Znamení lišky

8. ledna 2014 v 13:36 | Nerisa |  Povídky
23.10.2010


Šla. Šla pořád dopředu, sama se brodila závějemi sněhu a mráz jí bodal do tváří. Plavé vlasy měla pokryté sněhovými vločkami, jako by to byla podivně krásná bílá čepice. Hřál jí kožich z bílé liščí kožešiny, jen díky němu ještě nezmrzla. Na okamžik se zastavila. Uslyšela zakrákání vrány, které podivně rychle doznělo. Během okamžiku se rozhodla a sešla z cesty do hustého křoví. Větvičky jí šlehaly do tváří, ale už byly tak zmrzlé, že to sotva vnímala. Odhrnula si větve z výhledu a podívala se ven. Vránu našla. Mrtvou, chycenou ve smrtící pasti tlamy polární lišky.
Bezděčně si pohladila kožich, poslala v myšlenkách tiché díky této obratné lovkyni a propletla se křovím zpátky. Na cestu. Jít vpřed. To je jediné, na čem teď záleží. Dál se brodila hlubokým sněhem a kožich si držela co nejblíže u těla. Zastavila se jen jednou aby se ujistila, že dýka je pořád na svém místě, v pouzdru přichyceném u jejího pasu. Pak šla dál. Mezitím bouře skoro ustala a vysvitlo slunce, tak vzácné v této roční době, v tomto kraji. Sníh se pod jeho paprsky kouzelně třpytil. Vypadá to jako v pohádce, pomyslela si. Sníh odrážel to světlo tak prudce, že se začala bát o svůj zrak. Zrychlila, ikdyž v závějích se jí šlo pořád jen těžko. Brzy došla k zamrzlému jezeru a zkusila pevnost ledu. Utopit se teď, když byla tak blízko, by bylo čiré bláznovství. Kvapně led přešla a v duchu poděkovala tomu nedostatku potravy, díky němu byla sice hubená, hladová a promrzlá, ale alespoň byla lehká. Blížila se tma. Obyčejně by si začala shánět dřevo na oheň a místo k přenocování, ale dnes už na tom nezáleželo. Se stopou smutku si uvědomila, že už nikdy neuvidí svítání. Ale na lítost nebyl čas, stane se, co se musí stát.
Zastavila se teprve když padla tma. Až pozdě si uvědomila, že teď už onu jeskyni těžko najde. Téměř nic neviděla, neměla přístřešek ani oheň či dřevo. To poznání jí na okamžik ohromilo - pojd tady těsně před cílem! Prudce zavrtěla hlavou aby se vzpamatovala. Nikdy se přece nevzdává. I přes nedostatek světla hledala dál. Po pár hodinách však vyčerpáním padla a neměla už sílu se zvednout. A pak uslyšela zapraskání větvičky a kroky. Fakt, že se někdo blížil, jí donutil vstát. Rozhlédla se, ale uviděla jenom nejasný stín. Začala couvat. Tiše ustupovala a jenom občas se ohlédla, aby do něčeho nevrazila. Naštěstí potlačila vyjeknutí, když jí najednou zmizela půda pdo nohama a ona se propadla do sněhu. Rychle se vyškrábala na nohy a rozhlédla se. Zjistila, že je v nějaké zamrzlé chodbě. Zatajila dech když zase uslyšela přibližující se kroky. To je konec, prolétlo jí hlavou. A pak se k její úlevě začal zvuk kroků oddalovat až ustal docela. Ještě chvíli takřka nehybně stála a pak se konečně vzpamatovala. Vytáhla se na špičky a zadoufala, že se jí podaří vytáhnout ven. Nepodařilo.
Když hmátla po okraji, jenom se na ní snesla sprška sněhu, který se odloupl z okraje jámy. Cesta nahoru byla nemožná. Nezbývalo jí, než se vydat dál chodbou. Vysoká byla ta chodba dost, takže se nemusela sklánět. Ale jinak byla úzká, tak tak se tamtudy protáhla. K její smůle ale byla čím dál tím užší, takže už tak v ní šla otočená bokem. Nakonec došla ke škvíře, za kterou uviděla prostronější místnost. Jenomže jak brzy zjistila, škvírou se protáhnout nedokázala. A přesto věděla, že je to její jediná cesta ven. Nakonec jí napadlo sundat si liščí kožich. K čemu také bude mrtvole kožich, napadlo ji. Jen nerada se loučila s liščím kožíškem. Připomínal jí domov. Doma v liščím klanu měli podobné kožichy snad všude. Na jednom spávala ještě jako malé dítě, ale na minulosti už nezáleželo. Důležité bylo pouze teď. A teď už z klanu zůstala jen ona a její dcera. Dcerku zanechala u klanu medvědů, ti se o ní postarají. Potřásla hlavou abyz ahnala všechny vzpomínky a kožich odhodila na podlahu chodby. Nyní už se škvírou nějak protáhla. Do nosu jí uděřil pach rmšin a rozkládající se krve. Rychle vytáhla dýku z pouzdra a pevně sevřela její rukojeť. Tiše se plížila podél stěny místnosti až našla další, o dost širší než původní průchod. A když nahlédla dovnitř, strachy strnula. Přímo naproti vchodu stál obrovský lední medvěd. Na okamžik se zdálo, jako by se ušklíbl. Jedním si ale byla jistá - viděl ji. Lépe si ho prohlédla a všimla si výsměšných rudých očí. A teprve v tom okamžiku si uvědomila, že je u cíle. Začala pomalu ustupovat a třesoucí se ruku s dýkou držela nataženou před sebou. Medvěd se pomalu vydal za ní, věděl, že nemá kam uniknout.
Teď jsi má, jakoby říkaly jeho oči. Zastavila se a prudce nadechla. Teď nebo nikdy. Místo ustupování šla medvědovi vstříc, zastavila se teprve kousíček od něj, a on udělal to samé.
Nedokážeš to... uslyšela ve své mysli výsměšný hlas. Jsi moc slabá...
Pleteš se, pomyslela si a jedním prudkým trhnutím vrazila dýku do medvěda. Věděla, že ještě žije, že ho taková malá rána nemohla ohrozit. Dýku z něj trhnutím vytáhla a bodla znovu - tentokrát jí však obrátila proti sobě. Když ucítila ostrou bolest, dýku vytrhla ze své hrudi a pustila ji na zem. Téměř ve stejnou chvíli uslyšela nelidský výkřik a sama se sesunula k zemi. Zatmělo se jí před očima a na své ruce cítila lepkavou krev.
Sbohem démone... pomyslela si, než se její duše odpoutala do těla a vydala se na pouť do země mrtvých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama