Proti srsti

25. prosince 2013 v 13:45 | Nerisa |  Povídky
20.8.2010

Savana. Bylo to nádherné slovo, plné tolika příslibů. Bylo to jednoduše slovo, které znamenalo domov. Milovala savanu celou svou duší. Zvuk kopyt na suché trávě, když se stádo antilop rozběhlo neznámo kam. Prašná hlína na jejích tlapkách a hlavně řev lva - řev její druhé rodiny. Rozběhla se směrem, ze kterého onen řev slyšela. Vyplašila stádo pakoní, ale nijak toho nedbala. Na okamžik se zastavila a zařvala v odpověď, jako by říkala: Už jdu! Těšila se na to, až bude zpátky u své smečky. Na ostatní lvice a jejich mláďata, na lva - pána smečky a především na svá lvíčata, která zůstala s ostatními. Utíkala seč jí síly stačily, až se konečně dostala k vysuté plošině a otevřel se jí výhled do údolí, ve kterém žila její smečka.

Chvíli je pozorovala. Lev ležel ve stínu s dvěma lvicemi a lvíčaty naší lvice. Ostatní byli trochu dál a starší lvíčata zkoumala podrost v okolí. Už už se chystala jít za nimi, když uviděla cizího lva. Drze se potuloval jejich územím. Neváhala ani na okamžik a opustila plošinu. Běžela k vůdci smečky a svým lvíčatům. Dál bylo všechno podivně nejasné - souboj dvou lvů i reakce ostatních. Jasně si pamatuje jenom to, že lev přišel o své postavení. A pak na mrtvá mláďata a svůj bolestný řev.
Prudce se posadila a rozhlížela se po místnosti. Na okamžik nevěděla kde je - tak neznámá se jí zdála tma všude kolem. Cítila jen obrovský strach a vztek. A pak se konečně uklidnila a došlo jí, že je v posteli ve svém pokoji. Byl to jen sen... pomyslela si, ale moc tomu nevěřila. Nevěděla proč jí to všechno připadalo tak skutečné. Najednou uslyšela africkou hudbu, která vycházela z jejího mobilu. Podívala se na displej a zamračila se. Svítící nápis "Michal" jí připadal skoro výsměšný. S řádným sebezapřením zmáčkla příjmutí hovoru a mobil si přiložila k uchu.

"Ahoj kotě!" ozval se hned nadšeně mužký hlas.
"Spím," téměř zavrčela do sluchátka a uvažovala o tom, že by s tím mobilem prostě hodila o zeď.
"To je mi líto, že tě ruším, ale my dva si musíme nutně promluvit."
"Není o čem," řekla lhostejně a schválně zazívala.
"Ale je a ty to víš. Nemůžu bez tebe..." ani to nedořekl když do telefonu nefalšovaně výhružně zavrčela.
"Trhni si," zařvala a típla hovor. Zatraceně! Proč se mi tohle pořád děje? Pomyslela si a praštila sebou zpátky na postel. Snažila se usnout, ale nemohla. Pořád se jí v hlavě promítal ten sen a pronásledoval jí neodbytný pocit, že všechny ty podivné věci s tím snem nějak souvisí. Ale to už jí únava zmohla a upadla do bezesného spánku.

Tentokrát jí vzbudil budík. Konečně byla schopná přemýšlet a napadlo jí jediné možné vysvětlení toho podivného snu - prostě už je nervózní z té cesty do Afriky. A ten telefonát se jí beztak také jenom zdál. Vstala a zadívala se na svoji sbalenou tašku, která už čekala vedle postele. Další pohled věnovala hodinám a pak už se rychle nasnídala, oblékla, sbalila pár posledních věcí a vyrazila na letiště. Tam už na ni čekal kameraman a kolegové. Měla vlastně obrovské štěstí, že její kolega onemocněl a mohla jet natáčet reportáž místo něj. Byla to velká příležitost. Pozdravila se s ostatními a za hovoru početné skupinky let rychle utekl. Ani se nenadála a byla tam. Cíl jejich cesty - Keňa - byl sice ještě dál, ale ona se v Africe cítila doma. Mezitím co si ostatní stěžovali na nesnesitelný žár, pro ni to bylo jen příjemné teplo. Oni se pořád jenom báli, aby nenarazili na lvy nebo jiná nebezpečná zvířata. Ona by to snad i uvítala. Připadalo jí to jako krásný sen - a nebo spíš měla pocit, že sen je všechno ostatní. Že žije teprve teď a tady. Usínala při zvucích divočiny a praskání ohně v táboře. Všechno do sebe dokonale zapadá. Napadlo ji.

Z postele ji brzo ráno vylákal lví řev. Vyšla ze stanu ještě v pyžamu a rozhlédla se. Všichni vypadali znepokojeně. "Prý je to to daleko a nemáme se čeho bát." "Já vám nevím kolego, co když se pletou? Co oni o tom ví?" "Ale hoši, jste jako zatracení strašpytlové." "Myslíš? Tak běž a ukaž jaká si hrdinka, potom posbíráme tvoje kosti". Ozývalo se ze všech stran horečné, vystrašené šeptání. Ona se ale nebála. Ona ne. Najednou jí tady začalo být těsno. Lapala po vzduchu a všechny ty tváře kolem se zdály nepřátelské. A cizí. Vyběhla ven do divočiny. Zbláznila se? "Anno! Vrať se!" křičeli za ní, ale ona to nevnímala. Cítila jen naléhavou potřebu zmizet.

"Půjdu jí hledat." prohlásila rázná blondýna.
"Co když je tady někde ten lev?" začal se s ní hádat jeden novinář.
"Tak ho necháš, aby ji zabil? Nemá sebou ani zbraň!"
"Tak sežere i tebe."
"Styďte se vy zatracení sobci!" zakřičela, popadla pušku a běžela za Annou podle stop v suché hlíně.
Ona mezitím klopýtala savanou. Nevěděla kam jít, ale instinktivně šla za hlasem lva. V tu chvíli jako by pozbyla zdravého rozumu. Její kolegyně jí byla v patách s puškou nabitou a připravenou k střelbě. Nakonec ji uviděla - lvice stála jen pár metrů od ní a naposledy zařvala. Pak se pomalu vydala k ní, jako by Annu vítala. Ve stejném okamžiku přiběhla kolegyně s puškou.

"Běž od ní ty zvíře nebo střelím!"zakřičela, čímž upoutala Anninu pozornost.
"Nech ji být..." řekla Anna výhružným tónem a zadívala se na kolegyni. Blondýna byla zmatená. Nepoznávala ji. Vypadala najednou úplně jinak... divoce. Znovu pozvedla pušku odhodlaná vystřelit. Nestihla to. Anna zařvala, skočila po ní a pušku jí vytrhla. Odhodila ji co nejdál mohla a pak kolegyni pustila.

"Anno..." zašeptala zděšeně a zbledla. Vstala a pomalu ustupovala zpátky se strachem v očích.
Lvice došla k Anně a podala jí tlapu, skoro tak, jako když pes dává svému pánovi pac. Anna její tlapu podržela, a to bylo naposledy, co se něčeho dotkla lidskou rukou. Už neměla kůžu, ale srst. Už nemluvila a místo toho zařvala. A najednou už nevnímala ani zděšení své kolegyně. Zamručela na lvici a odešla. Odešla vstříc africkému slunci...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama