TS - 5. Polibek z nebes

6. ledna 2014 v 12:17 | Nerisa |  Toulky snílků
Alice stála před cukrárnou, která se pyšnila jménem "U Borůvky", nebo to alespoň tvrdil modrofialový vývěsní štít. Kolem procházeli lidé, ale žádný z nich jí nebyl povědomý a jen málokdo drobné dívce vůbec věnoval pozornost, zatímco ona si prohlédla každého, kdo prošel kolem. Hledala mezi cizinci povědomou postavu se světlými vlasy a samolibým úšklebkem.
Třásla se a vůbec za to nemohlo chladné počasí ani fakt, že na sebe natáhla jen tenké punčochy, fialové šaty po kolena a černý svetřík. Někoho by dokonce mohlo napadnout, že krásně ladí s vývěsním štítem i celým interiérem cukrárny, do které bylo vidět díky prosklené výloze. Ne však Alici. Ta myslela jen na nadcházející setkání. A díky tomu se třásla - ne zimou, ale nervozitou.

Celou dobu přemýšlela nad tím, jak by se setkání vyhnula, aniž by byla za zbabělce, a nemohla na nic přijít. Obvykle jí fantazie nikdy nedocházela, ale teď byla v koncích. Uhladila si neviditelný záhyb na sukni, popotáhla kabelku, která jí padala z ramene a znovu se rozhlédla. Podívala se na hodinky a zamračila se. Měl zpoždění. Napadlo ji, že možná vůbec nepřijde. Vystřelil si z ní, určitě. Proč by si kluk jako on vyrazil zrovna s ní? Samozřejmě to ani nemohlo být skutečné rande. Alice nikdy opravdové rande neměla, jedině snad kdyby započítala tu trapnou scénku se sousedovic klukem, kterého se jí pokusila dohodit matka. Takže neměla důvod být tak nervózní.



Ale bože, vždyť se měla setkat s někým, koho viděla jen ve snu. Třeba ve skutečnosti vypadá jinak. Třeba se jí opravdu jen zdál a udělá ze sebe hlupáka. Třeba... Veškeré myšlenky ji opustily, když konečně spatřila Erika, jak kráčí k ní. Zbyl jen strach, hlodající, otravný, tak silný, až se málem otočila na patě a dala se na útěk. Naštěstí strachy tak ztuhla, že utéct nemohla ani, kdyby se pro to skutečně rozhodla. A tak Erik přišel k ní, pozdravil ji a ona pořád ještě stála a bála se pohnout. Sny by neměly ožívat. Určitě je to zakázané a logicky zcela nemožné, prolétlo jí hlavou. Jenomže teď už nemohla popřít, že kluk z jejího snu je reálný.
"Ahoj," pípla nakonec a hned se zase ponořila do zarytého mlčení.
"Tak půjdeme dovnitř, ne? Ať si pořádně prohlédneš jak jsem... že jsem… reálný," vysoukal ze sebe Erik, vrazil si levou ruku do kapsy džínů a druhou otevřel dveře. Alici se na okamžik zdálo, že se mu ruce třesou, ale pak si řekla, že Erik prostě nemůže být nervózní. Ve snech byl vždycky tak sebejistý, až mu to musela závidět. Neviděla u něj ani stopy po tom, že by ho cokoli dokázalo rozhodit. A teď ji ve dveřích málem srazil a vyjadřoval se vůbec jaksi podivně rozpačitě.
Posadili se k jednomu stolku v rohu, co nejdál od všech ostatních, a v mlčení si každý vybral z jídelního lístku. Alice si objednala borůvkový pohár a Erik jen horkou čokoládu. Čekali a každý se topil ve vlastních chmurných myšlenkách.
"Vůbec nic o tobě nevím," řekla Alice, když jí přišlo, že se ticho stává nesnesitelným.
"Není toho moc k vyprávění," zamumlal Erik.
"Není? Mě by docela zajímalo, kde žiješ, co studuješ, jaké máš zájmy a rodinu. Tohle má každý reálný kluk, ne? Nějaké historky z fotbalu, otravnou mladší sestru a čtyřky z češtiny."
"Vlastně mám z češtiny spíš jedničky."
"A koníčky?"
Povzdechl si. "Fotbal nehraju, vlastně… devátým rokem se učím na klavír."
"Cože?" vypískla a Erik se zamračil.
"Co, čekala jsi, že budu nějaký drsňák, který chodí za školu, po večerech chlastá a prohání holky? Nic z toho nejsem, to mi věř," zavrčel a poprvé jí trochu připomněl toho snového Erika. Vůbec ji nenapadlo, že se ho to dotkne, ale popravdě… něco takového vážně nečekala.
"Ale vždyť jsi takový… pořád bojuješ s příšerama a... tak."
"Ty sny nemají s realitou nic společného."
Na chvíli se odmlčeli, protože obsluha konečně donesla objednané věci. Erik se mračil, provrtával desku stolu pohledem a upíjel čokoládu, zatímco Alice se dloubala v poháru, sem tam do sebe vpravila lžičku a celou dobu po něm pokukovala.
"Nechtěla jsem tě urazit," řekla zkroušeně a teprve v tu chvíli vzhlédl.
"Mě jen tak něco neurazí."
"Já jen myslela, že tvůj život je úžasný. A možná taky je," dodala rychle, "ale ten můj za moc nestojí. Mám vlastně jenom ty sny. Rodiče jsou otravní, škola mě nebaví, přátele mám jen virtuální a vůbec nechápu, proč tu s tebou sedím."
"Jo, to je běžný úděl snílků," zamumlal tiše.
"Cos říkal?"
"Nic."
O pár desítek minut později Erik zaplatil (trval na tom a Alice se s ním nechtěla hádat)
a vyšli z kavárny zpátky na ulici. Lidí už chodilo míň, odpoledne pokročilo víc, než by oba čekali
a byl pomalu čas, aby se každý zase vydal svou cestou.
"Chceš doprovodit?" nabídl se Erik.
"Ne, bydlím jen kousek a radši půjdu sama. Nechci zdržovat."
"Jak myslíš," pronesl pomalu a Alici se zdálo, že už je myšlenkami jinde. Trochu ji rozzlobilo, že se nechal tak snadno odbýt, ale co, byla to její chyba. Neměla odmítnout. Uvažovala nad tím, jak by se s ním měla rozloučit. Na krátký okamžik ji napadlo, že kdyby to bylo skutečné rande, dal by jí pusu na rozloučenou. Při té myšlence trochu zrudla. Ještě víc pak, když se na ni podíval jako by stále ještě nad něčím přemýšlel. Doufala, že si nevšiml, ale pro jistotu ještě odvrátila pohled a sklonila hlavu, aby jí vlasy spadly do tváře a zakryly všechny pocity. Dělala to často, když chtěla být neviditelná. Bylo to podobné tomu, jak pštrosi strkají hlavu do písku, i když to na vlastní oči nikdy neviděla.
"Takže se uvidíme večer," řekl Erik.
"Večer?" podivila se.
Kývl. "Ve snech."
"Ach tak," řekla s úlevou, podívala se na něj a na okamžik se usmála.
Otočil se k ní zády a vrazil si zase ruce do kapes. "Tak se měj," řekl a zamířil pryč tak rychle, jako by mu hořelo za patami. Alice musela přemáhat pláč. Byla si jistá, že žádný dojem neudělala, naopak. Určitě ho svými řečmi urazila a on si přál být od ní co nejdál. Už se netřásla, když šla domů. Byla smutná a prázdná. Všechno jí bylo jedno.

Nerv: Co je to dneska s tebou?

Napsal jí, když se zase připojila do své oblíbené hry. Pár dní tam nebyla, ale on to nijak nekomentoval. Hráli spolu jako by se nic nestalo, ale Alice se do toho výjimečně nedokázala ponořit. Pořád byla myšlenkami jinde, u svých podivných snů a oddalovala chvíli, kdy bude muset zase položit hlavu na polštář. Vůbec poprvé ji napadlo, že by chtěla přestat s ovládáním snů. Vrátit to zase k normálu, kdy si je jen pamatovala, ale byly veskrze falešné a neožívaly. Svému virtuálnímu kamarádovi nic neřekla (či spíše nenapsala), ale přece jen tu bylo něco, s čím se mu svěřit mohla. Měla jsem rande. S psaním posledního slova na chvíli zaváhala, ale pak to přecejen odeslala tak, jak to bylo.
Nerv: A jaký to bylo?
Elis: Myslím, že jsem to pokazila.
Nerv: Proč?
Alice: Chovala jsem se nemožně.
Nerv: Ale prd. Poslyš, dal ti alespoň pusu?
Zarazila se a chvíli hleděla na ta písmenka. Pak odepsala strohé "ne".
Nerv: Tak to je vážně naprd.
Povzdechla si, napsala, že vážně nemá na hraní náladu, rozloučila se a vypla počítač. Bylo na čase vypořádat se se svými snovými problémy. Usnout dlouho nemohla, ale pak se přecejen propadla zpátky do snové krajiny. Nejdřív to tam nepoznávala, ale na tom nebylo nic divného, protože se pokaždé ocitla někde jinde. Nebyla ani na louce, ani v jeskyni, ani ve vesnici a nebylo vůbec poznat, jaké je roční období. Všude kolem byly jen holé skály a Alice cítila, jak ji rozpraskaná země škrábe do bosých nohou. Rychle se myšlenkou převlékla z pyžama do praktičtějšího oblečení, úboru podobnému oděvu elfské lukostřelkyně z jejího oblíbeného obrazu. Erika nikde neviděla a tak zadoufala, že se tentokrát vůbec nesetkají. Zbytečně. Během okamžiku byl u ní a hned se ptal, co jí to tak trvalo.
"Zkoušel jsem se k tobě přemístit celou věčnost," zabručel rozladěně.
Alice mlčela. Pořád nechápala, co po ní vlastně chce. Nebo lépe řečeno jestli s ní chce nebo nechce trávit čas. Pokaždé z něj měla jiný pocit a lezlo jí to na nervy. Ani mu nebylo divné, že dívka mlčí. Tak mlčela z trucu dál. Povídal jí něco o ovládání snů a teprve po pár minutách mu došlo, že mu nevěnuje pozornost. Zamračil se.
"Vidím, že tě to velmi zajímá," pronesl ironicky. "Takže se proletím sám," dodal a tím už si získal její plnou pozornost.
"My dokážeme létat?" vyhrkla nadšeně.
"Tohle je země snů. Proč bychom nemohli?"
Znovu jí vysvětlil, jak by měla nasměrovat své myšlenky, aby si dokázala vytvořit křídla. Zmínil se o tom, že to jde i bez nich, ale pro začátek je to s nimi jednodušší. Brzy měli oba na zádech velká, nádherná, bělostná opeřená křídla a vznesli se k obloze. Alice si vzpomněla na pověst o Ikarovi, který měl falešná křídla slepená voskem. Shořela mu, když se přiletěl moc blízko ke slunci. Spadl a zabil se. Při té vzpomínce se její křídla začala rozpadat a ona padala. Její výraz se změnil v masku čiré hrůzy. Naštěstí to Erik viděl, slétl pod ní a bez větších obtíží ji zachytil.

"Pozor na myšlenky," zabručel a vzlétl ještě výš. Měl pocit, jako by nic nevážili a Alice brzy přestala myslet na nepříjemné věci. Bylo naprosto jasné, že na mracích lze přistát jen v pohádkách, ale přesně tam ji postavil na nohy. Na mraku. Nechala boty zmizet a zabořila prsty do látky podobné cukrové vatě, přesto dost silné na to, aby je unesla.

Jeho křídla zmizela, jakmile se postavil vedle ní. Shlíželi dolů na svět, který mohli měnit pouhou myšlenkou, třeba kopce změnit v moře a louky ve spáleniště. Bylo jim to jedno. Chtěli jen snít, utéct před realitou. Byli si mnohem podobnější, než zatím tušili. Podívali se na sebe a oba se usmívali. Zpátky na své půdě se Erik konečně odhodlal k tomu, aby se sklonil a lehce ji políbil na rty. Byl to téměř dětský, nezkušený, neohrabaný polibek a byli si toho vědomi, ale na tom jim taky nezáleželo. Alice v tu chvíli nepotřebovala křídla, aby měla pocit, že se vznáší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama