Vzpomínky zaváté časem 8

30. ledna 2014 v 11:36 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
6. února 2010 v 18:58 | tajemne.blog.cz

Ještě štěstí, že jsou věci, které o mě neví. A nejen on, některé věci neví vůbec nikdo. Nicméně, jestli si myslí, že mě může věznit a já nenajdu způsob jak utéct, mýlí se.
"Hmm, tak co teď budeme dělat když jsme tu takhle sami?" prohodila jsem škádlivě a vyzývavě se usmála. Po těch letech mi došlo, že je stejný jako ostatní muži. A tupec k tomu.
"No to netuším. Máš nějaký nápad?" zeptal se a přitrouble se usmál. Tedy, asi jen na okamžik a pak nasadil podezíravou tvář.
"Možná." řekla jsem a šla o kousek blíž k němu. Kéž by šlo popsat jak se tvářil.
"Mohli bychom si zahrát nějakou hru." řekla jsem k jeho očividnému zklamání a protí své vůli se zasmála.
"Zavři oči."


Jeho výraz se rázem změnil v hodně podezíravý.
"Když zavřu oči, utečeš. Myslíš, že jsem tak hloupý?!!" zvolal podrážděně a nepřátelsky si mě měřil pohledem.
"To bys přece slyšel kroky. A běháš rychleji než já."
"To nevím. Ani nevím, jaké triky umíš. Nevěřím ti."
Věděla jsem, že to nemůže být tak lehké a horečně přemýšlela jak ho přesvědčit.
"Můžu se tě třeba... celou dobu dotýkat rukou a kdybych zkusila utéct...prostě otevřeš oči a chytíš mě." To byl naprostou hloupý nápad. A pochybovala jsem, že může vyjít.
"No dobře... a co to je za hru?"
Kdybych se neovládla, asi bych se plácla do čela nad svou hloupostí. Ani jsem nevymyslela tento malý detail. Ó stůj při mě přírodo, prosím!
"Ehm takže... ty zavřené oči mají důvod. Protože... no... budeš hádat. Já si třeba vyhlédnu nějaký předmět v místnosti a dávat ti nápovědy a ty musíš uhodnout, který to je. No a odměnu... si určíš sám?" Dneska vážně nemám svůj den. Horší nápady jsem snad nikdy neměla!
Přesto se ďábelsky usmál.
"Cokoli?"
"Cokoli."
"No dobrá, ale opovaž se utéct. A proč vůbec musím tedy mít zavřené oči??"
"No no no... aby to bylo těžší chápej a ty jsi neviděl na co se dívám... a tak.
"Stejně tady znám každou pavučinu."
"A že je jich tady hodně..." zamumlala jsem.
"Tak dobře tedy, zavři oči." řekla jsem a položila svou dlaň na jeho rameno. Vůbec nechápu, jak na něco takového mohl přistoupit. Ale zdřejmě měl vymyšlenou nějakou strašnou odměnu. Ale já tady nezůstanu, abych zjistila jakou.
Po krátkém zaváhání zavřel oči. Začala jsem ho pomalu obcházet až jsem mu stála za zády.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Všechno tady znal, to je jisté. Co mi pomůže získat čas? Musí tady být něco, o čem neví. Něco co by-
Mám nápad. U jedné stěny stál krb a kolem něho byl rozsypaný popel. Oheň byl vyhaslý ale právě ten popel mě zaujal. Tohle ho snad nenapadne.
"Je to... na koberci."
"Tady je na koberci snad všechno." zammlal
"Jsi si tím tak jistý?" odpověděla jsem a přemýšlela jak ho na chvíli zabavit
"Naprosto."
"Hmm a je to tmavé barvy."
"Tady je všechno tmavé!"
"Za to už ale já nemůžu!" zvolala jsem a začala hrát uražené ticho. Přišel můj čas.

V hlavě jsem si začala odříkávat pár slov a vytvářet hodně konkrétní představu. A už po chvíli stála kousek ode mě postava. Byla to moje kopie. Vypadala přesně jako já a velice skutečně. Jediný rozdíl byl v tom, že když chodila, nedělala žádný hluk. Ovládala jsem ji myšlenkami. Stačilo jí sdělit co má udělat nebo říct a stalo se. Takže když jsem jí v hlavě přikázala, aby se postavila vedle mě a položila dlaň na jeho druhé rameno, bez otálení poslechla.
"Tak se ptej sám. Nevím jak ti dávat nápovědy, když je tu všechno tak uboze stejné."
Mezitím co jsem mluvila, pustila jsem jeho rameno a v hlavě si zašeptala další slova. Teď nebyla slyšet ani má chůze. Se zatajeným dechem jsem šla ke dveřím a čekala.
"Je to kus nábytku?" zeptal se. V tu chvíli, co mluvil, jsem poručila své kopii ať jde s rukou na jeho ruce až před něj. Dokud mluvil, nevšiml si, že neslyší kroky.
"Není." tato slova zněla jako bych je pronesla já. Ale vyšly z úst falešné Nerivarne.
V tu chvíli jsem se rozhodla odejít. Začal zase mluvit a nebylo slyšet lehké zašustění, když se otevřely a zase zavřely dveře. vyklouzla jsem ven do chatky a potichu se sunula podél zdi až ke dveřím. Teď a nebo nikdy.
Otevřela jsem je a vyběhla ven do tmy. Nad bažinou už nebyl vidět ani měsíc. A já se rozběhla a stále neslyšně utíkala pořád rovně, než si všimne, že je sám pouze s mou nemluvnou kopií. Běžela jsem jako vítr a skoro necítila únavu. Jenomže pak jsem ve tmě přehlédla tlustý kořen a zakopla o něj. Místo abych spadla na cestu, skácela jsem se do nějakých vlhkých, trnitých keřů.

A v tu chvíli jsem ztratila vědomí a moje kopie zmizela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama