TS - 6. Číhá za rohem

13. ledna 2014 v 13:31 | Nerisa |  Toulky snílků
Uběhl týden od chvíle, kdy se ve snu poprvé políbili a rychle se dali dohromady. Alice prožívala své romantické sny a vůbec ji netrápilo, že o Erikovi vlastně nic neví. Byli ve světě, kde mohli dělat cokoli se jim zrovna zachtělo. Pro Alici to byl nový pocit a Erik zase dlouho neměl své sny s kým sdílet. Zvykl si na samotu, ale i tak rád zkoumal nové možnosti, které se objevily spolu s Alicí. Spaní nyní zabíralo většinu dívčina života, takže se její už tak špatné výsledky ve škole ještě zhoršily. Matka ji chtěla dokonce vzít k psychologovi v domnění, že její dcera trpí depresí, ale to Alice samozřejmě popírala. Už nehrála ani počítačové hry. K čemu, když hrála tu nejúžasnější ze všech her pokaždé, když usnula?



"Jak tě napadlo zrovna tohle?" ozval se Erik, když na chvíli zastavili. Alice se rozhlédla a usmála. Krajina kolem připomínala lávové pole. Země byla spálená na uhel. Jednolitou černou vrstvu oživovaly jen rudé potoky lávy, které vyvěraly z puklin ve skalách a slévaly se v meandrující ohnivé řeky. Sem tam byl k vidění nějaký dávno uschlý strom nebo chomáč šedivého plevele. Nahoře, na kopci, ke kterému směřovaly jejich kroky, byl ten největší strom ze všech, uprostřed rozdělený největší lávovou řekou. A kolem něj poletovali draci - rudí, zelení i žlutí. Jejich hnízdo bylo tím místem, které chtěla Alice navštívit.

"Prostě jsem to viděla v jedné hře," odpověděla konečně.
"Fajn. Ale když už si musíme hrát na hrdiny, co se příště postavit radši nějaké rozzuřené veverce? Draci jsou skvělí a tak, ale nehodlám tady zaklepat bačkorama."
"Nebuď takový srab! Vždycky jsem chtěla zažít dobrodružství na vlastní kůži."
Zamračil se, chytil ji za ramena a zahleděl se jí do očí. "Tohle není hra," pronesl vážně.
"Zatím to bylo jako hra," odsekla. "Prostě mi věř."
"Věřit ti? Vypadám jako sebevrah?"
To ji urazilo. Zaškaredila se na něj a neodpověděla. Ostatně, proč by odpovídala na řečnickou otázku? Měla takovou radost, že může vidět draka a on to musel celé zkazit svým pesimismem. Už se ovládala líp než předtím a začínala si pomalu věřit. Myslela, že dokáže zvládnout i draka, když se bude dostatečně soustředit. Ale on jí nevěřil.
Pustil ji a odvrátil se, aby nemusel snášet její vyčítavý pohled. Pořád ještě pro něj bylo nepochopitelné, že Alice někdy špatně snáší upřímnost. A kritiku.
"Tak jdem, ať to máme z krku. Máš něco na ty draky?"
Alice na předchozí zklamání zase rychle zapomněla. Přemýšlela nad tím, co by si vymyslela za zbraň a při tom se na zemi vedle ní zhmotnila každá z těch zbraní, na které pomyslela. Brzy tam byla hezká hromádka mečů, sekyr a dýk. Erik při pohledu na tu výbavu jen povytáhl obočí.
"Co třeba, já nevím, Excalibur?" navrhl a vzápětí se v jeho ruce objevil bájný meč jako vystřižený z vysokorozpočtového seriálu. Přimyslel si zlatou rukojeť i oslepující svit, když meč správně natočil. Alice chvíli udiveně hleděla. Musela uznat, že jeho řešení jsou někdy zkrátka jednodušší a účinnější. Možná i vynalézavější. Poprvé se cítila překonána cizí fantazií.
Pak dostala nápad.
"Co kdybychom je zkusili prostě ochočit?"
"Ochočit?" podivil se a chvíli na ni upíral skeptický pohled, než se také rozzářil.
"To zní skvěle."

Rozběhli se do kopce a země pod jejich nohama se začala zelenat. Alice vlastně nepřemýšlela nad tím, jak si draky ochočit. Prostě myslela na to, že jsou hodní a přátelští a rádi jí dovolí se na nich proletět. A protože byla snílek, bylo to přesně tak, jak si vysnila. Velká zelená dračice přistála na úpatí kopce kousek od nich a s elegancí sklonila svůj krk, aby si mohla dvojici snílků dobře prohlédnout. Každé z jejích očí bylo dlouhé a široké jako dívčina hlava a možná by
i dostala strach, když ji pozorovaly, kdyby nevěděla naprosto jistě, že si strach nemůže dovolit.
Co kdyby pak drak zapomněl na své přátelské chování?
"Zahoď ten meč, synku," zahřímala dračice a Erik bez dalšího pobízení položil meč do prachu. Alice se na meč zadívala a - zkrátka si nemohla pomoct - nechala ze země vyrůst balvan a meč se do něj zabodl přesně jako v artušovských legendách. Zazubila se a pohlédla na dračici.

"Paní draků, mám pro tebe dar," řekla zase ona a stočila pohled doleva, odkud už přicházela dvojice dráčků, vysokých asi po kolena mladých snílků. Šli těsně u sebe a na zádech měli velký polštář, na kterém byly položeno jediné dračí vejce. Alici připadalo jednoduše nádherné, fialové se zlatými žilkami, velké tak akorát, aby jej mohla vzít do obou dlaní. Opatrně vejce zvedla z podušky a ukázala ho Erikovi s širokým úsměvem na tváři.
"Velice vám děkujeme za váš dar, mocná dračice," pronesl Erik obřadně a sklonil hlavu před majestátním plazem. Dračice vyfoukla obláček kouře, možná místo úsměvu, zamávala obrovskými kožovitými křídly a vznesla se, jako by nic nevážila. Snílci ji sledovali s úctou, jakou si zasloužila,
i když byla vlastně jen výplodem jejich fantazie. A právě proto byli snílci tak mocní. Dokázali svým snům uvěřit natolik, aby se staly skutečností.

Alice si vejce přitiskla k hrudi a pocítila k němu téměř mateřskou lásku.
"Budu mít vlastního dráčka!" zaradovala se.
Erik se usmál. "Takže teď mě odstrčíš na druhou kolej?"
"Neblázni." Udělala na něj protáhlý obličej a mladík se zasmál.
"Co kdybychom se zase sešli? Třeba-"
Alice stále natahovala uši, ale další slova už nezaslechla. Její snový svět se vytratil s prvním zazvoněním budíku a vrátil ji do šedivé reality. Posadila se na posteli a cítila se značně rozmrzele. Zamáčkla budík, vstala a nachystala se do školy, jako každé ráno. Celou dobu se jí ale chtělo vzdychat. Bez draků, kouzel, létání a lásky všechno stálo za houby.
Odpoledne musela ke své nechuti strávit v nákupním středisku. Její matka se rozhodla, že své dceři koupí nové kalhoty a Alice nošení kalhot nesnášela stejně, jako nakupování celkově. Nakonec to dopadlo stejně jako vždycky. Alice stála před převlékacími kabinkami nebo se toulala obchodem a její matka si zatím zkoušela jednu halenku za druhou, aby se pak zeptala dcery, která ji nejvíc sluší. Alice se nikdy o módu příliš nestarala, takže matce vždycky vybrala zcela náhodně. Matka také nikdy na její radu nedala, takže to bylo celé jen formalitou.

A tak tedy Alice stála před kabinkou, tvářila se neskutečně otráveně a počítala vteřiny do konce nakupování, když k ní přistoupila nějaká paní. Dívka ji znala od vidění. Věděla, že bydlí ve stejné ulici a každé ráno zalévá muškáty na balkoně, když Alice vychází do školy, ale nikdy spolu nepromluvily ani slovo. Až doteď. Tentokrát ji paní pozdravila, prohodila pár slov o tom, jak děvče vyrostlo a pak nastalo rozpačité ticho. Alice nechápala, proč se s ní ta paní vůbec baví.
"Ty ráda sníš, že ano?" zeptala se ta žena.
Dívka zaváhala a pak přikývla.
"Řeknu ti tajemství…" Paní se lehce sklonila k Alici a ztišila hlas téměř do šepotu.
"Všechno zlo je jen v naší hlavě," prohlásila a dotkla se Alicina čela, čímž si vysloužila její zamračení. "Cokoli špatného se nám děje, můžeme si za to sami. Přivolává to náš strach. Naše vlastní stíny nás zabíjejí, ne žádná vnější mocná síla. My, lidé, máme kontrolu nad svým životem."

Pak paní zmlkla, usmála se, rozloučila se s Alicí a zmizela tak, jak přišla. Alice si nemohla pomoct, ale celé jí to přišlo nějaké divné. Co by ta ženská mohla vědět o jejích snech?
Neměla však čas nad tím dlouze přemítat. Sotva paní odešla, dívčina matka se vynořila z kabinky se třemi košilemi a hořekovala nad tím, jak mají v obchodě nemožné velikosti. Pak konečně jely domů, ale dívčino utrpení tím neskončilo. Alicina matka při své nákupní horečce zapomněla koupit rohlíky a vyslala dceru do nejbližšího obchodu. Alici se chtělo křičet, ale mlčela, vzala si tašku, peníze a vyrazila.

Šla celou dobu zamyšlená a měla jen štěstí, že tou cestou kráčela už stokrát předtím, takže se neztratila ani, když nedávala pozor na to, kudy jde. Zrovna když procházela kolem rohu ulice, opět pomyslela na své dračí vejce, a jak bude skvělé, až se vrátí do snů a bude moci svého dráčka vychovávat. Ze zamyšlení ji vytrhlo až náhlé škubnutí v paži, když ji někdo chytil za ruku a zatáhl do uličky. Normálně by asi každá vyjekla, ale dívka místo toho oněměla překvapením. Něčí ruce ji chytily kolem pasu a než si stačila rozmyslet, co bude dělat, uslyšela známý hlas.
"Vidím, že taky nikdy nedáváš pozor na cestu."
Alice se zhluboka nadechla a hned se cítila klidnější. "Pusť mě," rozkázala.
"Mám to brát tak, že mimo sny moje holka nejsi?"

Erikovy ruce konečně sklouzly z jejího pasu a Alice se tak mohla otočit a pohlédnout mu do tváře. Pořád ještě vypadal stejně jako ve snu i stejně jako tenkrát, když se poprvé potkali v realitě. Z nějakého důvodu ji to překvapovalo. Jistě, ona také nijak neměnila svou podobu vyjma rychlého převlékání šatů, ale stejně bylo zvláštní, že byl opravdu tak hezký i ve skutečnosti. Nutilo ji to pak si myslet, že pro něj není dost dobrá. Dlouho jí ty černé myšlenky nevydržely a sklouzla zase zpátky ke snění. A pak ji podruhé toho dne vytrhla z myšlenek jeho ruka, která chytila tu její. Připadalo jí to zvláštní. Už si ani nepamatovala, jestli se někdy s nějakým klukem držela za ruku. Možná ve školce? Ale to už muselo být hrozně dávno.
"Nemůžeš být můj kluk i ve skutečnosti," prohlásila Alice a chvíli se kochala Erikovým zmateným výrazem.
"Proč nemůžu?"
"No ještě jsi… ještě jsme ani… no však víš." Alice málem zapomněla na to, jak velké má problémy s vyjadřováním, když s někým mluví ve skutečnosti. Najednou si přála, aby zase byla ve snu a v realitě Erika nikdy nepotkala. Proč to bylo najednou všechno tak složité?
"Ne, vůbec nevím, co máš na mysli."
"Zapomeň na to," broukla a sklopila pohled.
"Kam máš vlastně namířeno?"

Alice mu to prozradila a Erik s ní zašel do obchodu a pak ji zase doprovodil domů. Moc toho nenamluvili, oba byli na rozpacích, oba nechápali, proč se jim ve snech mluví tak lehce a ve skutečnosti nevědí, co říct. A pokud někoho z nich napadlo, že je to prostě úděl snílků, nezabývali se tou myšlenkou dost dlouho na to, aby ji začali brát vážně. Tak spolu stáli před panelákem, ve kterém Alice bydlela, a nikdo z nich nevěděl, co říct na rozloučenou.
"Přijdu pro tebe zítra ve čtyři," prohlásil Erik po chvíli.
"Takže další rande?" Alice se pousmála.
Erik neodpověděl a místo toho jí dal pusu na tvář.
"Tak zatím ahoj," vyhrkl, otočil se na patě a zmizel, než se dívka vzpamatovala.
Týden uběhl rychle. Erik s Alicí se vídali skoro každý den, ve skutečnosti i ve snech,
a konečně se pomalu rozmluvili. Většinou si povídali o svých oblíbených knížkách, filmech, vymýšleli různé věci, které by chtěli vyzkoušet ve snu (a často je pak večer opravdu zkoušeli) nebo zkrátka jen seděli vedle sebe, drželi se za ruce a snili. Každý byl ztracený ve vlastních myšlenkách. Alice pořád nevěděla nic o Erikově rodině, ani, kde bydlí a ani ji nenapadlo se vyptávat. Sama neměla moc co říct. Její matka jí nestála ani za řeč, připadala jí nudná a vzdálená, skoro jako by ani doopravdy nebyla její vlastní. Samozřejmě snila i o tom, že je podvržená a její skuteční rodiče jsou úžasní a chápaví snílci, jako ona nebo rovnou nějaké nadpřirozené bytosti.

Její otec, podnikatel pracující v Brně, byl totiž všechno, jen ne kouzelný nebo nadpřirozený. Byl to stejný suchar jako její matka a nedokázala pochopit, jak to, že se spolu za ty roky ještě neunudili. Zřejmě za to mohl i fakt, že nebýval moc doma, a když byl, snažili se podniknout nějaký výlet nebo víkend celkově oživit. Jako malá se vždy těšila. Časem ztratila o výlety s rodiči zájem. Vzhledem k tomu, jak nespokojená byla se svými rodiči, tak nějak předpokládala, že Erikovi nebudou o moc lepší a to byl hlavní důvod toho, proč se o jeho soukromí nezajímala. Pak přišel den, kdy si konečně uvědomila, jak málo toho o něm ví.

Šla ze školy schválně pěšky oklikou přes park, aby byla doma co nejpozději a nemusela poslouchat matčiny stížnosti na svůj neustále se zhoršující průměr ve škole. Pořád slýchala otázky typu: "Co hodláš jednou v životě dělat, když ani nedostuduješ?" a už z toho byla unavená. Zpěv ptáků jí pochopitelně zněl mnohem příjemněji. Pátrala pohledem v korunách stromů, aby zjistila, který ptáček má tak krásný hlas. Pak si všimla dvojice opodál. Blondýnka s vlasy do pasu, červenou sukní a károvanou bundou šla vedle kluka, který byl Alici povědomý. Povídali si, smáli se a a ta dívka byla velmi živá. Při řeči mávala rukama, a když šla, vypadalo to, jako by tančila nebo téměř poskakovala. Alice je chvíli pozorovala. Připadali jí zkrátka jako idylický pár. Zastavili se, chvíli spolu mluvili a přitom se natočili tak, že na ně Alice konečně lépe viděla. I z dálky poznala, že je ta dívka opravdu hezká a nejspíš o něco mladší než Alice. A v tom klukovi poznala Erika.
Nejdřív vůbec nechápala, co dělá v parku s jinou dívkou. Pak dívka vykřikla radostí, prudce Erika objala a políbila ho na tvář. Alice se odvrátila, přidala do kroku a za chvíli už utíkala rovnou domů. Nemohla uvěřit tomu, že si s ní takhle zahrával. Její Erik, se kterým trávila každou noc ve snech a celé dny venku. Věřila mu.
Doma hodila tašku na zem, ignorovala matku, která se už už chystala na přednášku na téma prospěch a lehla si do postele. Dala si do uší sluchátka a přidala na hlasitosti, aby nemusela poslouchat svět a prostě se ztratila v hudbě. Stejně byla myšlenkami pořád ještě v parku.

Její matka se nevzdávala. Pořád ještě se snažila zapříst rozhovor.
"Nemůžeš mě alespoň jednou v mým životě prostě nechat na pokoji?!" zakřičela na ni Alice.
Neměla ve zvyku se vztekat ani křičet, ale tentokrát udělala výjimku. Její matka po tom nečekaném výbuchu jen zalapala po dechu, odešla z místnosti a zavřela dveře. Dívce to bylo jedno, necítila už ani úlevu. Jednoduše zavřela oči, poslouchala hudbu a přemýšlela. Venku se postupně setmělo, ale na tom jí také nezáleželo. Bylo jí jedno, jak dlouho tam leží. Nechtělo se jí dělat vůbec nic. Naslouchala textu písničky, který ji pronásledoval i ve chvíli, kdy se propadla do spánku.

Zapomeň, už zapomeň,
nech to být, přestaň snít
co jsi chtěl už nesmí být
zapomeň, cos viděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Utkvělá představa Utkvělá představa | Web | 13. ledna 2014 v 23:19 | Reagovat

Taky poměrně nový blog, jak vidím. Jsi ale rychlá. Přeju hodně štěstí. :) Zkusím si někdy najít čas a přečíst si něco z toho, co píšeš.

2 Tammy Tammy | Web | 18. ledna 2014 v 22:25 | Reagovat

[1]: On to vlastně není úplně nový blog, zatím téměř všechno, co tady je, přetahuju ze starého blogu - tajemne.blog.cz, který funguje pár let... ale chci literární tvorbu oddělit od toho ostatního ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama