Vzpomínky zaváté časem 4

2. ledna 2014 v 11:50 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
Ano, ne každý by asi čekal, že dostanu na výběr, ale pravdou je, že jsem na výběr neměla. Mé svědomí, má víra v důležitost takového poslání a láska k přírodě, jedno v jakém světě, je nenechala na pochybách. Musela jsem přijmout, ikdyž bych byla mnohem radši, kdyby mě o něco takového nežádali.
"Přijímám," řekla jsem jen, aniž bych tušila, zdali toho budu brzy litovat méně nebo více než v tomto okamžiku. Pohlédla jsem na radu. Jejich výrazy byly nadmíru spokojené, jako by říkaly: "My víme, že nikdo neodolá." Očividně byli rádi, že to mají zasebou a mohou tuto záležitost uzavřít. Jistě, jim o nic nešlo, ale já tak spokojená nebyla. Desítky let... V tomto místě roky utíkaly jako hodiny a staletí jako dny. Ale tam dole se každý rok bolestně táhl a jak vzrůstala touha po domově, vzrůstal i smutek a délka let. Přesto jsme nikdy neodmítli. Protože nedokážeme opustit přírodu kvůli svému pohodlí. Ach, někdy si velmi přeji aby to šlo. Jenomže přání někdy nestačí.
Znovu jsem nasedla na koně a hnala se vstříc své rodině se smutnou zprávou. Jenomže jsem je nechtěla vidět tak brzy, ne hned. Místo toho jsem zatočila ke krajinám, hnala svého koně cvalem a nechávala vítr, aby cuchal mé vlasy. Jela jsem prostě dál, neznámo kam. Po tvářích mi stékaly slzy a větvičky stromů šlehaly mou zmáčenou tvář. Ale já to nevnímala, každým tlukotem srdce jsem cítila tu nezměrnou bolest a vědomí, že toto je na dlouhou dobu naposledy, co se proháním lesem na koni. V duchu jsem se loučila s lesy a krajinami mého domova a myslela na to, že se budu muset rozloučit i se svým drahým. Už za chvíli. V zajetí myšlenek jsem si ani neuvědomila, že jedu pořád dál a dál až se mi známá krajina začala měnit v neznámou.
A než jsem se vrátila myšlenkami do reality, jela jsem hustým, tmavým lesem, slunce zapadalo a já netušila, kde to vlastně jsem. Dokud jsem byla tady - ve svém domovském světě - nikdy jsem necítila strach. Kromě strachu z toho, že jednou budu muset opět odejít. Ale tohle místo bylo přinejmenším zvláštní. Stromy tu byly tak husté, že sem skoro nepronikalo sluneční světlo, země nevypadala příliš zeleně - a v dáli se táhl močál. Nikdy jsem o tomto místě neslyšela. Ostatně elfové neměli potřebu prozkoumávat takové krajiny a netušili co zde číhá. A já si uvědomila, že jsem klidně mohla vjet do pasti. Neměla jsem u sebe ani žádnou zbraň. Hořce jsem zalitovala své neopatrnosti a dívala se po cestách. Všechny vypadaly stejně. Nevěděla jsem, odkud jsem přijela. Samozřejmě mě napadlo se otočit. Ale za mnou byly cesty hned tři a v tmavém mechu jsem nerozeznávala ani stopy kopyt. Nejen, že tu byla jiná půda i stromy byly děsivé, nakláněly se na mě a když jsem se zkusila napojit na jejich energii a mluvit s nimi, neslyšela jsem nic. Jejich energie nebyla taková, jakou má většina stromů. Napadlo mě, že jsou mrtvé. Jen jsem tomu příliš nevěřila. Slyšela jsem jen pusté ticho a v něm svůj dech. Ani zvířata nikde nebyla. Z okolí vyzařovala neznámá, nepříjemná energie a síla. Tohle místo mě zneklidňovalo.
Vydala jsem se jednou z cest a můj věrný kůň šel tam, kam jsem chtěla, ale nemohla jsem s ním mluvit myslí. Tohle místo mé vnímání rušilo. Když jsem už několik hodin bloudila lesem v mé hlavě byla jen jediná myšlenka - musím se dostat domů. Seskočila jsem z koně, snažila se ho vést velmi potichu, ale i tak v tom tichu byly naše kroky slyšet na míle daleko. A pak jsem na jedné z cest uviděla temnou postavu. Jedna část duše volala ať na něj zavolám a zeptám se na cestu. Instinkt však velel zůstat zticha. Stejně mě onen člověk brzy zahlédl a šel blíže a když se konečně přiblížil tak, abych viděla jeho tvář i ve stínu kapuce pláště mi byl ten obličej povědomý. A onen "starý známý" měl na tváři velice potěšený výraz. Jako by říkal "Tak tě konečně mám."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama