Nic optimistického

14. ledna 2014 v 11:22 | Nerisa |  Básně
17. 11. 2010
Žárlivost?

A přišlo ticho, přišlo zas,
jen krátké ticho před bouří,
jen krátký povzdech, lehký špás,
když starosti se vykouří.

Však bouře brzy byla zpět,
rozdmýchala beznaděj,
tak jako mráz ničí květ,
zlomila mou víru v něj.

Krátký úsměv a pár slov,
a už vše se ve mě svírá,
kazí mi můj vlastní lov
jen ta cizí ho zajímá.

A žárlivost krutá zmítá
vším co ze mě zbylo,
když pohled na ně se mi skýtá,
nevím, co předtím bylo.

Copak potom záleží,
na tom, že jsem jiná?
Když chodím po nábřeží
kde naplavená je vina?

Vyplavená na povrch,
tam kde ji jasně vidím,
ten mého srdce zloduch,
jak já se za ni stydím!

A přesto ta obluda
dále mě požírá
ta nechutná zrůda
citů zneužívá.


Chtěla bych...

Utopit svůj žal
v letmém snažení,
vyčistit kal,
co zvedl se ze dna.

Ze dna mé duše,
milí vážení
a skončit dřív
než odbije jedna.

Přát si mít víc,
než můžu dostat,
a toužit víc,
než dokážu poznat.

Spolykat slzy,
zmizet ze světa,
vykouzlit úsměv,
jen jedna věta.

A zpívat do ticha
než slunce vyjde,
říct sbohem noci,
čekat, až zas příjde.


Neznámá

Šla tichou nocí,
ohlédnout se nestihla,
šla tichou nocí
a měla svá pravidla.

Podpatky klapaly
na šedém kamení,
stíny se dívaly,
viděly znamení.

Rudé oči,
vykoukly ze tmy,
sáhla po noži,
asi se lekly.

Strachem zbělely,
vysvitlo slunce,
spolu s ní zmizely,
ve stříbrné tůňce.

Kdo to byl,
nikdo nevěděl,
kdyby stín žil,
snad by pověděl.

Člověk nebyla,
to bylo jisté,
lidskosti pozbyla,
tělo nebylo čisté.

Možná smrt sama,
nebo vrah stínů?
Možná její známá
a královna hříchů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama