Jednou to pochopíš...

15. ledna 2014 v 10:42 | Nerisa |  Povídky
26. 10. 2010
Poslední dobou mě nějak fascinuje psát a zajímat se o zlo a jeho důvody, stránky a to vše...čím to asi je? No, to bude tím, že hraju zlounku. A to se člověk troše pochopení neubrání :D A nějak si čím dál tím víc uvědomuju, že nic není tak černobílé jak se na první pohled zdá...a že dobro nemusí být vždycky zlo a zlo zase dobro. Někdo kdysi kdesi řekl, že neexistuje ani dobro ani zlo. Má pravdu, všichni jsme směsicí všeho. Ale dost už filozofie, radši zpátky k literatuře.
PS: Občas je to trošku drastické.
Sabrina - Matka
Tiše spi a neplač dítě,
tvoje matka kolíbá tě,
šetři síly, šetři dechu,
dopřej matce chvíli slechu...
Najednou se místnost ponořila do tmy. Podívala se tam, kde ve tmě tušila svíčku. Napadlo ji, že na vině bude chladný noční vítr, zapoměla zavřít okno. Chvíli jen seděla u kolébky, ale když si její oči zvykly na tmu, zvedla se a zamířila k oknu. Neměla proč pokračovat ve zpěvu, dcerka už usnula. Chvíli se dívala na hvězdy a pak tiše zavřela dřevěné okno, zatáhla závěs a naposledy se podívala na spící dcerku. Pak odešla.
Chodba vypadala jako každá jiná na každém jiném hradě - stěny byly kamenné, zemi pokrýval koberec a v držácích na stěnách hořely louče. Nemusela si tedy shánět svíčku a rovnou zamířila do protějších dvěří. Ložnice byla prostorná, vybavená bytelným nábytkem a vévodila jí velká postel s nebesy. Ta však nebyla prázdná, ležel v ní světlovlasý muž a zdálo se, že už také spal. Krátce se na něj podívala a pak tiše přešla koberec až k objemné skříni, vylovila z ní plášť, oblékla si jej a stejně tiše jako přišla se zase vytratila. Chodby byly uprostřed noci prázdné a díky loučím dobře viděla, proto se snadno vytratila z hradu ven do zahrady. V dálce uviděla světýlko a vydala se přímo za ním. Zdrojem světla byla svíčka, kterou držel muž opřený o strom. Měl tmavé vlasy, jizvu přes tvář a vítal jí úsměvem. Jen se rychle rozhlédli, než zhasili svíčku, padli si do náruče a shledání oslavili dlouhým vášnivým polibkem...
Všichni seděli u stolu v jídelně, jedli, usmívali se a povídali si jako docela obyčejná rodina. Dívka už byla starší, nedávno jí bylo 10 let a tak byla ze všech nejhlasitější, zatímco otec jí s úsměvem povzbuzoval a matka se jen shovívavě usmívala.
"Vezmu ji do zahrady." oznámila matka muži, počkala na jeho kývnutí a odvedla rozesmátou dívku z jídelny. Zastavily se teprve za branami zahradního bludiště, tohle bylo jejich místo.
"Výborně, jsi velmi šikovná mé dítě, vůbec nic nepoznal." Obrátila se na dceru se spokojeným úsměvem.
"To je samozřejmost matko, přece jsi mě všechno naučila." Odpovědělo dítě vážně, najednou jako by nebylo po dřívějším smíchu ani stopy.
"Správně, přece nechceme, aby se divil, proč jsi na svůj věk tak...vážná." řekla matka.
"Je na tom něco špatného? Učila jsi mě takovou být nebo ne?" Podívala se na ní dcera tázavě.
"Samozřejmě, ale tvůj...otec nechápe, že přežijí jenom ti nejsilnější, ti kteří umí ovládat své emoce a jít si za tím co chtějí. A teď běž." Přikázala a sama šla napřed.
"Ano matko." Dívka pokorně svěsila hlavu a vydala se dopředu, do středu bludiště.
"Zahrajeme si takovou hru." Oznámila matka když byly ve středu a nebezpečně se jí blýsklo v očích, takže na chvíli připomínala spíše dravou šelmu než starostlivou matku.
"Až bude tma, půjdu domů a ty tady zůstaneš. Počkáš. A až budu pryč, můžeš začít hledat cestu ven. Poraď si jakkoli, nechám to na tobě. Otci řeknu, že jsem se otočila, ty jsi utekla a nemohu tě najít. Až se vrátíš, řekneš, že jsi viděla motýla a běžela za ním, ale ztratila se v bludišti. Nepotrestá tě, nemáš se čeho bát. Hlavně to nepopleť. Čím dříve se dostaneš ven, tím lépe. Hlad a žízeň nejsou příjemní přátelé." Ušklíbla se matka a dcera jenom přikývla. Na podobné zkoušky už byla zvyklá, i na lhaní otci. A tak když matka odešla, poslušně počkala a pak začala hledat cestu. Bylo to těžší, než očekávala. Po chvíli byla unavená, šaty měla zablácené a větvičky jí šlehaly do očí. A přitom pořád nebyla o nic blíž svému cíli. Všechny chodby jí připadaly stejné a když konečně našla nějakou delší, brzy narazila na slepou uličku. Noc mezitím velmi pokročila a ona vyčerpáním klesla do bláta. Tady budu bloudit měsíce. proběhlo jí hlavou. Začala přemýšlet, co bude dělat. Může dál chodit dokola a doufat, že bude mít štěstí. Když dostane hlad, bude si muset vyhrabat nějakého červa a vody je na zemi dost, třeba se spustí déšť...
Anabela - Dcera
"Tak už ho konečně zabij!" křičela na ní matka když nerozhodně stála nad svázaným otrokem. Díval se na ní tak vyděšeně a vyčítavě... nechtěla to udělat, ale matky se bála ze všech nejvíce.
"Bude to?! Chceš snad dopadnout jako on, být taky tak slabá?!!" naléhala dál, až dívka nakonec přemohla svědomí a bodla do vězně. Na ten pocit, když ucítila jeho horkou krev na své tváři nikdy nezapomene. Na to, jak upustila nůž a vyklopila obsah svého žaludku do trávy. A ten hrdý a spokojený úsměv její matky. Donutila jsem tě zabít... říkal. Donutím tě i příště, budeš jako já. Jak ji v tu chvíli nenáviděla! Nenáviděla její zkoušky síly a odvahy, její krutost, lži a přetvářku. Ale už znala jenom to a z těch sítí nebylo úniku. Vzplanula v ní nenávist, která ji jako jediná nutila po tom všem jít dál. Snad by měla vřelejší vztah ke svému hodnému otci, jedinému, který ji měl rád ikdyž nikomu neublížila a možná i proto, že to neudělala. A možná by ji už neměl tak rád, kdyby věděl, co ona a její matka dělají... ale snažila se tomu nevěřit. Věřila, že kdyby nesdílela všechna ta tajemství své matky, mohla by se s ním beze strachu bavit, mohla by mu klesnout do náručí a vyplakat se, jako kdyby byla malá. A přesto nikdy nebrečela, ani jako malá. Jen jednou. Poprvé a naposled když se rozbrečela jí matka dala takovou ránu, že si rozbila hlavu o roh stolu. Nepolušnost a slabost jí netrpěla. Nejhorší okamžik v jejím životě byl, když jí odmítla poslušnost, protože měla jejích temných intrik dost. Tenkrát ji matka předhodila jednomu ze svých kumpánů. Nikdy v životě nezapomene na jeho zpocené tělo, horký dech a všetečné ruce...
Ten požár je další z věcí, na kterou nikdy nezapomene. Největší milník jejího života. Dodnes neví, kdo jejich dům zapálil. Kouř ucítily včas, takže s matkou utíkaly z domu. A pak uslyšela zlověstné zapráskání, tak tak uskočila a její matce na nohy spadl trám. Snad by ještě mohla jít, ale sama nedokázala ten trám ze svých nohou sundat. Tenkrát volala na svou dceru, aby jí pomohla. A v tu chvíli se v ní všechno vzepřelo. Proč by jí měla pomáhat? Té, která jí celý život týrala??
"Pomoz si sama, ber to jako zkoušku síly, kterou dávám tentokrát já tobě!" nenávistně na ní zasyčela a chystala se odejít, zastavil ji ale smích její matky. Byl zlověstný, šílený, jako by se pomátla.
"Vidím, že jsem tě vychovala dobře! Už jsi stejná jako já. Jenom si utíkej Anabell, opusť svou matku ty nevděčná děvko! Ale nezapomeň, ať půjdeš kamkoli, svoje srdce už jsi dávno ztratila a nic to nezmění. Jednou mě pochopíš!" Anabela na chvíli strnula, ale pak se přinutila rychle utéct, dříve než se na stále se smějící matku zřítil zbytek stropu. Ještě ten večer otci řekla všechno o sobě i matce. Jak doufala, jenom jí obejmul a zašeptal: "To bude dobré, už je to pryč."
Tím však nic nekončilo, ikdyž si to myslela. Před svou minulostí zkrátka nemohla utéct.
Pronásledovali ji matčini nepřátelé, před kterými ji teď nikdo nechránil. Ale ona se uměla bránit, matka jí to přece naučila. Pozabíjela je bez výčitek, a přesto jí to nestačilo. Po čase zjistila, že její duše už je opravdu nenávratně ztracená. Jednoho dne našla otce doma mrtvého, se vzkazem psaným jeho krví na stole. Teď jsi jedna z nás. Stálo tam. Pochopila, že mají pravdu. Vždyť jí otcova smrt už ani netrápila. Vyhledala matčiny dřívější komplice a vrátila se k životu, pro který byla vychovaná. Ale musela udělat ještě jednu věc...
Stála nad hrobem ponořená do myšlenek. Vidíš, já tě nenáviděla a tys měla nakonec pravdu... pomyslela si hořce a upustila na hrob jedinou rudou růži. A pak se otočila, jako tenkrát při požáru, a bez ohlédnutí nebo jediné slzy odešla, tak, jak ji to naučila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama