrob matky a prázdné hroby jejího muže a syna vedle ní. Sedávala jsem tam hodiny, přemýšlela, utíkala do svého vlastního světa. Lidí jsem se začala stranit. Nepřinesli mi nic dobrého a bez nich jsem alespoň našla zapomění. Trávila jsem víc a víc času ve svých snech, vracela se do dob, kdy bylo vše jednoduché a správné. Sama nevím, jak jsem při tom všem dokázala dále pečovat o bratra. Jednoho dne se ho nějaké paní zželelo a nabídla mi, že ho příjme za syna. Nebránila jsem se. Zasloužil si skutečnou rodinu. Mě nikdo nechtěl. Nejdříve potichu, ale později čím dál hlasitěji si začali šeptat, že jsem zešílela stejně jako matka. Skrývala jsem své pocity, stejně jako všechno ostatní.

Má matka bývala kněžkou Juany. Milosrdná bohyně, tak jí říkala. Učila i mě lásce k ní a svému kněžšskému umění. "Lidé nás potřebují, jsme vykonavateli vůle Juany a musíme konat dobro v jejím jméně." Juana... kde byla, když zemřel otec a ty jsi umírala zaživa také? Ne, svět nezná jenom lásku nebo jenom zlo. Zařekla jsem se, že nic z toho neexistuje. V mém světě byl jediný spravedlivý bůh - Thal. Nestranný a nezákonný, stejně jako příroda sama. Začala jsem promlouvat k němu. Uklidňoval mě slovy, že něco musí odejít aby mohlo přijít něco nového. A tak jsem se rozhodla odejít také, hledat lepší život nebo alespoň místo, kde mě nikdo nezná a kde mohu být sama sebou. Ikdyž vím, že jiné takové místo než je má mysl neexistuje...

Ludvigsen_Stepping-stones_640.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama