Rýmy z podzimu

7. ledna 2014 v 10:23 | Nerisa |  Básně
28.10.2010

Víly

Slyším tiché chichotání,
třeba jenom sním.
Možná, že vím, kdo mě chrání.
Určitě to vím.
Motýlí křídla odvála strach
obavy ze zapomění,
odvála na míle daleko prach,
který už v mé mysli není.
Tichý smích mých malých přátel,
jejich radost ze shledání,
všem jsem pak o nich vyprávěl,
všem v okolí na potkání.
Že jsem blázen šeptali si,
že jsou blázni oni vím,
zavřeli se na petlici,
ať rozumu jich nezbavím.
Dobře jim tak,
když nechtějí vidět trochu krásy,
dobře jim tak,
když nevidí vílí jemné vlasy.
Ať si klidně dále žijí
ve své realitě ukrutné,
ať si ve svém stesku hnijí,
pryč od fantazie nádherné.



31.10.2010
Halloween

Velká dýně, oči žhnoucí,
ústa do temnoty zvoucí.
Zavřená rakev tajemství skrývá,
ze stínů venku někdo se dívá.
Chodící mrtvoly jsou mezi námi,
však nepoznáš rozdíly, smysly omámí.
To proto, že je výjimečná noc,
to proto, že závoje tenké jsou moc.
Mezi světem mrtvých a světem nás,
na chvíli se zastavil čas.
Všichni v maskách po ulicích chodí,
prý ať mrtví je ze světa nesprovodí,
svíčky, pavučiny a chraplavý hlas,
říkám, že mrtví přišli mezi nás.


10.11.2010


Ve tmě

Víte, jaké je být ztracená?
Šepot démonů, jen jeho ozvěna...
Víte, proč se neusmívám?
Občas těžkou chvíli mívám...
Víte, proč jsou temné mraky husté?
Nepropouští světlo, vše je tak pusté...
Víte, proč jsem zavřená?
Navždy v temné kobce zamčená...
Víte, proč nežiji v ráji?
To proto, že mám nervy v háji...
A víte, proč mě baví psát?
Snad že život mě nemá rád...
A toulám krajinou v mé mysli,
na kterou nestačí mi smysly...
A doufám v zázrak, osvobození,
ne, v realitě to tak není...
A přesto se pořád ptám,
kde tě víro, kde tě mám?



Na hraně?

Tolik citů nevyřčených,
nestačí mi na ně hlas.
Tolik citů zavržených,
litovat se nemám čas.
Protloukat se v osamění,
vědět co se blíží,
zmírat v tichém utrpení,
pravda, ta mě tíží.
Kdo z vás cítí to co já?
Čím jsem si to přivolala?
Ptám se pořád dokola,
jenom vědět chtít bych chtěla.
A moje já dobře ví,
co mi není dáno,
ví, o čem má duše sní,
co se mi v noci zdálo.
Na hranici pořád stojím,
nikdy jsem nikam nepatřila,
se světlem, temnotou se spojím
a dobře vím, že vést jsem měla.
Sama já však nedokážu,
vyvést ani sebe,
slabostí svojí se vážu,
když padá na mě nebe.
Na nic z toho nemám právo,
dávno mi bylo odebráno,
teď není čas na útěchu,
jen utéct před sebou v tom spěchu
a doufat, že mi rozum zbývá
a že smrt se někde neukrývá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama