Vzpomínky zaváté časem 1

12. prosince 2013 v 15:30 | Nerisa |  Vzpomínky zaváté časem
Toto je jedno z děl z roku 2009, vůbec první, které jsem psala na kapitoly a dopsala až do konce. Což byl pro mě tenkrát úspěch. Má to kolem 20 kapitol, nepříliš dlouhých. Toto je samozřejmě první a další budou vycházet každý čtvrtek.



Je krásný letní den. Slunce svítí a větve stromů tančí v jemném vánku. Jsme v krásném místě podobném lesu. Všude okolo jsou listnaté stromy, spousta květin a malý rybníček, a mezi tím vším pobíhá šťastná, asi deset let stará dívka. Má bílé rozevláté šaty a věneček z květin. Se světlými vlásky si pohrává vítr a dívka se směje. Vypadá jako obyčejná dívka v obyčejném lese, ale je tu jedna věc, kvůli které se liší od ostatních dívek dnešních dob - má špičaté uši. Je to elfská dívka. A právě se přestane bezstarostně prohánět krajinou, protože její špičatá ouška zachytí nějaký zvuk. "Nerivarne!!" volá známý hlas a dívka se s bezstarostným chichotáním vydává směrem k dlážděné cestičce. A brzy po ní doběhne až k bráně vilky z bílého kamene a různých barevných krystalů a vběhne přímo dovnitř.
"Sny jsou krásné... a sladké staré vzpomínky ještě krásnější..." zní vtíravý hlas v mé hlavě a já zavrtím hlavou v marné snaze ten otravný zvuk odehnat. Pryč! Pryč temné stíny, nechte mě být!! Někdy mám pocit, že tato slova volám neustále, pokaždé, když se ten hlas ozve. Znovu a znovu se jej marně snažím zahnat. "Nic jiného než vzpomínky ti nezbude... a možná ani vzpomínky, vše ti vezmou... ale možná chceš zapomenout? Možná se chceš zbavit toho, co tě svazuje?!" Nic mě nesvazuje! Běž pryč ty hlase, běžte pryč stíny času... marně volám. A pak konečně zavládne ticho nenarušující více mír večera. Dívám se na západ slunce a vzpomínám na dětství.
Byla jsem tak malá a bezstarostná. Za ty roky už vypadám a chovám se jinak. Mé vlnité vlásky nahradily rovné jako závoj, uši už mám delší a protáhlejší, vypadám více jako žena. Ach, jak se i my podobáme těm lidem... bytostím smutku a povinností, beze svobody a možnosti úniku... a jaký mám strach! Já bytost světla se obávám, no, není to k smíchu?! Obávám se ztráty. Nicméně se dále dívám na západ slunce, ztracená ve vzpomínkách a tmavě zelené šaty s krátkým rukávem přestávají dostatečně hřát pro ten večer. Ale necítím chlad. Zatím mám jiné myšlenky, z nichž mě však vytrhnou dvě ruce, jež mě chytí kolem pasu. Dříve, než stihnu vyskočit leknutím, ucítím horký dech u svého ucha. "Pšššt, lásko, neboj, to jsem jen já." Slyším mně velmi známý hlas a uklidněním vydechnu. "Vylekal jsi mě!" řeknu naoko ublíženě a začnu se usmívat jako... no, jako hlupák, mám-li být upřímná.
"Tady se nemáš čeho bát, jsi tady v bezpečí, se mnou a s našimi dětmi..." pokračuje dál svým konejšivým hlasem až mám chuť se mu schoulit do náručí, jako dítě k matce.
"Zatím jsou pryč... ale vždy můžeme ztratit co máme a nahradit to nedobrovolně horším..." nemůžu se ubránit strašidelnému podtónu v hlase.
"Ztratit? Co ztratit, nerozumím ti..." otočí mě čelem k sobě a poněkud bezradně se na mě zadívá. S tím svým výrazem v zelených očích (jaké mám i já) a nejistým úsměvem tentokrát vyvolává ochranitelskou reakci ve mě. "Zapomeň na to." Jen řeknu a pátravě se na něj zadívám. Kromě nápadných zelených očích vidím krátké světlé vlasy v neposedném účesu a dlouhé uši, které z nich vykukují. Najednou mám chuť ho políbit a také té chuti posléze podlehnu... alespoň na chvíli mám pocit, že vše bude zase dobré - jenomže nebude.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama