Příběh temné noci

18. prosince 2013 v 12:30 | Nerisa |  Povídky
Tady máte trochu starší, ale přepracovanou, verzi jedné velmi staré povídky, ovšem když to srovnáte s těmi novými, co mám rozepsané, je ten rozdíl jasně vidět. Autenticky ani neopravuji chyby, ráda se zas postupem času podívám, jak jsem se od toho roku 2010 zlepšila. Ale dostala jsem za to druhé místo v menší literární soutěži u Nelien, takže zas tak zlá nebude... :)

Na krajinu se snesla tma. Hvězdy ještě nevyšly a tak nebylo vidět na krok. Jediné světlo široko daleko vycházelo z loučí, které byly zavěšené podél zdí temného hradu. Zdál se tichý a prázdný. Přesto se však ve tmě něco pohnulo. A hned po té vyšla na balkon nějaká žena. Měla kaštanově hnědé, dlouhé vlasy a rudé šaty zdobené zlatou nití. Zachvěla se. Byla velmi chladná podzimní noc. Jedním rázným krokem došla až k zbradlí balkonu a zadívala se do dálky. Viděla jen temné lesy, které se táhly na míle daleko. A v dálce za nimi nejasné obrysy vrcholků hor. Chlad přestala vnímat - najednou se zdálo, že se ztratila v zákoutích své mysli. Někdo by si mohl i myslet, že usnula ve stoje. Ale jen ona věděla, na co myslí.
Stěží vnímala všechny ty roky. Třináct let uplynulo jako nic. Mládí jí připadalo tak vzdálené... bezstarostná princezna, která neměla tušení o svém údělu. Nevěděla, jaký osud jí čeká ani jak a kdy ta osudná chvíle příjde. Teď už nechápala, jak mohla být tak naivní a slepá. Vznášet se na růžovém obláčku a smát se celé dny. Unaveně zavrtěla hlavou. Ale za okamžik už byla zase ztracená ve svých vzpomínkách...

Tu noc před 30ti lety si nemohla pamatovat. Co se stalo se dozvěděla až později z vyprávění.
Byla to noc temná stejně jako tato. Venku hustě lilo a blesky ozařovaly oblohu jeden za druhým. Krajina se zdála opuštěná.
A právě tu noc panoval v hradu čilý ruch. Chodbou si linula vůně z kuchyně a štěbetání služebnictva. Jen kolem královniných komnat všichni chodili po špičkách. Král nervózně pochodoval přede dveřmi a čekal. Ve svých bačkorách a nočním čepci vypadal dokonce trochu legračně. Ale nikdo by se neodvážil to vyslovit nahlas nebo se i jen trochu pousmát. Královna vevnitř zatím ležela v posteli.A stejně jako porodní bába sedící vedle a služebná, stojící u okna věděla, že dnes v noci přivede na svět další dítě. Nevěděla, jestli to bude holčička, nebo další syn ale neměla na to stejně čas myslet. Pot se z ní jen lil a sténala bolestí.
Uběhla další hodina čekání, než hradem konečně zazněl výkřik královny a po malé chvíli i pláč dítěte. Král se okamžitě zastavil a pak se rozběhl ke dveřím. Naneštěstí uklouzl a zcela nedůstojně se rozplácl na zemi. Okamžitě se však zvedl a konečně vpadl do dveří. Na okamžik nevěděl, jestli se má vrhnout ke své ženě nebo se zajímat o své dítě. A když mu služebná oznámila, že má holčičku, prostě se svezl k zemi. Král omdlel. Tak moc toho na něj tu noc bylo. A když pak ležel na posteli, kam ho služebnictvo odneslo, vůbec nevěděl jaké nebezpečí jeho rodině hrozí.
Během oslav si nikdo nevšiml dveří, které se potichu otevřely v jedné z chodeb. Se zakvílením větru dovnitř vpadla postava v dlouhém tmavém plášti a rychle dveře zase zabouchla. Pak se opatrně rozhlédla a začala se plížit podél zdi. Až nepochopitelně snadno došla ona postava ke schodům.
Naneštěstí šel dolů po schodech sluha. Potichu si hvízdal, ale za chvíli toho nechal. A když se ze stínů vynořil člověk v kápi, zděšeně vykřikl. Okamžitě ho probodl meč a padl mrtvý k zemi. Jenomže křik byl slyšet až dole v místnosti. A dříve než zaslechl řinčení mečů a zbrojí, začal ten muž v plášti utíkat po schodech. Rytíři, kteří samozřejmě výkřik slyšeli utíkali za ním.
Jenomže on už měl výrazný náskok.
Když konečně zdolal poslední schod, rozhlédl se po tmavé chodbě. Naprosto nevěděl, do ktrých dveří vejít. A pak - skoro jako by mu bůh seslal pomoc - uslyšel dětský pláč. A tak po zvuku snadno našel dveře a vpadl dovnitř.
V místnosti našel postel, na které ležela spící královna. A také nějakou skříň a kolébku s dítětem. Slyšel, že rytíři už jsou blízko.Obratně přiskočil k posteli a napřáhl meč. Než však stačil seknout, ve dveřích se objevil rytíř a zakřičel: "Stát!"
Neznámý muž se otočil ke dveřím, ale meč přiložil ke krku královny. Když se otočil, spadla mu z hlavy kápě a rytíř si mohl prohlédnout jeho modré oči a plavé vlasy. "Zůstaň kde jsi a ani se nehni, jinak máte po královně. A vyřiď svému králi, že tohle je jenom začátek. Brzy si příjdu pro jeho dceru a zničím jeho zemi. Sám mě pak bude prosit, abych ho zabil a stal se králem!" řekl neznámý s krutým úšklebkem a zvedl meč, aby mohl vzápětí seknout.
Snad štěstí tomu chtělo, žese královna během toho povyku kolem vzbudila a bleskově uhnula. Meč tedy přeťal pouze polštář. Velitel stráží se vrhl s taseným mečem dopředu, ale neměl šanci. Nestačil ani vykřiknout než mu meč oddělil hlavu od těla a s tichým pleskutím se svalil na zem. Zbytek opilých rytířů už se blížil. Neznámý s hlasitou kletbou zmizel.
Stráže našly pouze vyděšenou královnu a mrtvého rytíře.
Neuběhl ani týden a za horami se objevila temná armáda. K hradu se blížily nestvůry, byly jich tisíce. Muži se smutně začali chystat do bitvy, ženy a děti plakali a všichni se báli, že už nikdy neuvidí své blízké. Jejich údělem bylo zemřít v temných lesích kolem hradu.
Bitva byla tvrdá a krvavá. Dvě armády se střetly v lítém boji. Král a princové stáli v předních řadách a královna z věží hradu sledovala chumly těl. Slyšela křik a cítila krev. Dlouho ten pohled nevydržela.
Nakonec se povedlo armádu temnot porazit. Ale za jakou cenu?
Když královna se svým doprovodem šla na bojiště, tušila, že svého muže a syny živé nenajde. Královna vydala bezmocný výkřik a pak ji kvapně odvedli. Celou bitvu přežilo sotva 50 mužů.
Král ani jeho synové mezi nimi nebyli.
Uplynulo 17 let a princezna rostla jako z vody. Teď už z ní byla mladá, krásná dívka. Veselá a bezstarostná. A také zamilovaná. Když se zamilovala do pohledného mladíka od koní, matka jí nebránila. Vládla teď sama své zemi a jediné co jí kromě její země drželo při životě byla její dcera. Dovolila jí tedy vzít si za muže i někoho tak neurozeného a bezvýznamného jako je podkoní. Tak moc svou dceru milovala. Princezna Ferila zatím počítala dny do svatby a už se nemohla dočkat.
Jednou se šla projít ruku v ruce se svým nastávajícím. Posadili se ke studánce a drželi se za ruce. Usmívali se na sebe a vypadali jako dokonalý, mladý, šťatný pár. Po chvíli se však mladík zvedl s tím, že něco slyšel a půjde to radši zkontrolovat. Mezitím k Ferile přišla stařenka : "Dítě, on není jako ty nebo já. Je to syn zlého čaroděje - vraha tvého otce... ještě je mladý a slabý, musíš ho zabít. Dám ti dýku. Probodni ho v noci. Vím, že to není lehké, ale musíš mi věřit. Prostě musíš." řekla a odešla. Když se vrátil nepromluvila. Celou cestu domů přemýšlela o slovech ženy, ale věděla, že to nedokáže udělat.
Nastala další temná noc, stejná jako před 17ti lety. Probudil ji kouř, horko a křik. Na palác někdo útočil, všude byl oheň a mrtví lidé. Z nepochopitelného důvodu dostala strach. Vstala z postele a ani se nenamáhala si vzít třeba plášť. Utíkala ke své matce. Vůbec nevěděla, jestli má strach o ní nebo o sebe. Přesto o chvíli později rozrazila matčiny dveře. Nikdy nezapomene na to, co viděla. Její manžel stál nad tělem její matky a jeho meč byl od krve. Zlověstně se zasmál a vykročil k Ferile.Vyděšeně couvla a pak se otočila a rozběhla s chodbou pryč.
Při svém útěku vrazila do mladého strážce. Nejdříve se na ní nechápavě podíval, ale brzy si všiml muže s mečem. Okamžitě se postavil před princeznu a tasil meč vlastní.
"Utíkejte k tunelu ve sklepení a utečte z hradu. Vezměte sebou co nejvíce lidí, ale pospěšte si. Nedokážu ho dlouho zadržet. A myslím, že tady není sám." naléhavě zašeptal a podíval se na přibližujícího se podkoního. Feriliin snoubenec šel pomalu se spokojeným úšklebkem. Věděl, že strážce brzo zabije a Ferila daleko neuteče.
"A co bude s vámi?" zděšeně vyhrkla a pohledem opět zabloudila ke snoubenci s mečem. Pocítila obrovský vztek. Ale věděla, že nemá šanci.
"O mě se nestarejte, rád za vás položím život. Tak už jděte!" zašeptal než se vrhl dopředu aby zkřížil meč s vrahem.
A Ferila se rychle rozběhla do útrob hradu a utekla tunelem přesně jak jí bylo řečeno.
Ferila se vrátila do přítomnosti a roztřásla se chladem. Naposledy se zadívala do dálky a na okamžik se jí zdálo, že viděla odlesk přilby a oheň. Vyšel měsíc a ozářil les chladným světlem. Otočila se a odešla z balkonu. Ve svém pokoji lehce pohladila zbroj, kterou měla rozprostřenou na křesle a pousmála se. Chvíle pomsty se blíží. Už jednou bojovala, když dobyla svůj hrad. Ale teď ji čeká mnohem větší bitva. Stejně jako její tec se postaví do čela armády a bude bojovat na život a na smrt se svým nepřítelem a bývalou láskou. A všechno skončí, stejně jako to začalo - za temné noci v lesích kolem hradu Aradorm...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama