TS - 3. Mrazivé pohlazení

23. prosince 2013 v 10:27 | Nerisa |  Toulky snílků

Alicina matka vypadala vyděšeně, ale dívka vůbec netušila proč. V místnosti se už zase svítilo a tak se pro jistotu podívala dolů - na své ruce, košili a peřinu - ale nic podezřelého neviděla. Dospělí se chovají zvláštně, napadlo ji.
"Musela jsi spát hrozně tvrdě," řekla matka po chvíli nejistě.
"Proč jsi mě vůbec vzbudila?" mračila se Alice. Začínala být zvědavá na to, co jí "vysněný" kluk poví a teď už se to asi nedozví, pokud se jí nepovede ho vymyslet znovu. Možná by ho mohla i trochu převychovat... pro jistotu.
"Říká ti něco slovo škola?"

Alice zasténala. Proč byla noc tak krátká?

Ve škole se vůbec nemohla soustředit. Hleděla z okna a vzpomínala na poslední sen. Dlouho jí to ale nevydrželo, brzy jí myšlenky utekly zcela jiným směrem, až skončily u filmu Narnie. Představovala si, jak se toulá zamrzlou krajinou a utíká před krutou sněhovou královnou, aby ji nakonec porazila a stala se princeznou Narnie. Měla by krásné šaty s teplým kabátem, ve kterém by jí nebyla zima ani na největší sněhové pustině. Představovala si, jak by si vylezla na široká, chlupatá záda lva Aslana a on by ji vezl za dobrodružstvím. Střílela by z jeho hřbetu na blížící se houfy nepřátel a její šíp by ani jednou neminul. A pak by se před ní zjevila samotná královna a ona by napnula luk, aby vyslala poslední šíp...
"Alice, mohla byste nám říct výsledek?" Do její mysli pronikl protivný hlas učitelky.
Alice se bezradně zadívala do prázdného sešitu, kde krom čísla hodiny a data neměla napsáno vůbec nic. Skousla si ret a zamračila se. Učitelka na ni stále hleděla s očekáváním a mírně povytaženým obočím.
"Já to nemám..." pípla dívka. Učitelka přistoupila blíž, postrčila si na nose brýle a nahlédla do jejího prázdného sešitu.
"Na třídních schůzkách budu chtít mluvit s vaší matkou! Dnes máte práci v hodině za pět."
Alice si povzdechla, podepřela hlavu rukou a zase se zadívala z okna.
To bude doma průšvih, v duchu zasténala.

Obvykle Alice oddalovala další školní den jak jen to šlo, chodila spát záměrně pozdě, aby si užila poslední chvíle předtím, než se zase vzbudí - protože spánek se nedal za zábavu vůbec počítat. Tentokrát se však na spánek těšila. Zalezla do postele už o půl deváté a marně se snažila usnout. Její tělo nebylo vůbec zvyklé na tak brzké chození do postele. Byla z toho rozmrzelá a zklamaná.
Nakonec to vzdala. Začala vymýšlet, co bude ve snu dělat, až se tam dostane. Nakonec ji nadchl jeden nápad. Mohla se ve snu klidně přenést do své hry. Mohla si tam vysnít i svého kamaráda, proč ne? Zažila by na vlastní kůži, jaké je žít ve fantastickém světě. Kam se hrabou projížďky po louce!
Jen co jí na mysl přišla louka, vzpomněla si i na kluka z minula. Kde asi teď je? Pomyslela si než se propadla do spánku.

Okamžitě měla pocit, jako by byla zase vzhůru. Připadalo jí, že je naprosto při vědomí, ale během okamžiku jí došlo, že sní. Nacházela se totiž v krajině, která vůbec nepřipomínala její pokoj. Nejdřív se snažila trochu zorientovat. První co ji praštilo do očí byl sníh. Byl úplně všude! Závěje tvořily nízké kopečky, porušené nebyly ani jedinou stopou, nenašla by tam ani psí loužičku ani špínu z aut, jako ve městě. Byl dokonalý, jako bílá cukrová vata a nádherně se třpytil. Uchváceně na to zírala, otáčela se dokola, ale neviděla začátek ani konec té zasněžené krajiny. Jako by ji bílá všude kolem zcela zaslepila...
Jen co na to pomyslela, zrak se jí začal zamlžovat. Potřásla hlavou, jako by se snažila přicházející slepotu odehnat.

Vidím perfektně. Támhle vzadu bude určitě nějaká vesnička... pomyslela si, otevřela oči a opravdu - v dáli viděla malou zasněženou vesnici.
To snění začíná být hrozně zábavné. Usmála se a vykročila sněhem k ní. Nohy se jí bořily do závějí a ani teplé oblečení ji nezachránilo od mokra v botách. Hned ji napadlo, jak to napravit.
Jsem tak lehká, že se pode mnou sníh ani nehne.
Teď už se jí šlo dobře. Šťastně se usmívala, byla spokojená s výsledky a hrdá na sebe, jak hezky sny ovládala, i když byla vlastně jen začátečník. Kráčela jako na promenádě a bez dalších obtíží se ocitla u prvního domku vesnice. Rozhlédla se kolem.
Viděla tam pouhých pár lidí v šatech podobných těm, které měla ona. A zády k ní stál nějaký docela povědomý kluk. Zazubila se a přistoupila k němu.
"To jsi ty?" spustila možná nadšeněji, než chtěla.
Trhl sebou, bleskově se otočil a jen tak tak zastavil ruku, kterou ji málem uhodil. Alice ztuhla a dílem překvapeně, dílem zděšeně na něj zírala. Když viděl její výraz, ruku zase spustil a obličej se mu změnil v kamennou masku.
"Zase ty," řekl.
"Snažíš se mě zabít nebo co to sakra bylo?!" zaječela. Kluk sykl a zakryl si uši.
"Tiše, bláznivko! Přivoláš je."
"Všichni ti vesničani na nás už stejně zírají," pronesla odměřeně a kluk musel uznat, že má pravdu.
"Ty stíny mi starosti nedělají."
"Stíny? Kruciš, nemůžu si vysnít někoho, kdo alespoň nemluví v hádankách?" mračila se.
Zasmál se, ale Alice vůbec nevěděla, co je mu k smíchu.
"Ty si myslíš, že sis mě vysnila?" Zněl pobaveně.
"Jistě, jsme ve snu!" namítla uraženě.
Povzdechl si. "Ty vážně nic nevíš, viď."
"Já jen vím, že jsem si vysnila sněhovou krajinu s vesničkou a jedním protivou."
"Tak já jsem protiva?" ušklíbl se. "To já tady mám nevědomou, nebezpečnou holku na krku. Teda navíc ještě k těm ostatním..."
"Ostatním?" Založila si ruce. "Vysvětluj. Hned." Ani nevěděla, kde se v ní bere tolik kuráže. Možná to bylo tím, že to byl její sen a mohla si v něm dělat, co chtěla. Reakce nějakého vymyšleného kluka jí starost nedělala. Navíc měla pocit, jako by ho znala odjakživa, ale za to mohlo určitě také to, že byl jen součást jejího snu.
"Podívej... tohle je něco jako jiná dimenze. Snová dimenze. Většina lidí do ní nahlíží jen okrajově, připlete se k nějaké situaci, ráno se vzbudí a pamatuje si ji jako prožitý sen. Někdy je to pěkný sen, jindy noční můra, žejo. A pak jsou tady lidi jako já. Říkáme si snílci. No a my tenhle svět defacto ovládáme. Jsme jeho součástí, měníme to tady... A pak jsou tady bytosti, které nás nesnášejí. Chtějí svět ovládat samy, ale dokážou to jen z části. Vždycky nad nimi máme tak trochu navrch... Ale pořád po nás jdou."
Alice zaujatě poslouchala. "To byla pěkná pohádka," pronesla uznale, když skončil.
Zamračil se na ni. "To nebyla žádná pohádka!"
"Vy...snívám si vážně divné lidi."
"Ty jsi neuvěřitelná!" zavrčel, odvrátil se od ní a vykročil naštvaně pryč. Nechápavě za ním hleděla. Pak se krátce zamyslela nad tím jeho příběhem a řekla si, že by to nebylo tak špatné mít i nějaké nepřátele, jako v té Narnii. A jen co na to pomyslela, uslyšela ránu.
Podívala se před sebe a rázem zjistila, že se před tím klukem (na jehož jméno se pořád nezeptala!) zjevil další člověk. Stačila si ho jen zběžně prohlédnout. Měl na sobě kalhoty a lehkou košili, zvláštně světlou pleť a krátké bílé vlasy. Nedokázala by určit jeho věk ani kdyby chtěla. Navíc teď ten podivín vytáhl zbraň podobnou dýce z rampouchu a ohnal se s ní po klukovi. Kluk mrštně uskočil a v ruce se mu objevila podobná třpytivá zbraň, jen s temně modrým a delším ostřím. Sekl po podivínovi, ale tvor vykryl úder svou dýkou.
Alice horečně přemýšlela nad tím, jak obrátit sen k lepšímu. Zkoušela si představit, jak kluk tvora zabíjí, ale jako by její myšlenky tentokrát neměly na sen žádný vliv. Zkoušela se i probudit, ale také se jí nedařilo svou mysl ze snu vyhnat. Možná kdyby ji vzbudila matka, ale doma byla beztak ještě pořád noc, tak proč by to dělala?
Očima visela na bojující dvojici. Kluk udělal něco, co bylo příliš rychlé na to, aby to zaznamenala. Jako by z jeho druhé ruky něco vyletělo, zatímco sekl a... pak uviděla, že se tvor zhroutil. Z břicha mu trčela dýka. Během vteřiny se podivín vypařil.
Pořád trochu v šoku nad tím zvratem na to hleděla. Obyvatelé městečka klukovi nijak nepomohli, jen stáli kolem a přihlíželi jako figuríny. Kluk se otočil k Alici a pohled, který na ni upíral, rozhodně nebyl přátelský.
Rty se mu nejdřív jen pohnuly naprázdno, až podruhé rozeznala slovo.
"Ty..." V tom si všimla, že v dálce za klukovými zády je další tvor s delšími vlasy. Dokonce vypadal jako žena a měl šaty jako z mrazu a... mířil či spíš mířila na něj čímsi co mohl být klidně oštěp. Očividně se chystala ho hodit a i když to byl jen sen, Alici se vůbec nelíbilo, že by měl kluk umřít. Chtěla na něj zavolat, ale pak ji napadlo, že si zahraje na hrdinku.
Ani moc nevnímala, jak se to stalo, ale zároveň s jejími myšlenkami se jí v ruce objevil luk, založila šíp, ač to nikdy nedělala, a bez zaváhání vystřelila na ženu s oštěpem. Šíp jí trčel přímo z hrudi. Pak zmizela. Celé to trvalo jen vteřinku.
Kluk vytřeštil oči, ohlédl se a naprázdno polkl. Pak se obrátil zpátky na Alici, chvíli neschopen slova.
"Ty jsi úplně pomatená!" zakřičel na ni nakonec. Alice sebou trhla a zatvářila se jako spráskaný pes.
"Tys je sem normálně přivolala!" Vyčetl jí.
"Vždyť je to jenom sen," pípla.
"To teda není jen sen..." přišel k ní, chytil ji za ramena a zatřásl s ní. Vykuleně na něj koukala.
"My jsme snílci, ty hlupačko! Jestli umřeme ve snu, umřeme doopravdy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama