TS - 8. Žena ve sklepení - konec

27. ledna 2014 v 12:28 | Nerisa |  Toulky snílků
Neznámá blondýnka se na Alici usmála. "Já jsem Laura, Erikova sestra. Už mi o tobě vyprávěl." Alice jen mlčky zírala. Chvíli trvalo, než k ní dolehl plný význam slov, která právě slyšela. Pak se také usmála. "Takže vy spolu nechodíte?"
"Zbláznila ses?" Laura se zakřenila a Alici se ulevilo.
"Takže proto se na Erika zlobíš? Myslela sis, že my dva… Páni. Je z toho celý špatný, že už se nevídáte. Normálně na mě tady dává pozor, ale poslední dny skoro nespí. Nekecám."
"To je mi líto. Mělo mě napadnout, že…" Co vlastně? Bylo pochopitelné, že si prostě myslela, že ji podvádí. Nikdy si moc nevěřila. Ani vlastně nechápala, co na ní Erik vidí.
"Co kdybys přišla k nám domů? Rodiče tě určitě rádi poznají. Jsou trochu zmatení, ale moc milí. Skoro nikdy nám nic nezakazují," zašvitořila Laura a široce se usmála. "Myslím, že jsi moc fajn holka a určitě můžeme být kamarádky, když teď chodíš s mým bratrem."



Alice se usmála. Laura se jí zalíbila, když teď věděla, že není konkurencí. Ještě chvíli si dívky povídaly a poznávaly se, pak Laura pomyslela na zápisníček s tužkou a napsala Alici adresu.
Příštího dne stála Alice před oprýskanou kovovou brankou, která se snad kdysi pyšnila zeleným nátěrem. Branka vedla do zahrádky před nevelkým dvoupatrovým domkem se zašedle bílou omítkou a zkosenou střechou. Zazvonila na zvonek bez jména a čekala. Po chvíli se jedno z oken otevřelo, vykoukla z něj blonďatá žena, usmála se a zavolala: "Ty jsi Alice?"
Alice kývla. Žena odstoupila od okna a během několika minut už Laura vybíhala z domu, vítala se s Alicí a táhla ji dovnitř s takovým nadšením, až i Alicina nervozita trochu opadla. Nebyla zvyklá na tak srdečné chování, sama byla spíše tichá a nedůvěřivá, ale Laura si prostě dokázala získat každého. "To je mamka a taťka," prohlásila dívka a představila Alici oné blonďaté paní s modrýma očima a jejímu manželovi, který vypadal jako starší verze Erika. Oba rozpačitou Alici objali a Lauřina matka jí vtiskla na tvář polibek se slovy: "Erik na tebe čeká nahoře."

Laura vzala Alici za ruku a vedla ji po úzkých dřevěných schodech do horního patra domku. Ocitly se v malé chodbičce s jedním oknem do zahrady a dvěma dveřmi po stranách. Přes množství pokojových květin nebylo na zemi skoro kam šlápnout, ale i tak se dívkám podařilo s opatrným našlapováním dojít k jedněm dveřím. Laura na ně zabouchala, zazubila se a hned zmizela k opačným dveřím do svého pokoje. Alice povytáhla obočí a než se stačila vzpamatovat z údivu nad tím, jak snadno ji v tom Laura nechala, dveře se otevřely a vykoukl z nich Erik.

"Ahoj. Pojď dál," řekl rozpačitě, otevřel dveře a Alice jimi prošla do malého pokojíčku. Bylo tam jedno jediné okno, jedna postel u stěny, psací stůl s hromádkou knih, skříň a několik polic. Zatímco se rozhlížela, Erik se posadil na postel a prohlížel si ji. Bylo na tom něco zvláštního, když se jeho domácí svět, snový svět a svět venku tak protl. Alici znal ze snů, znal ji mimo dům, ale bylo to zkrátka podivné, když najednou ta téměř neznámá dívka stála v jeho pokoji. Konečně se na něj podívala a pousmála se. Doteď se bál, že už ten úsměv nikdy neuvidí. Zaváhala, ale pak se přecejen posadila na postel vedle něj. Na okamžik ho napadlo, že by jí dal ruku kolem ramen, ale pak si to rozmyslel. "Takže… Laura ti všechno vysvětlila?" ujistil se.
"Byla jsem hloupá, promiň," uznala Alice tiše a konečně se mu podívala do očí.
"Jo, to jsi byla. Přece bych… totiž… jsi jediná holka, kterou chci," vysoukal ze sebe
a bezradně si prohrábl vlasy, když na něj Alice po těch slovech vytřeštila oči. "To jako fakt?"
"Proč bych ti kecal?"
"Jsem moc ráda," zamumlala a sklopila oči. Erik si ještě chvíli dodával odvahy, pak se k ní sklonil a něžně svou dívku políbil na rty. Alice se nejdřív polekala. Cítila, jak jí buší srdce, ale neucukla. Zavřela oči a musela uznat, že to vůbec není špatné. Možná čekala něco trochu jiného, ale… "Už je ve-" ozval se Lauřin hlas, ale pak se zarazila. "Jé promiňte, já…"
Erik se okamžitě odtáhl a Alice měla pocit, že je rudá až za ušima. Oba se podívali na Lauru s tak provinilým výrazem, až se zasmála. "Ty vaše obličeje jsou hrozný. Přišla jsem akorát říct, že už je večeře. Po jídle se můžete vrátit sem a... už nebudu rušit." Uculila se a zmizela na schodech.

Alice s Erikem se na sebe s úsměvem podívali. Erik vzal Alici za ruku. "Takže po večeři…?" nadhodil a Alice se nervózně zahihňala. Pak ji odvedl dolů. Laura při večeři vesele švitořila a občas spiklenecky zamrkala na mladý pár. Rodiče převážně mlčeli a usmívali se. Pak všechny děti poslali do postele a sami si šli také lehnout. Laura vyběhla po schodech před Erikem, zastavila se ve dveřích svého pokoje a zvesela zavolala: "Dobrou noc hrdličky!" Pak za sebou zabouchla a dvojice osaměla. "Myslela jsem, že budu spát u Laury…" řekla Alice nejistě.
"To záleží na tobě."
"Nemám ani nic na spaní…"
"Můžu ti půjčit tričko."
"Tak… fajn," vzdala to nakonec. Nechala si od Erika podat čisté modré tričko z jeho skříně, poručila mu, aby se otočil a převlékla se. Zamračila se, když si uvědomila, jak je krátké. Trochu si ho potáhla, ale pořád se cítila skoro nahá. "Zhasni," řekla a k její úlevě nijak neprotestoval. Potmě se cítila o něco líp. Počkala, až si Erik lehne a pak si vlezla k němu. Dovolila mu, aby si ji přitáhl
k sobě a položila si hlavu na jeho rameno. Uvědomila si, že si svlékl tričko, zatímco zápasila se svými šaty, a znejistěla. Cítila se u něj v bezpečí, ale stejně to byla nezvyklá situace. Jako na potvrzení toho, o čem přemýšlela, jí Erikova ruka sklouzla na zadek a Alice se zajíkla.
"Nech toho," sykla.
"Promiň," zamumlal, ale na její vkus to znělo až moc pobaveně. Zamračila se a napadlo ji, že prostě odejde, ale Erikova ruka nadále neškodně ležela na posteli a nic dalšího nezkoušel. Uklidnila se, zavřela oči a brzy oba usnuli.
Tentokrát chvíli trvalo, než pochopila, že sní, protože se ocitla v naprosté tmě. "Světlo," zašeptala a představila si ve své ruce baterku. Posvítila s ní kolem a zjistila, že je zavřená v malé tmavé místnosti bez oken, dveří a jakéhokoli nábytku. Vypadalo to skoro jako… kobka. Naštěstí tam byl Erik s ní. "Hm tohle vypadá na můj sen," poznamenal a zamračil se.
"Tobě se zdává o kobkách?" podivila se.
"Je to sklepení. Řekněme, že tady začínám pokaždé, když před spaním nemyslím na zrovna… příjemné věci." Alice radši spolkla svou otázku, jestli ho naštvalo, že mu nedovolila na ni sahat a přemýšlela kudy odtamtud. "Můžeme se odsud prostě přenést jinam?" Kývl. "Je to jen další ze snových krajin. Nic zvláštního."
"Zajímalo by mě, kde je Laura…" pomyslela si a představila si veselou blonďatou dívku. Místnost kolem ní se změnila a místo Erika tam teď byla Laura. Pozdě si uvědomila, že nesmí myslet na to, co nechce, aby se hned stalo. V duchu si vynadala. Pořád jsem tak hloupá! Něco ale nebylo v pořádku. Místnost byla větší a vedlo z ní několikero dveří do tmavých chodeb. Byla tam hrozná zima a co hůř, Laura vypadala vyděšeně. "Lauro?" zavolala na ni nejistě.
"Oni si pro mě přijdou. Brácha to říkal. Když se budu bát, přijdou si pro mě," řekla Laura
a objala se rukama. Alice k ní přistoupila. "Neblázni, na takové věci nesmíš myslet."
V tu chvíli se vedle nich objevil Erik. "Vy jste mi daly! Obě v pořádku?" Laura mlčky zavrtěla hlavou a Alici se na tváři usídlil bezradný výraz. "Nevím, čeho se bojí." Najednou se z temných chodeb začaly ozývat hlasy a Laura se roztřásla. I Alice ztuhla na místě. Posvítila s baterkou do chodeb, ale zbytečně. Světlo bylo příliš slabé. Erik si stvořil myšlenkou svůj oblíbený meč a zamračil se. Z chodeb začaly vycházet přízračné ledové bytosti, ty samé, které už na ně párkrát zaútočily. Každá z nich měla svou ledovou zbraň, ale neútočily na ně. Zatím.

"Zemřeš… zemřeš… zemřeš." Bytosti šeptaly jedna přes druhou a Laura si zakryla uši. "Zmlkněte," přikázala, ale hlas se jí třásl. "Moji sestru nedostanete," prohlásil Erik a stiskl meč pevněji, připravený kdykoli začít bojovat.
"To ani nemusíme." Skupina bytostí se naráz smrskla na tři větší a každá mířila svým mečem na jednoho ze snílků. "Ty zemřeš," zasyčela ta nejblíž Laury. "Nikdy ji nedokážeš ochránit. I kdybychom ji nedostaly my, ta nemoc to udělá," prohlásil tvor u Erika spikleneckým šepotem.
"Vážně si myslíš, že mu na tobě záleží?" řekla ledová žena mířící lehkým krokem k Alici.
"Jo, myslím," řekla Alice vážně při vzpomínce, jak ji toho večera držel v náručí. Uvědomila si, že ho opravdu miluje a musí mu jít na pomoc, až se zbaví té otravné ledové královny. Bez dalšího zdržování si vzpomněla na svého dráčka a svůj oblíbený luk a obojí jí hned přišlo na pomoc. Všimla si, že dráček o něco povyrostl. V příštím okamžiku už zakládala šíp. Ledová královna nevypadala potěšeně. Sekla mečem po dráčkovi, který uskočil a pustil na ni ohnivý obláček. Alice se pousmála, natáhla tětivu, ale zarazila ji rána, kterou uslyšela z místa, kde bojoval Erik. Stihla si akorát všimnout, že mu jeho soupeř stále našeptával něco o osudu jeho sestry. Erikův meč se válel opodál a sám Erik se krčil na podlaze a třásl. Alice už neměla na co čekat. Musela mu jít pomoct. Zamířila a vystřelila neomylný šíp k ledové královně. Pak se obrátila, aby vyrazila na pomoc Erikovi… a zjistila, že už zase leží v posteli přitulená k němu a sen je pryč. Zatřásla s ním, ale ani se nepohnul. Začala se v ní zvedat vlna paniky. Do místnosti vtrhla Laura, klekla si na postel k Alici a chytila Erika za zápěstí. Alici stačil její šokovaný výraz, aby pochopila, že se něco stalo. Pak se Laura rozplakala. Alice měla pocit, jako by jí někdo vyrazil všechen vzduch z plic, jako by umřela a opustila svoje tělo. Když zemřeme ve snu… Erik byl mrtvý. Jak se to mohlo stát?


O pět let později…

Alice seděla u stolu před kavárnou a čekala. Pozorovala lidi na ulici. Pak se mezi cizími tvářemi vynořila známá štíhlá plavovláska a zamířila rovnou k ní. Pozdravily se, objaly a Alice jí nabídla místo vedle sebe. "Už jsem myslela, že nepřijdeš," řekla Alice.
"To víš, jedno rande za druhým." Blondýnka na ni spiklenecky zamrkala a Alice se neubránila úsměvu. "Je z tebe mladá dáma."
"A ty jsi spisovatelka! Nemůžu uvěřit tomu, že mí spolužáci čtou tvou knížku. Knížku, ve které jsem taky. Ukázala jsem ve třídě výtisk s tvým podpisem a rázem se stala hvězdou třídy." Alice se zasmála. "Víš přece, že mi o slávu nejde."
"Jo, chceš pomoct ostatním snílkům, aby neskončili jako můj bratr." Alice přikývla.
"Kdybych mu tehdy nepřidělala starosti s tou svou nemocí…"
"Ty jsi za to nemohla, Lauro. Zabil ho jeho vlastní strach."
"Já vím, ale pořád se s tím nějak nemůžu vyrovnat."
Alice potřásla hlavou. "Já taky ne."
"Vím, že nechceš o nikom jiném ani slyšet, ale on by taky chtěl, abys šla dál."
"Jednou možná půjdu… ale zatím se musím postarat o tebe a ostatní snílky."

Byla nesmírně ráda, že se nakonec Alice se svou nemocí tak statečně poprala a dávno se vylízala z nejhoršího. Někdy si nedokázala představit, co by bez ní dělala, teď když byl Erik už tak dlouho pryč. Podívala se na nebe a pomyslela na všechno, co celý život přehlížela, zatímco se toulala ve svých snech. Dokonce i sluneční svit je vzácný s ohledem na to, jak je život krátký. A lidé jako Laura ji potřebovali. Kdo jiný jim mohl říct, kdo jsou a jak se bránit? Ji všechno naučil Erik a tak to nejmenší, co pro jeho památku mohla udělat, bylo učit ostatní a postarat se o jeho sestru. "Už jsem přece mladá dáma! Zvládám to, neboj," ozvala se Laura a Alice se znovu pousmála. Zatím to vypadalo, že svůj úkol plní dobře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama