Andělé

22. ledna 2014 v 12:25 | Nerisa |  Povídky
7. listopadu 2010 v 11:15 | tajemne.blog.cz


"To je nádhera." Vydechla Janett a podívala se na obrázek na stole. Měla pocit, že nic hezčího ještě neviděla. Bělostná křídla z peří byla do detailů vypracována, takže působila skoro skutečně. Stejně tak téměř bílé vlasy, rozevlátá róba a milá tvář. Ale nejzajímavější bylo, že měla pocit, jako by samotný ten obrázek měl část duše onoho anděla na něm.
"To je Anazel." Řekla tiše dívka, která obrázek nakreslila. Seděla za stolem a dívala se před sebe prázdnýma očima. Vždy působila tak tiše, spořádaně, zdála se křehká a jemná jako panenka z porcelánu. Jako by stačil i slabý větřík, aby jí ublížil. Přesto působila vždy ztraceně, jako štěně v útulku, jako zavřená za vězeňskými mřížemi.
"Jak to dokážeš? Myslím, když..." Janett ztichla a rozpačitě se usmála.
"Když nevidím?" Zeptala se křehká dívka. "Vidím je ve své mysli. To mi stačí, vedou mou ruku." Prohlásila jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
"Nikdy dříve jsem na anděly nevěřila. Možná jsi mi otevřela oči Anne, ale stejně... připadá mi to zvláštní." Pokrčila rameny Janett a obrázek přisunula zpátky k Anne. Ta to poznala podle šustění papíru a chvíli prsty jezdila po čarách křídel a pak položila palec na obličej anděla.
"Dej mi tužku." Řekla Anne a počkala, dokud jí Janett jednu nepodala. Pak andělovi přikreslila pásku přes oči.
"A teď už to není Anazel. Tohle jsem já." Pronesla tiše, tak tiše, že jí Janett sotva slyšela.
"Mohla bys mi vyprávět o tom, jak se to stalo? A co bylo pak, než jsi mě potkala? Ale jestli nechceš tak to nech být." Zamumlala rychle Janett.
"To je v pořádku, dávno jsem se s tím smířila." Řekla Anne a na chvíli se odmlčela, než začala vyprávět svůj příběh.

"Velmi dobře si pamatuji ty časy, kdy jsem ještě viděla. Bylo mi tak šest a já běhala po louce za motýly a kochala se jejich pestrobarevnými křídly. Bylo krásné vidět i barvy květů, ne jen cítit jejich vůni. Někdy přemýšlím, jestli je lepší nevidět odmala nebo přestat vidět později. Když jako malá něco vidíš, alespoň si pamatuješ, jak věci vypadají. Když ne, alespoň ti nechybí světlo a barvy. Bylo to vlastně docela šťastné dětsví. Plné krásy a pohádek. A pak jsem poprvé uslyšela anděly. Brala jsem je jako své kamarády, protože děti se semnou moc nebavily. Říkaly, že jsem divná a vidím věci, které oni ne. Nevadilo mi to. Svým andělům jsem mohla říci o všech svých radostech i starostech a oni mě vždy utěšili nebo rozveselili. Tak to bylo do mých osmi let."
Na chvíli se odmlčela a Janett si zatím odtáhla od stolu jednu ze židlí, na kterou si sedla. A když začala Anne zase mluvit, visela jí očima na rtech aby jí neuniklo jediné slovo.
"Tenkrát jsem dostala tu nemoc. Postupně mi úplně zatemnila zrak. Bylo to strašné, nevědět, jak dlouho ještě uvidím barvy a světlo... jednoho dne jsem se vzbudila a neviděla vůbec. Tenkrát jsem se rozbrečela a celý den nevstala z postele. Pořád dokola jsem volala anděly a ptala se jich: Proč? Proč já? Proč jste tomu nezabránili?! Zoufale jsem křičela, nejdřív ve své mysli, později i nahlas. Ale oni se neozvali, ani jednou. Ostatní kolem mě chodili po špičkách. Slyšela jsem je, ikdyž nemluvili. Nemluvili a vyhýbali se mi, jako bych měla choleru. Donesli mi jídlo, pak jej zase nedotčené odnesli a po čase mi matka řekla: Až budeš chtít jídlo, řekni si. Ale musíš jíst, ztráta zraku přece není konec světa. Pro mě byla. Cítila jsem se strašně bezmocná a bezcenná. Chtěla jsem si vzít život. Ale nebylo to lehké. Nevěděla jsem, jestli bych našla nůž, natož abych si s ním dokázala ublížit jinak než neplánovaně. Nepoznala jsem po hmatu krabičky prášků ani jsem nerozeznala okno od prosklených dveří. Jenom jsem se litovala a tak se nic nenaučila. Ale teď jsem měla cíl. Začala jsem znova jíst, učit se fungovat bez zraku. Rodiče si mysleli, že jsem se s tím smířila a začala bojovat o život. Měli takovou radost. Samozřejmě jsem jim neřekla, že to všechno dělám jenom proto, abych se mohla zabít. Zničilo by je to, ale já nemohla dál."
Znovu ztichla a pohladila papír s kresbou anděla. Hlavu měla zvednutou, prázdný pohled jako by upírala někam do dálky, ikdyž nic vidět nemohla. Janett se zavrtěla a provinile se podívala na jizvy na svých zápěstích. Anne, jako by to vycítila, začala znovu mluvit.
"Začala jsem chodit do speciální školy pro slepé. Na staré škole jsem měla kamarády, ale ti mi teď nechyběli. Bylo mi všechno jedno, až na vidinu svého cíle. Učila jsem se přesto psát brailovým písmem. Myslela jsem si, že by se jím dal napsat docela hezký dopis na rozloučenou. Jaká symbolika. Ostatní děti se semnou snažily mluvit, ale já byla vůči nim chladná a nepřístupná. Všichni byli tak vyrovnaní...alespoň se mi to zdálo. Nebrečeli, nestěžovali si, z hlasu některých byl cítit úsměv. Brali slepotu jako součást svých životů. Jedna z nich, Eleonora, byla slepá od narození. Ptala jsem se jí, jak s tím dokáže žít. Řekla mi jen, že se tak narodila a nic jiného si neumí představit. Neví, jak vypadá svět, ale přesto to cítí, slyší a vidí v mysli. Bůh chtěl, abych byla slepá, měl k tomu nějaký důvod. Respektuji jeho rozhodnutí, řekla. Byla jsem tou dobou tak zahořklá, že jsem jejím slovům nevěnovala žádný význam. Oni to nemají tak těžké jako já, myslela jsem si. Jinak by nebyli pořád tak šťastní. Ale hlodal ve mě malý červíček pochybností. O tobě přece také nikdo neví, že se trápíš. Vždycky jsem toho červíčka zaháněla zpátky do jeho nory, ale hlásek se vracel pořád a pořád. Rodiče mě později doprovázeli po krajině, ukazovali mi květiny a chtěli, abych si je osahala. Pak mi vždycky říkali: To je tulipán/růže/krokus. Chtěli, abych se naučila vnímat svět i bez očí a užívat si jej. Nešlo to. Jediné, co mě na našich cestách zaujalo, byla řeka. Říkala jsem jim, že mě zvuk vody uklidňuje a tak mě tam často vodili. Snažila jsem se si zapamatovat cestu se všemi nebezpečími a zjistit, jak se jim vyhnout. Ikdyž by vlastně bylo jedno, jestli mě srazí auto nebo proud řeky..."
Janett se zatvářila ještě provinileji než předtím. Krátce obrátila svůj pohled někam ven a podívala se na stromy obsypané květy a ptáčka na větvi a přemýšlela, jak moc by jí to všechno chybělo.
"Jednou jsem konečně měla příležitost, když všichni odešli. Nezamykali, mysleli si, že sama nikam nepůjdu. Spletli se. Oblékla jsem si svoje bílé volné šaty, obula bílé baleríny a učesala vlasy. Po dlouhé době jsem se usmívala, když jsem vyšla z domu a vydala se k řece. Vrážela jsem do lidí, proplétala se davy a když jsem na přechodu slyšela kroky ostatních, přešla jsem také. Dodnes nechápu, jak jsem tam mohla tenkrát sama dojít, bez slepecké hole, psa nebo pomoci. Nevěděla jsem, jestli na tom mostě někdo je. Rozhodla jsem se to proto udělat rychle, než mě stačí kdokoli zastavit. Naklonila jsem se přes zábradlí, skopla baleríny a nohou zašátrala po první příčce, abych mohla vylézt výš a potom skočit. Jenomže mě zastavil zvuk pláče vedle mě. Napadlo mě, že asi nejsem jediná, kdo to chce ukončit. Ale z nějakého důvodu mě zajímalo kdo a proč. Kdo jsi? zeptala jsem se."
"Janett." odpověděla jí ona stejně jako tenkrát na otázku a vzlykla.
"Proč jsi tady? Také chceš skočit?" pokračovala Anne s lehkým úsměvem.
"Naši se rozvedli, nevlastní táta mě mlátí a nemám ke komu jít, a proč jsi tady ty? Řekla jsem tenkrát, viď." dořekla Janett a vytáhla z kapsy kapesník. Hlasitě se vysmrkala a pak se krátce rozhlédla, než uviděla koš a jedním hodem se kapesníku zbavila.
"Chtěla jsem se zabít, protože jsem slepá." Anne poklepala na pásku přes oči kresleného anděla.
"Tenkrát jsi mě zachránila. Myslela jsem si, že mám ty největší problémy na světě a nikdo na tom není hůř. A pak jsem si představila, jaké by to bylo, být slepá. Nemohla bych vidět to všechno kolem, nemohla bych se o sebe postarat úplně sama, číst knihy a...prostě mi došlo, že by mi to všechno chybělo a že to, co se mi děje, se nedá vyřešit takhle. A také jsem si vzpoměla na babičku, která by si mě snad mohla vzít k sobě. Dodalo mi to naději a sílu nenechat se už ponižovat a zajít na policii. Za všechno ti děkuju." vychrlila ze sebe Janett spolu s několika popotáhnutími, vyskočila ze židle a běžela Anne obejmout, tak tak, že jí nepřevrhla i se židlí. Když jí konečně (ikdyž mírně přidušenou) pustila, Anne pokračovala ve vyprávění.
"V tu chvíli jsem se začala cítit trochu provinile. Sice nevidím, ale rodiče mě mají rádi a tohle by jim velmi ublížilo. Vzpoměla jsem si na všechny ty slepé děti a napadlo mě, že možná cítí to stejné jako já. Třeba bych si mohla zase najít přátele, třeba bych mohla někomu pomoci. Už jenom to slovo, pomoct někomu, mě zahřálo u srdce. Proto jsem se na tebe tehdy obrátila a řekla ti: Neskákej, nestojí to za to. Vzala jsem si boty do ruky a bosá odešla zpátky domů. Tam jsem si sedla před dveře a čekala, než se matka vrátí. Když konečně přišla, padla jsem jí kolem krku a po dlouhé době se zase rozbrečela. Nechápala, co se stalo, ale nějak podvědomě vycítila, že se nemá ptát. Zlatíčko, vypadáš jako anděl, ale ty slzy ti nesluší. Pojď radši dovnitř, řekla.
Dostala jsem chuť zase žít, najednou jsem se bavila s ostatními slepými ze školy a našla si pár přátel. Zjistila jsem, že opravdu šťastní jenom vypadají a nějak jsem jim dokázala, že trápit se je zbytečné. A pak jsem znovu uslyšela anděly. Vysvětlili mi, že jsem je nechtěla slyšet a proto, že mi nemohli pomoci. Řekli mi, že jsem musela oslepnout, abych mohla pomáhat ostatním. Povídali, že tohle je moje poslání - pomáhat lidem. Ty jsi jejich třetí anděl, řekli.
Přesto jsem byla zvědavá, co se stalo s tou dívkou, kterou jsem potkala na mostě."
"Dál už to znám. Potkaly jsme se jednou v parku a já ti vyprávěla o tom, co se od té doby stalo, jak se jmenuji a přála si, abychom zůstaly kamarádkami. A ty jsi souhlasila a postupně mi všechno řekla. Až na tohle, to jsem dřív nevěděla."
"Stačilo se zeptat." usmála se Anne a vstala.
"Nepůjdeme radši ven? Ukážeš mi tu babiččinu zahrádku a já se zeptám rotslinek, jak se jim daří." Po slovech Anne se Janett jenom usmála, vyrazila ke dveřím a spolu odešly ven. Smály se, povídaly si a jejich andělé se usmívali s nimi. Včetně toho na obrázku, ikdyž už jej dávno smetl ze stolu vítr.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama