Nářek bezbraných

29. ledna 2014 v 15:48 | Nerisa |  Povídky
17. listopadu 2010 v 20:12 | tajemne.blog.cz

Konečně jsem byla doma. Když se zamnou zabouchly dveře, pověsila jsem kabát na věšák, boty dala do botníku a kabelku odložila na komodu. Mechanické pohyby, jako obvykle. Ale nic nebylo jako obvykle. U doktora i celou cestu domů jsem se tvářila statečně. Teď, v bezpečí svého bytu, jsem se rozbrečela. Sedla jsem si na postel, natáhla se po krabici s kapesníky a důkladně se vyplakala. Ještě osušit slzy a krabici jsem zase odložila. Trochu se mi ulevilo. Ale malinko, jako byste vzali kapku vody z oceánu.

Natáhla jsem se a koukala do stropu, jako bych chtěla zhypnotizovat těch pár teček na něm. Ztratit se v nich a zmizet ze svého těla. Těla, které už nebylo jen a pouze moje. Bezděky jsem si pohladila bříško a slzy se spustily znova. To jsem to dopracovala. Sama, zničená a těhotná. Začínala jsem to dítě nesnášet, jako by mohlo za všechny mé potíže. A zároveň jsem nesnášela sebe, za to, že ho nensáším. Chudák maličký. Měla jsem se stát matkou, ale to jsem nechtěla. Jako by moje tělo už nebylo mé. Necítila jsem k tomu tvorečkovi lásku. Měla jsem takový zvláštní pocit. Jako bych měla v břiše něco cizího, nějakého vetřelce. Ale nemohla jsem to dát pryč, Marek si dítě strašně přál. Jenomže já nebyla připravená.
Od toho dne jsem se ploužila jako stín. Co se s tebou stalo?, říkali. Měla jsem se podle nich těšit na dítě, shánět výbavičku, balit tašku do porodnice, ale to mě nezajímalo. Já jen chtěla, aby zmizelo. Přála jsem si to tak strašně, až jsem měla sama ze sebe strach. Obviňovala jsem toho tvorečka za všechno - od ranní nevolnosti, divných chutí k jídlu až po to, že se mi Marek začal spíše vyhýbat. Ano, nedbala jsem o sebe a byla věčně podrážděná. Ale za to mohlo to dítě! A on, mohl si za to, chtěl ho tak ať nese následky. Cítila jsem ke všem zášť. Možná jsem byla šílená, nevím, ale vzalo mě to. Uběhlo několik měsíců, ale pro mě to bylo jako roky. Život mě přestal bavit. Chtěli, abych šla k psychiatrovi. Copak jsem blázen?, křičela jsem a nikam nešla.

Šla jsem po ulici a v duchu znovu spílala tomu tvorovi za to, jak je mi špatně. Kéž bys zemřelo, syčel hlas v mé hlavě nenávistně. Vlastně jsem najednou chtěla zemřít také. Udělala jsem největší chybu svého života. Skočila jsem do vozovky přímo do cesty jedoucímu autu. Moc si toho nepamatuji - náraz, bolest, nemocnici, rozmazané tváře... O dítě jsem přišla. Stalo se přesně to, co jsem chtěla. Zemřelo. Marek mě z ničeho neobviňoval, říkal, že to není moje chyba, ikdyž byla. Já ho taky neobviňovala když mě po měsíci opustil a šel za jinou. Čekala jeho dítě a mě doktoři řekli, že už děti nikdy mít nebudu.

Splnilo se mi přání a já teprve teď pochopila, že tohle jsem nechtěla. Málem jsem si znovu sáhla na život, ale konečně jsem vyhledala odbornou pomoc. Učím se být sama se sebou, vyrovnat se se svou vinou a začít zase žít. Mojí sestře se narodila zdravá holčička a já se v nemocnici zase rozbrečela. Přála jsem jí to, ale zároveň záviděla. Protože vím, že já už nikdy křik svého bezbraného dítěte neuslyším...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama