Vzpomínky zaváté časem 5

9. ledna 2014 v 11:17 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
"Co ty tady děláš, odporná špíno?" vyprskla jsem znechuceně a kdybych nebyla dáma, snad bych na něj i plivla.
"Já? Já se tady jen procházím, spíše bych se měl ptát já tebe co tady děláš."
"Neodpověděl jsi na moji otázku."
"Ale odpověděl, jen té odpovědi nechceš věřit."
"To je pravda."
"Víš, tohle je můj domov, to TY tady nemáš co pohledávat," řekl a místo pobaveného tónu teď jeho hlas zněl výhružně a nenávistně.
"Myslela jsem, že jsi mrtvý," vyšlo ze mě podobně nenávistným tónem.
"A nejsem, jak vidíš, to tvoje malé zaříkadlo mě nemohlo porazit."
"Možná jsem tě měla probodnout hned když jsem měla příležitost."
"A neudělala jsi to ty "světice".
"Ďáble."
"Lichotíš mi. Nechtěla bys navštívit starého známého?"
"To radši skočím z útesu."
"K tomu se také dostaneme. Abdule!"
Ze stínu se vynořil nechutný skřet se špinavými nehty a urousanými pramínky vlasů. Chtělo se mi z něj zvracet. A ten nechutný skřet mě chytil překvapivě silnýma rukama a táhl mě dál do útrob lesa. Mého koně pustili a ten utíkal pryč. Měla jsem tedy alespoň malou útěchu, že bude v pořádku...

Po krátké chvíli se z houštin vynořil domek. Byl dřevěný a vyhlížel dost obyčejně. Trochu se nakláněl na stranu a byl sotva vidět přes okolní rozrostlé rostliny. Nezdravé a mrtvé rostliny. Byl to tak smutný pohled, až se mi chtělo brečet. Neměla jsem ale čas "obdivovat" krajinu. Ten nechutný skřet mě táhl dále až do domku.
Když se otevřely dveře, potichu zaskřípaly a já uviděla vnitřek domku. Byl stejně skromně zařízený jako vnějšek. Malý zaprášený stolek s dvěmi židlemi, truhlicí, dřevěnou postelí a krbem, na kterém se zřejmě vařilo. Ale bylo to tam celkem útulné. Na to čí to byl dům samozdřejmě. Chvíli jsem klouzala zrakem po célém pokoji, až jsem si nakonec všimla dvěří. Nebyly tak zaprášené jako okolní věci, ale dobře splývaly se stěnami. Jako by byly tajné.
"Pěkný dům. Asi tě vyšel hodně draho, že?" uštěpačně jsem se zeptala majitele.
"Zmlkni, ubohá elfko, neviděla jsi ještě všechno."
"Vážně? A co mi chceš ještě ukázat, plesnivý sklep? Čekala bych od tebe něco lepšího, než co mi tady předvádíš."
"Zavři zobák, undergar!" zakvrčel vztekle.
"Nadávkami nic nezměníš, ostatně, ty máš zrovna co říkat." Pronesla jsem a přitom se dívala na jeho dlouhé elfské uši. Jen se na mě příšerně zamračil a pokynul rukou skřetovi, aby mě ta zrůda nešetrně zatáhla až k těm skrytým dveřím a pomalu je otevřela. Za nimi byla temná chodba. Podlahu i stěny měla tmavě hnědé, ale dlážděné. A naproti dveřím byly troje další, vyřezávané a hezčí než ty, kterými jsme právě prošli.
"Jestli si myslíš, že bydlím v té ubohé chajdě, hodně jsi se spletla. Tady je mé království, vítej Neri."
"Jak si opovažuješ mě oslovovat jako-" výhružně jsem na něj zavrčela než mě přurušil.
"Neri? Neri, Neri, Neri! Pamatuješ??"
"Neznám odpornější věc, na kterou bych si pamatovala. Už jen vzpomínka na tvou tvář se mi hnusí Aragale." jeho jméno jsem skoro vyplivla. Připadal sjem si jako svázaná kočka, která prská, ale nemůže se bránit. Aragal se jen zasmál. Ne jako tenkrát. Teď byl jeho hlas hrůznější a zkaženější. Možná bych si i potichu povzdechla, ale byla jsem si jistá, že by si toho všimnul.
"Jak nežně říkáš moje jméno!" prohodil ironicky a zasmál se.
"A teď pojď, ukážu ti své komnaty..." a jen co to dořekl, už mě skřet táhl k prostředním dveřím a já vstoupila do honosné místnosti s krbem a polstrovanými křesly. Na stěnách i podlaze byly kožešiny, stěny byly obkládané tmavým dřevem a podlahu zakrýval nějaký koberec. Místnost ozařoval černý lustr připomínající hnáty kostlivce. Později jsem si všimla i několika lebek místo svícnů, které byly rozmístěny na několika mahagonových stolích. Celá místnost byla ponurá a temná. I některé místnosti v mém domě byly tmavé. Ale tak nějak tajemně, příjemně, záhadně... tohle bylo spíše odporné.
"Tak jak se ti tady líbí?" zeptal se mě s veselím. Stejně z něj vyzařovalo zlo a odporné vibrace, ani když měl radost už nebyl dobrý.
"Je to tady odporné, chceš- li znát můj názor."
"Odporné?!! V Kaliemu jsem si také na tvůj vkus nestěžoval!!" obořil se na mě uraženě.
"Narozdíl od tebe mám totiž dobrý vkus co se zařizování domu týče." S klidem jsem odvětila a chladně se na něj zadívala.
"Dobrá, když se ti tady nelíbí, mám pro tebe lepší pokojík!" naštvaně vyprsknul a už mě skřet zase táhnul k nějakým dveřím. Stejně jako celá místnost byly tmavé, ale nezvykle těžké. Jakmile se otevřely, spatřila jsem jen pustou, prázdnou temnotu, jež za nimi číhala. Naneštěstí, přesně tahle místnost se měla stát mým novým domovem. Skřet mě strčil dovnitř a dveře se zabouchly. Krátký záblesk světla, než se zavřely, mě jen utvrdil v podezření, že jediným vybavením místnosti je vratká dřevěná postel. Pak už bylo jen ticho jako v hrobě a bezbřehé zoufalství v mých útrobách. Vždy jsem nesnášela stísněné prostory bez přírody a světla. Jen díky tomu, že jsem byla elfka, jsem se nesesypala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama