TS - 7. Neznámá

20. ledna 2014 v 19:17 | Nerisa |  Toulky snílků

Alice se procházela ovocným sadem. Všechno kvetlo jako v pohádce, vůně ve vzduchu byla omamná a slunce ji konejšivě hladilo na ramenou svými paprsky. Nevšímala si toho. Krajina jí připadala příliš nádherná vzhledem k tomu, jak se cítila. Jako na povel se nebe zatáhlo. Stačilo, aby na to jen pomyslela a květy ze stromů opadaly spolu s listy. Vše potemnělo. Vyšel měsíc a jeho přízračná záře vyčarovala kostrbaté stíny. Holé větve vypadaly jako ruce natahující pařáty. Jedna
z větví se Alici omotala kolem pasu a přitáhla ji ke stromu. Najednou se začala bát svého výtvoru. Omotávaly se kolem ní další větve a dusily ji. Nemohla mluvit, nemohla křičet, skoro nemohla ani přemýšlet. Myslet, to zrovna nutně potřebovala.





To já to tady vytvořila. Já ti poroučím. Nemůžeš mě držet, pusť mě! Křičela v mysli na strom. Větve se okamžitě stáhly. Zhluboka se nadechla. Uhladila sukni červených šatů a pohled jí sklouzl na černé kozačky na nohou. Nebyl to zrovna její styl, ale dnes se to hodilo. Jako by svět snů sám odhadl její náladu a oblékl ji podle toho. Dokonce i vlasy dnes měla v culíku, ne rozpuštěné.

Zamračila se a představila si luk s toulcem šípů. Obojí se objevilo na zemi před ní, přesně, jak čekala. Buď měla štěstí anebo jí vztek pomohl rychleji a přesněji uskutečňovat její přání. Cítila se zrazená, naštvaná a vůbec ne jako ta vždy milá Alice, ta zasněná romantička. Nedělalo jí žádný problém si představit pár metrů před sebou slaměného panáka s terčem namalovaným na hrudi. Sotva se objevil, střelila do něj první šíp a sykla, když minul. Podruhé už si šíp představila přesně ve středu terče předtím, než vystřelila. Zavrtal se tam s milimetrovou přesností. Tak ji zastihl Erik.

"Ahoj! Je fajn, že ses konečně rozhodla procvičit i v boji."

"Zastřelím každého zrádce, který se opováží mě otravovat."

"Zrádce? Myslel jsem, že…"

"Ne, ty jsi vůbec nemyslel! Jak jsi mi to mohl udělat?!" obořila se na něj. Otočila se čelem
k němu a zlostně mu zírala do očí. "Už tě nechci nikdy vidět, rozumíš?"

Vypadal zmateně, ale musel to jen hrát, tím si byla jistá.

"Co jsem provedl?" podivil se.

"Myslela jsem… že mě máš rád," pípla.

"No já…" Hleděl na ni a nevěděl, co říct. To ji utvrdilo v původním odhadu.

"Běž si za tou blonckou, blbečku," vyštěkla a vybavila si místo, na které se chtěla dostat. Během chvilky byla pryč. Objevila se na zahradě u nějakého domu. Bylo jí jedno, komu patří. Mohl být zrovna tak její, kdyby si to jen přála. Posadila se na zahradní lavičku a rozplakala se. Nechala slzy, aby vyplavily všechno zklamání, až nezbylo nic, než prázdnota. Pak si hřbetem ruky otřela slzy a zabodla pohled do trávníku. Vzpomněla si na své dračí vajíčko. Během mrknutí oka tam leželo, jako v peřince. Zvedla ho a položila do klína. Zkoušela si představit, jak se klube a pak je místo něj v jejím klíně dračí mládě.

Na vajíčku se objevila drobná prasklinka. A pak další. A další. Postupně se ve skořápce utvořil malý otvor. Ozvalo se ťukání, jak tvoreček uvnitř narážel do skořápky. Pak ji konečně jeho ztvrdlý výrůstek na tlamce prorazil a po několika dalších zaťukáních se z vajíčka vynořila hlavička. Alice na to jen okouzleně zírala. Vajíčko se rozlouplo a v klíně jí sedělo maličké ještěrkovité stvoření s červenými šupinami a drobnými křidýlky. Žluté hadí oči hleděly na ni.

"Určitě jsi kluk, viď že jo?" řekla tiše. Dráček se zavrtěl a neodpověděl.

"Budeš Roland, jako ten hrdina z písně, co jsme brali v literatuře," rozhodla.

Dráček si jí nevšímal. Stočil se do klubíčka jako kočka, vyfoukl malý obláček kouře a usnul. Zřejmě ho to dobývání se ze skořápky vyčerpalo. Alice se pousmála, ale výraz její tváře zase potemněl, když si uvědomila, že stejně jako vše kolem ten dráček vlastně není skutečný.
A vzpomněla si na Erika a pomyslela si, že by snad radši umřela než ho potkávat ve snech každou noc, jako doteď. Jak by se tomu vůbec mohla vyhnout? Nemohla nespat. Jak tak tonula v chmurným úvahách, málem přeslechla zaskřípání dveří od domu. Vzhlédla a na okamžik ztuhla.

Z domu se vyhrnulo šest bledých bytostí, o kterých s určitostí věděla, že jsou to nepřátelé. Kde se tu vzali? Přemístila se rovnou k jejich domu? To od ní bylo nešťastné a hloupé. V duchu si vynadala, rychle dráčka sundala z klína na lavičku a horečnatě si zkoušela představit jakoukoli zbraň, co by je mohla zastavit a to nejlépe všechny najednou. Plamenomet! Vůbec netušila, jak vypadá, tak si ho představila jako pistoli. Zmáčkla spoušť, ozvala se rána jako při střelbě, ale místo kulky ze zbraně vyšel oblak ohně a řítil se neomylně ke skupince mrazivých bytostí. Roztekly se dřív, než se Alice stačila vzpamatovat. Všichni, až na jednoho, kterého plameny minuly. Teď se k Alici blížil se svým ledovým mečem. Měla si vysnít alespoň dýku nebo cokoli, čím by jeho zbraň odrazila, jenomže jí hlava vypověděla službu. Maličký dráček se vzpamatoval a foukl obláček ohně k bytosti. Popálil jí nohu. Tvor se naštval a obrátil svou pozornost k dráčkovi. Alice nemohla dovolit, aby mu někdo ublížil. Konečně si stvořila jakýsi kord a chystala se po tvorovi ohnat. Ještě se ho ani nedotkla a už padl k zemi, jako by ho udeřil bleskem a zmizel. Vlastně se na okamžik Alici zdálo, že se i blýsklo. To bylo divné.

Rozhlédla se a spatřila povědomou blondýnku utíkající k ní a dráčkovi.

"Jsi v pořádku?" zeptala se dívka a v jejích modrých očích mohla Alice vidět skutečnou starost. Neznáma dívka byla docela drobná, ale krásná, teď už to věděla s jistotou. Konečně viděla svou sokyni zblízka. Nepřátelsky se na ni zamračila. "Co ty jsi vlastně zač?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama